Tradiční předsudek proti aktivitě, které se věnuje stále více lidí a má celosvětově čím dál větší vliv, může znít třeba takto: „Turismus není ničím víc než chytrou záminkou, jak vydávat něčí dovolenou za práci.“ I sociální vědci jako antropologové na turistiku pohlíželi jako na relativně nezávaznou a pro studium kultury nepříliš relevantní oblast. To se ale naštěstí mění. Výrazem toho je i Antropologie turismu, kterou publikovala historička umění a kulturní antropoložka Barbora Půtová v nakladatelství Karolinum. Jde o první obecně a přehledově pojatou českou knihu na dané téma, jakkoliv už v loňském roce vydalo totéž nakladatelství úžeji pojatou práci Kavky a kosatce: antropologie turismu, prostoru a identity v Maroku Michaely Konopíkové.

Od antiky k avatarům
Půtová ve své knize nejprve načrtává stručnou historii turistiky, kterou pojímá velmi široce, od starých Římanů, z nichž ti bohatší pokládali za završení svého vzdělávání návštěvu Řecka, které bylo považováno za zdroj civilizace a místo zjemnění a kultivace lidské osobnosti, přes náboženské pouti středověku, rozvoj masové turistiky až k dnešní turistice virtuální, kdy se prostřednictvím svého avatara můžeme ve vybraném digitálním světě pohybovat a dokonce komunikovat s místními obyvateli v navštívené destinaci. V dalších kapitolách autorka probírá odlišná, byť vnitřně navzájem propojená teoretická témata jako typologie turistů nebo suvenýrů, autenticita a konstrukce turistických představ nebo sociální interakce hostů a hostitelů.

Plejáda různých motivací, které antropologové pro popis turistova chování navrhli, je značně pestrá. Někteří turismus vnímají jako „novodobý typ hledání posvátna, rituálu nebo poutě, v jejichž průběhu turista vystupuje z každodenního života“, další obdobně, ale bez onoho transcendentního akcentu soudí, že turismus představuje útěk z nudné reality: „Turisté jsou motivováni k úniku z rutiny každodenního života, k hledání změny nebo autentických zážitků a pravosti v odlišném čase i destinaci. Turismus hledá náhradu za absenci autenticity v reálném životě.“ Jiní na turismu kritizují, že jde jen o novou a specifickou formu neokolonialismu a imperialismu. Různorodosti tužeb, které má turismus uspokojovat, odpovídají i typy turistů, které rozlišili různí odborníci. Kupříkladu sociální psycholog Philip L. Pearce stanovil následující kategorie: antropolog, ochránce životního prostředí, průzkumník, cestovatel, zahraniční student, zahraniční novinář, snob, turista (v užším slova smyslu), rekreant, hippie, náboženský poutník a misionář.

Hutná teorie i odlehčení
Výklad Barbory Půtové je velmi koncentrovaný a houštiny jednotlivých teorií se u ní vzájemně proplétají. I proto občas přijdou vhod drobná odlehčení v podobě vložených exkurzů, tedy konkrétních případových studií. V nich autorka poutavě shrnuje například historii Disneylandu, batůžkářství, autostopu či cestovních pasů. Jejich zárodky hledá u doporučujících dopisů či glejtů, jež potvrzovaly totožnost cestujícího a umožňovaly bezpečný vstup, pokračuje k jejich zavádění státními orgány, přičemž například v Rusku měl pas sloužit současně jako prostředek daňové kontroly; v 19. století pak nárůst cestovního ruchu natolik ztížil administrativní kontrolu na hranicích, že v roce 1861 zrušila Francie pasy a tento krok následovaly další evropské země. Do roku 1914 se požadavky na pasy přechodně eliminovaly prakticky v celé Evropě.

Jeden malý exkurz je věnovaný také oblibě koupání u moře a „plážové nahotě“, stejně jako proměnám náhledu na prospěšnost či škodlivost opalování. Do začátku 20. století byla podle autorky bledá až alabastrová kůže ve Spojených státech amerických i v západní Evropě brána jako „symbol zdraví, krásy a bohatství vyšších sociálních tříd, zatímco tmavá nebo snědá kůže naopak reprezentovala dělnickou či rolnickou třídu, vystavenou během práce na slunci“. Počátkem 20. století se ovšem začaly uznávat terapeutické přínosy slunečního světla a koncem dvacátých let se sluneční terapie stala populární předepisovanou kúrou na téměř každé onemocnění od únavy až po tuberkulózu. Trend opalování tak dosáhl masového přijetí, opálená kůže se stala známkou dobrého zdraví i vysokého statusu, důkazem, že si můžete dovolit dovolenou v zahraničí. Na začátku 21. století se ale „opět stala módní bledá kůže, tentokrát to souviselo se zdravím a rostoucími obavami z rakoviny kůže, způsobené přílišným vystavením se slunci“.

Půtová ovšem detailně přibližuje i historii předmětů, o jejichž existenci někteří možná vůbec netušili a jiní je znají jen ze starších románů: tzv. koupacích strojů. Šlo o dřevěné zastřešené kabinky s koly, které lidem z vyšších vrstev umožňovaly vskrytu se převléknout a „dopravit se v soukromí do části moře“, odkud sestoupili do vody. „Kabinku do moře i zpět na souš zpočátku odtahoval kůň či pár koní s kočím, užívala se také lidská síla, a později dokonce parní stroj, někdy doplněný o kolejnicový systém.“ Když móda těchto pro nás bizarních strojů opadla, mohly dosloužit alespoň jako statické plážové chatky k převlékání.

Války pohledů
Celkově autorka pojímá turistiku jako mnohostranný fenomén, který žádná teorie nemůže vysvětlit zcela komplexně a jehož součástí je řada aktérů s vlastními zájmy a potřebami. Nesouhlasí s jednostrannou představou, že lokální komunity nedisponují zdroji a schopnostmi k účinnému zvládnutí sociokulturních změn, které turisté přináší. Ve skutečnosti hostitelské komunity „přijímají specifická, aktivní opatření k ochraně svých hodnot a zvyků ohrožených cizinci“. I taková banální situace, jako je fotografování domorodce, může být silně mnohoznačná. Půtová připomíná psychologa Alexe Gillespieho a jeho koncept „reverzního pohledu“, jímž se fotografovaný asertivně obrací na fotografujícího turistu. To může u fotografa vyvolávat hanbu a nepohodlí: „Fotografovaný může pomocí upřeného či tázavého pohledu, nebo dokonce pozvednutým obočím, na okamžik obrátit vztah mezi fotografem a fotografovaným.“ (Dodejme ovšem, že o „soupeření různých pohledů“ rád psal už kdysi Jean-Paul Sartre).

Podle autorky se dá to, co turisté hledají v navštívených zemích a jaké si o nich vytvářejí představy, rozdělit na tři základní skupiny – mýtus nezměněného, mýtus neomezeného a mýtus necivilizovaného. Ve všech případech se do větší či menší míry jedná jen o iluze. Některé tzv. „tradiční“ kulturní prvky ani netvořily původní součást kultury (viz údajně „tradiční staročeský trdelník“), jiné naopak ano, ale jsou takové povahy, že musí být úmyslně upozaděny. Například tradiční ostrov Bali je turisty považován za živý ráj. „Jeho autentická minulost ovšem zahrnovala otroctví či upalování vdov“, upozorňuje autorka. Podle ní si to už ovšem mnozí uvědomují – takovému poučenému cestovateli dává pojmenování „postturista“. Ten považuje turismus za hru, takže „zakouší potěšení z turistického zážitku, i když si uvědomuje, že neexistuje autentická turistická zkušenost, ale pouze série her“. Postturista nepochybuje, že bude muset stát ve frontě v muzeu či galerii, že lesklá brožura je produkt populární kultury, že zdánlivě autentická zábava je vykonstruovaná a údajně tradiční vesnice by nemohla přežít bez příjmů z turismu…

Zároveň ale autorka nezastírá, že ať už jde o klasické turisty, či „postturisty“, v lokalitách jako Barcelona, Benátky, Řím, Amsterdam či Palma de Mallorca je jich příliš mnoho. A místní obyvatelé na to reagují otevřeným nepřátelstvím a vytvářením graffiti jako „Tourists go home“, „All tourists are bastards“ nebo „Tourists are terrorists“. Žádný jednoduchý recept ovšem Půtová nenabízí, ostatně i její starší kniha Královská cesta: všední i sváteční život v proměnách času (Paseka, 2016) se týkala starších období a vyhýbala se éře masového turismu. Bohužel nezmiňuje ani inspirativní českokrumlovský experiment UNES-CO Kateřiny Šedé, který v tomto směru prozkoumával nové, snad nadějné cesty. Ovšem základem hledání řešení je důkladně ohledání problematiky, což Půtová hlavně na teoretické rovině provedla poctivě a erudovaně.