„My, čili Osmané, připisujeme v porovnání s jinými národy cestování dosti malý význam. Zatímco [pasažér] lodi vyplouvající z Evropy anebo cestovatel vyrážející [odtud] do dálek procestují každý kout Země a zahrnou průběh své cesty kolem světa a způsob, jakým cestovali, do skvělých cestopisů, my sotvakdy náležitě cestujeme i ve vlastní zemi,“ napsal v roce 1878 Ahmed Midhat, populární turecký spisovatel, nakladatel a podnikatel, jenž se na rozdíl od svých současníků na cestu na Západ vydal. Jeho citátem otevírají přední čeští turkologové Jitka Malečková a Petr Kučera svou knihu Z Istanbulu až na konec světa: osmanské cestopisy z přelomu 19. a 20. století, kterou vydalo v letošním roce nakladatelství Academia. V době, kdy todorovovské vnímání „druhého“ ze západní perspektivy představuje stále aktuální téma, předkládá plastický obraz toho „druhého“ z opačné strany.

Autoři zvolili jako reprezentativní vzorek osmnáct děl popisujících cesty z Istanbulu do Evropy (v jednom případě i do Spojených států) a do východních provincií osmanské říše. Vedle klasických cestopisů jsou do knihy zapracovány také cestopisné pasáže z děl pohybujících se na hraně etnografie a beletrie. Jedenáct ze zařazených textů vyšlo původně v osmanské turečtině, zbývající anglicky.

Kniha je rozdělená do tří hlavních kapitol. První se věnuje putování cestovatelů-mužů na Západ, především do tehdy velice populární Francie. Paříž platila za etalon kultury, jak dokládá i citát Hoci Tahsina Efendiho z roku 1862: „Do Paříže se vydej, ó pane, máš-li rozum v hlavě. Jako by nebyl na světě, kdo v Paříži nebyl na návštěvě“ (s. 32). Ale najdeme zde dojmy i z ostatních zemí – z Velké Británie, Německa, Belgie, Nizozemska nebo třeba Švýcarska. V kapitole sledujeme, jak se autoři na cestu chystali a následnou konfrontaci očekávání s realitou. Druhá kapitola se věnuje cestám žen, důvodům, proč se vlastně na cesty vydávaly a jejich zkušenostem. A třetí kapitola pojednává o cestách na Východ, do někdejších arabských provincií osmanské říše – Palestiny (Jeruzaléma), tehdejší Sýrie (která zahrnovala i Libanon), do Egypta, Iráku a Jemenu. Závěrečná, shrnující kapitola otevírá otázku „kam dál?“ vzhledem k aktuálnímu postavení a směřování Turecka. Knihu doplňuje nepostradatelný rejstřík a obsáhlý seznam literatury, jenž zájemci o téma usnadní práci s dalšími zdroji.

V knize zahrnutí cestovatelé se vydávali „do světa“ v době, kdy byla osmanská říše všeobecně asociována s romanticko-orientalistickými představami harémů Tisíce a jedné noci a její obyvatelé byli v protikladu k racionálním, moderním Evropanům považováni za zaostalé barbary se sklony k násilí. Osmanští intelektuálové vnímali velice dobře, jak moc se situace v jejich zemi liší od té na Západě, ptali se po příčinách, srovnávali, řešili, jak vzniklou propast přemostit a zároveň přitom neztratit vlastní kulturní integritu.

Osmanská říše, jak autoři připomínají v úvodu, nebyla na rozdíl od řady jiných mimoevropských oblastí nikdy kolonizována, ačkoliv se s postupem času dostala do materiální a ideové závislosti na Evropě. Turci však nikdy nestáli ani na straně kolonizujících, ani kolonizovaných a jejich postavení pozorovatelů stojících uprostřed je o to unikátnější.

Komické figurky
Kontrast k vážnosti tématu, která by mohla už předem zbytečně odradit od čtení, přinášejí mnohdy zábavné ukázky z textů samotných. Zjistíme tak třeba, že nejen dnes je turkologie považována za jednu z nejbizarnějších profesí, jimž se můžete věnovat (mimochodem v žebříčku podivných povolání uveřejněném v létě v bulváru Expres se turkologové ocitli dokonce i před bezpečnostním technikem kokosových ořechů nebo psím bodyguardem): „I pro autora, jako je Midhat, který celý svůj život zasvětil studiu Evropy, byl orientalista (müsteşrik, orientalist) prostě ten, kdo ‚se zajímá o východní vědy a umění a věnuje se jim celý život‘, neškodná, trochu komická figurka ponořená do nereálných představ.“ (s. 104)

Cestovatelé neváhají kritizovat svou rodnou zem a jevy, které jim na Západě připadají přínosné, doporučovat k zavedení i v osmanské říši. Po setkání s vteřinovou ručičkou ve Švýcarsku tak Midhat například zdůrazňuje, že by se Osmané měli zamyslet nad tím, jak plýtvají časem. Do veřejného prostoru by se měly zakomponovat parky a za nezbytnost považují zřízení zoologických a botanických zahrad, akvárií a muzeí přístupných nejširším společenským vrstvám.

Obzvláště patrná je hranice vnímání chování v západní Evropě a na Balkáně, přes který se autoři vracívali domů a jehož obyvatele řadili už do prostoru mimo civilizovanou západní Evropu: „Již při letmém pohledu je jasné, že ‚evropské oblečení je jim cizí‘, a podle chování je İhsan rychle zařadí mezi Orientálce: ‚[…] způsob, jakým […] spolu mluvili a smáli se, vykazoval žoviálnost vlastní obyvatelům východních zemí. Při rozhovoru na sebe pokřikovali, prováděli si kanadské žertíky a neomaleně plivali na zem.‘ […] Děsivé obrazy nepořádku, špíny a nevychovanosti se množí a situace se stává tím neúnosnější, čím víc na východ se loď plaví: cestující pospávají v salonech, hází slupky od ovoce na zem, dosud bezvadně čisté toalety jsou najednou zaneřáděné a na lodi zavládne ‚naprosto orientální netečnost a mizérie‘.“ (s. 111)

Orientální představy
Tam, kde se muži museli při svých cestách vyrovnat „pouze“ s pocity méněcennosti a nepůvodnosti a vynakládali snahu na to, aby Evropanům dokázali, že jsou jim rovnocennými protějšky, řešily ženy-cestovatelky navrch také otázky postavení žen a představ, které měli Evropané a Američané o „orientálních“ ženách.

Ve svých dílech nereflektují jen běžný život, ale i politiku, která v té době byla doménou mužů. Navzdory tomu, že všechny autorky patřily ke vzdělané intelektuální elitě, vcelku překvapivě nevnímaly například emancipaci žen jako kladný jev. Ženy se mají vzdělávat, to ano, ale aktivní boj za rovná práva v podobě, v jaké ho byly svědky, je nijak zvlášť nenadchl. „Jakkoli osmanské příslušnice elit poznaly na cestách nedostatek a musely se starat o sebe a své děti, nepřály si napodobit evropské ženy v úsilí o ekonomickou nezávislost získanou prací… Práva žen, jež jim chyběla v osmanské říši, pro ně znamenala možnost volit si manžela a pohybovat se volně na veřejnosti.“ (s. 152)

Velmi zajímavý je i postoj Turků vůči obyvatelům arabských provincií. Přestože sami zakusili na vlastní kůži, jak nepříjemné je povýšené chování Evropanů a zaujatost, se kterou k nim přistupovali, do arabských zemí se vydávají vyzbrojeni informacemi z Tisíce a jedné noci a obdobným pocitem nadřazenosti vůči zbytku islámského světa. Není ovšem bez zajímavosti, že dojmy, které si ze svých cest analyzovaní autoři (v tomto případě čtyři muži a tři ženy) odnesli, jsou natolik různorodé, že vyvodit z nich obecný závěr o postoji Osmanů k východním provinciím říše není možné.

Na pomezí
Sami autoři charakterizují Z Istanbulu až na konec světa jako interdisciplinární práci na pomezí historie, literární vědy a kulturních studií. A je to právě tato nevyhraněnost, která přispívá k přístupnosti práce, jíž se navzdory poměrné úzkého tématu nemusí obávat ani široká veřejnost.

Kniha, která si klade za cíl zamyslet se nad tím, jakou roli sehrálo cestování v životech vzdělaných Osmanů v posledních desetiletích existence osmanské říše tak, jak ji svět znal po několik staletí, nakonec přináší mnohem víc. Vykresluje obraz jejich dilemat a vnímání tehdejších Evropanů žijících v moderním světě na západ od Istanbulu. Ale také zachycuje snahu osmanských cestovatelů Západu porozumět, pochopit jej, a někdy dokonce změnit své postoje a názory, pokud to skutečnost vyžaduje. Zároveň už tehdy byla jasně patrná snaha o nalezení vlastní identity a odklon od pouhého přejímání cizích modelů.

Odraz tehdejší doby v té dnešní rezonuje o to intenzivněji, oč vyhrocenější se mohou zdát vztahy na obou stranách stále zřetelnější barikády. Ani po sto letech jsme se onoho východo-západního dělení a vzájemně stereotypního vnímání totiž nezbavili.