Centrum Prahy, pak dlouho nic a nakonec Černá díra. I tak někteří obyvatelé Prahy přezdívají sídliště Černý Most. Dokonce i Janek Rubeš nedávno natočil video nazvané Hrůza jako z amerického hororu? Černý Most skrývá překvapivá pozitiva, v němž onen kladný aspekt spočívá v tom, že pokud chtějí filmaři najít skutečně depresivní lokaci, jsou na Černém Mostě na správném místě, protože „tohle jen tak nenapodobíte“. (Podle Rubeše je video myšleno ironicky, ale běžný divák jej snadno může vzít vážně.) Jedním z pokusů, jak takové vnímání zvrátit, představuje kniha Linka č. 141: Černý Most, sídliště, které se stalo legendou. Nazvána je podle autobusové linky č. 141, která tam pravidelně jezdila z Českomoravské; podle některých to byl „legendární autobus, který v době před postavením metra lidem ze sídliště zajišťoval jediné spojení se světem“. Kniha vznikla díky úspěšné crowdfundingové kampani a má velkorysou ediční podobu: vybavena je stovkami barevných fotografií, které přibližují tamní každodenní život skutečně detailně a zblízka.

Od starověkého psa k futuristickému kostelu

Publikace se ovšem týká nejen současnosti: začíná u raného osídlení v dané oblasti a nálezu kostry psa ze starší doby římské a pokračuje přes některé výraznější vlastníky (Kapr z Kaprštejna, který byl z popudu své vlastní manželky zavražděn jejím milencem). Vysvětluje i název lokality, který se odvozuje od mostu okouřeného od parních vlaků, z něhož dnes zůstalo jen torzo. Převážně se ale kniha věnuje panelovému sídlišti, jeho plánům, výstavbě i jeho současné podobě. Mapuje možnosti tamního sportovního a kulturního vyžití, vypráví příběhy několika tamních hospod, představuje některé významné osobnosti (malíř Michael Rittstein) nebo rázovité figurky, které na sídlišti bydlí. Uzavírají ji plány do budoucna, například vize až futuristicky pojatého kostela sv. Jana Křtitele, který tam stále schází, i když jiná pražská sídliště (Jižní Město, Butovice, Strašnice) svoje moderní svatostánky či křesťanská komunitní centra už po roce 1989 stihla vybudovat.

Významné místo v knize zaujímá Centrum Černý Most, které tam do jisté míry supluje náměstí, přirozené centrum, které sídliště nemá a „vlastně by ho už dnes ani nebylo kde vybudovat“. Jak uvádí Vojtěch Havlovec, jeden z editorů , toto nákupní centrum se zpočátku chystalo na náročném vydavatelském projektu spolupracovat, ale pak se od knihy kvůli jejímu pojetí tak trochu distancovalo: „Asi čekali, že to bude taková univerzální brožura o městské části, že jim zveřejníme otvírací hodiny, reklamu a informaci, že mají v areálu saunu. My ale dělali undergroundovou knížku, kde se píše třeba o tom, jak bývalý primátor Prahy Jan Koukal prohrál sázku a musel v obchoďáku prodávat na kase.“

Underground i komerce

Ve skutečnosti je však kniha v tomto smyslu kolísavá a značně heterogenní. Je nejen „amatérskou sociologickou studií, mytickým vyprávěním i sbírkou pábitelských příběhů“, jak bylo uvedeno v jedné recenzi. V kapitolkách o tamních fitness centrech se dozvíme hlavně to, jaká firma do nich dodávala cvičící stroje, takže v nich onen „reklamní aspekt“ převažuje, a mnoho undergroundového se v nich nalézt nedá, leda doslovně, pokud by byly umístěny v podzemí. Jiné kapitoly jen pečlivě vyjmenovávají, čím vším daná organizace přispívá k lepšímu životu sídliště a na jakých užitečných aktivitách se podílí. Pro někoho, kdo si stále myslí, že na panelových sídlištích žádné komunitní dění neexistuje a žádné iniciativy usilující o život celku se tam nevyskytují, to může být poučné a může to jeho omyl vyvrátit, ale pro trochu informovaného čtenáře jde o pasáže spíše nudné a nezajímavé.

Naštěstí ale jiné kapitoly jsou pojaty svižněji a invenčněji. To je případ textů o některých hospodách: v jedné, zvané Prasečák, kupříkladu slavili Vánoce v červnu, přičemž lidé vhodně (rovná se zimně) oblečení měli vše zdarma, ale hosté bez zimních čepic a dalších propriet byli vykázáni. Významná je pro život Černého Mostu činnost volnočasového centra Plechárna, která je v knize náležitě představeno (ostatně bez aktivismu, který lidé kolem Plechárny na sídlišti vyvolali, by kniha možná vůbec nevznikla). David Kašpar, jeden z jejích zakladatelů. vzpomíná na krušné začátky: „Kulturní centrum jsme rozjeli teprve před pár lety, zpočátku jsme se setkali s odmítavým postojem. To jsem vůbec nechápal. Říkal jsem si, že by nám místní měli líbat ruce za to, co jsme pro ně vytvořili, a oni přišli s tím, že je to ‚Cikárna‘ a že jim tam budeme fetovat, protože prvními návštěvníky byly romské děti, a protože roky prales z náletů, pojmenovaný Divočina, vedle Plechárny sloužil jako skrýš drogově závislých. Plechárna stojí na hranici mezi přírodou a sídlištěm. Byla to periferie a do pralesa z náletů trefně pokřtěného Divočina se stahovali drogově závislí… Místo, kterému se většina lidí vyhnula, jsme proměnili v místo, kde se pořádají sousedské slavnosti.“

Nenávist i sounáležitost

Napětí mezi jednotlivými etnickými nebo majetkovými skupinami kniha nezastírá. Naopak, Černý Most představuje jako lokalitu s četnými problémy (jako jsou krádeže nákupních vozíků a jejich volné rozmístění po prostoru sídliště), které se ale postupně daří řešit. Portrét jednoho místního Vietnamce vypráví, jak mu místní zůstávali v jeho obchodě dlužni, a jeden místní obyvatel mu dokonce na výlohu házel zkažená vejce, ale nakonec se z nich stali kamarádi. Text o místním golfovém hřišti líčí nedůvěru, kterou jeho vybudování vyvolalo u místních, ale někteří se už naučili chodit tam sportovat, a zájemci si dokonce na vyhrazeném prostoru mohou zdarma zkusit odpálit míček. Zvláště některé hospody jsou představeny jako lokality, v nichž se scházejí příslušníci mnoha subkultur (punkáči, hooligans, technaři i Romové), a všichni se navzájem respektují, protože jsou z jednoho sídliště.

Některé kapitoly nepostrádají jemnou ironii. Mnohá česká sídliště jsou svými obyvateli obecně chválena, že je to „venkovská idyla pár minut od středu, město pro mladé maminky, které chtějí poskytnout svým dětem výhody města i venkova“ (toto konkrétně napsal Erazim Kohák o Jižním Městě) – ovšem Linka č. 141 tento motiv dovádí do extrému, když popisuje případ tamního občana, který v sedmém patře na balkónu choval kozy a výtahem je svážel ven, což s sebou sice neslo vzdělávací aspekt, ale dalším efektem byl i neuvěřitelný smrad…

Kniha obsahuje i vtipně nazvanou kapitolu Černá kronika, pojednávající o zločinech, které se na sídlišti odehrály, nebo portrét tamního hrdého obyvatele, původem romského novináře působícího v České televizi Richarda Samka, který až sarkasticky poznamenává, že na Černém Mostě – uprostřed svých přátel z Eritreje, Moldávie či Slovenska – žije rád: „Prostě to k mé barvě pleti nějak sedí.“ Čtenář, který čte knihu bez předsudků, si z ní snad může odnést dojem, že Černý Most už nemusí být jen příslovečnou „noclehárnou“.

Hranice hrdosti

Poněkud problematické jsou ale v Lince č. 141 náznaky, že všechna ostatní sídliště takovými politováníhodnými areály zůstávají. V knize se kupříkladu dočteme, že bez Centra Černý Most, které postupně splynulo s okolní zástavbou, by Černý Most byl jen „dalším obyčejným nudným sídlištěm, jakých jsou v republice tucty“ – což je tvrzení nepochopitelné, protože podobných obchodních center, která rovněž plní jisté městské funkce a částečně se v nich rozvíjí kulturní život, jsou v nich dokonce umístěny pobočky Městské knihovny, je jen v samotné Praze řada. Pokud publikace chválí černomostský projekt s názvem Vybíralka 25, který má dokázat, že tamní obyvatelé mají ke svému sídlišti pozitivní vztah a považují jej za svůj domov, a tvrdí, že je na české a evropské poměry unikátní, musíme polemicky připomenout, že projekt s týmiž cíli běžel dokonce ještě dříve i na Jižním Městě. A jestliže se v anotaci píše, že kniha obsahuje „vyprávění o tom, jak se z opovrhované noclehárny na okraji města stala soudržná komunita, nad jejíž existencí sociální antropologové dodnes kroutí nechápavě hlavou“, tak jde opět o přehánění. Urbánní a environmentální antropolog Martin Veselý si úplně nemyslí, že by komunita obyvatel Černého Mostu fungovala výrazně lépe než na jiných sídlištích. Existuje rozsáhlý výzkum, který identifikovat řadu rozličných „komunit“ Černého Mostu, ale kdybychom provedli podobně rozsáhlý komunitní monitoring na Praze 11 nebo v Bohnicích, dopadlo by to možná podobně či skoro stejně. Veselý ale zdůrazňuje realizaci relativně úspěšných „komunitních“ projektů (zmíněná Plechárna a Vybíralka), takže na Černém Mostě není přirozeně lepší komunita, ale více energie a prostředků se tam investovalo do komunitního rozvoje. Na knihu je tak třeba pohlížet, jak podotýká dále Veselý, jako na výraz lokálního patriotismu autorů a snahu posilovat identitu Černého Mostu, ne jako na odbornou literaturu, takže k některým tvrzením je třeba přistupovat s rezervou.

Celkově si tento nadšenecký projekt zaslouží úctu, protože je chvályhodné vědět, kde je člověk doma, a vážit si toho; je dobré mít místo, kde člověk cítí, že mu paty „přilnou k chodníku, laskavě jako když hladíme koťátko. A kde může říci: ‚A já vím, ano tady jsem doma, tady dýchám se zemí, tady věci proudí do morku kostí‘.“(To napsal Václav Cílek o sídlišti Prosek). Snad by mohl k podobným velkorysým počinům inspirovat i obyvatele dalších sídlišť – ostatně zmínit zde můžeme v něčem srovnatelné počiny jako Sídliště Solidarita (Archiv výtvarného umění, Kostelec nad Černými lesy, 2014) nebo Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice, 2019). A pokud by přitom budoucí patrioti dokázali vyjadřovat hrdost na vlastní panelové město, aniž by současně mírně naznačovali jakousi nadřazenost nad obyvateli sídlišť jiných, bylo by to ještě lepší a nadějnější.