V myšlení 20. století došlo k několika „obratům“, po obratu k jazyku (linguistic turn) se mluví také o obratu k tělu (corporeal turn) a nejnověji také o „smyslovém obratu“. Asi v první polovině devadesátých let se staly smysly, smyslové vnímání a poznání či „smyslové modely“ nejen relevantním, ale přímo centrálním objektem výzkumu humanitních věd. A právě tento posun u nás poprvé obšírněji přiblížila kniha Antropologie smyslů, i když už dříve vyšla publikace věnovaná speciálně čichu a nosu.

Smysly jsou v Antropologii smyslů přiblíženy z hlediska mnoha vědních disciplín: kognitivní psychologie, neurofyziologie, fenomenologie, dějin idejí i sociokulturní antropologie. Autoři shrnují, jak se vyvíjelo chápání smyslů v tradiční filosofii od antiky po dnešek; připomenuto je, jakým způsobem význam smyslového vnímání reflektují díla jako Hledání ztraceného času a jak je fungování smyslů experimentálně zkoumáno. Z výzkumů mimo jiné vyplývá, že naše smyslové podněty jsou výrazně propojeny s celkovým kontextem situace – příliš překvapivé asi není, že třeba dětem, jejichž rodiče se pokoušeli pitím alkoholu řešit pocity nepohody, byl pach alkoholu nepříjemnější než dětem, jejichž rodiče pili spíše pro zábavu.

Zajímavěji kniha upozorňuje na to, že různé kultury, každá svým specifickým způsobem, jako komplexní kognitivní systémy zasahují hluboko až na neurofyziologickou rovinu našich počitků, takže například u degustátorů vína dochází jejich výcvikem „ke strukturální a funkční reorganizaci určitých oblastí mozku“. V některých krajích Evropy je takové umění soustavně pěstováno, ale obecně se v knize – v souladu s teorií procesu civilizace Norberta Eliase – konstatuje, že v novověké Evropě byly hmat, chuť a čich potlačovány ve prospěch zraku a sluchu. Kupříkladu děti byly vedeny k tomu, aby věci, které dříve rády ohmatávaly, vnímaly jen očima (což si možná někteří dodnes pamatují ze školních jídelen).

Případně je v publikaci kritizován trend striktního oddělování jednotlivých smyslů či přílišná specializace: „Jedni chodí do galerií těšit své oči, další na koncerty uspokojovat své uši, jiní se oddávají v restauracích svým chuťovým touhám, část procvičuje svaly ve fitness centrech a další neúměrně dlouhý čas tráví v navoněných supermarketech. Výsledkem může být otupení ostatních smyslů“.

Oproti tomu autoři uvádějí příklady kultur, které svoje smysly kultivují hlouběji a komplexněji, jako v případě japonské multisenzorické estetiky: japonská „cesta kadidla“ spočívá v „naslouchání kadidlu“, zatímco jiné druhy kadidla jsou klasifikovány skrze chuťový kanál, každopádně v ní jde o míšení smyslů. (Malíř Jaroslav J. Alt k tomu přidává konkrétní reflexi své tvorby, v níž již první nápad není záležitostí pouze vizuálního vnímání, ale „celým souborem vněmů, které jsou zaznamenávány více smysly. Můžeme tak hovořit o synergii zraku, hmatu, sluchu i čichu“.)

Zmíněny jsou i příklady dalších, z hlediska Západu méně známých kultur, v nichž dominují jiné smysly než u nás. Jde například o společnosti, v nichž hraje ústřední roli čich, a to natolik, že někteří teoretici hovoří o „osmologiích“ (tj. olfaktorických kosmologiích), nebo dokonce o „čichových kulturách“. Jako příklad uveďme etnikum Ongeeů z Andamanských ostrovů, kteří věří, že se život projevuje hlavně prostřednictvím tělesného pachu daného jedince. Při běžné konverzaci proto o sobě referují dotýkáním se vlastního nosu. Svět, kromě lidí a dalších živých tvorů, podle nich obývají také duchové, kteří se živí lidským pachem, nicméně sami pach nemají. O vlastní tělesný pach je proto nutné pečovat a chránit ho: pokud pach daného jedince pohltí duchové, znamená to smrt.

Kapitola Víta Pokorného se zabývá hmatem: je představen jako prostředek našeho setkávání se světem; může souviset s hlazením a laskáním, ale také s bolestí. Anebo i přeneseně se sociálním vyloučením a opovržením, jako v případě skupin lidí označovaných za nedotknutelné. Pokorný v závěru připomíná, že současné dotekové obrazovky uživatele do jisté míry odvracejí od jazykového vyjadřování „zpět k předreflexivní taktilní rovině“. Jakoby ho tedy vracejí „zpět na předjazykovou mytologickou rovinu úplného pohroužení, k řeči obrazů a tělesných pocitů“. Nejde však o jednoduchý návrat zpět, ale spíše o zvláštní druh transformace celé technologické roviny hmatového senzoria. Budoucí vývoj může být v tomto směru překvapivý, každopádně je dobrou zprávou, že i ve věku digitálních technologií zůstáváme plně smyslovými bytostmi, i když někteří budou svoje smysly raději rozvíjet ve virtuálních světech. (Přičemž někteří badatelé dávají dokonce lidem, kteří ke komunikaci s okolím často používají prsty dotýkající se displejů či klávesnic svých mobilů i nová označení.)

Kniha přibližuje téma, jež bylo u nás spíše opomíjené. Na to, aby více proniklo k širší veřejnosti, je psána příliš odborně a někdy možná i zbytečně komplikovaně. Snad i ona ale přispěla k tomu, že knih o různých smyslech také v Česku postupně přibývá: vedle už dříve vydané knihy Narcis a miazma (Argo 2004) viz popularizační tituly z nakladatelství Host, jako letos vydaná Lahoda. Evoluce lidských chutí Roba Dunna a Moniky Sanchezové či Sběratel vůní. Putování za světovými parfémy Dominiqua Roquese. Podnětné pasáže o hmatu jako prvotním smyslu obsahuje i nedávno publikovaná kniha Proměny života. Takže zmiňovaný „smyslový obrat“ nejenže už dorazil i k nám, ale možná si ho začíná všímat i někdo jiný než jen odborníci.