Jaký je milostný život badatelů, kteří vědecky zkoumají sex? Nakolik zábavné je pro výzkumné účely vytvářet co nejvíce sexy avatary ve virtuální realitě? Jak na pražském jevišti ztvárnit sexuální styk delfína a člověka? Může se někdo hrdě identifikovat s pojmem „úchyl“? Jaké životní zážitky motivovaly zakladatelky organizací Freya, jež školí sexuální asistentky pro lidi se zdravotním postižením a seniory, nebo Konsent? Proč byl v dětství jediným chápavým přítelem korzetiérky Riwyy Nerone šicí stroj? A vrací se do Česka nová rigidní pruderie?

Výpravná kniha Bohemian Taboo Stories – Kniha o lidech, kteří dělají něco sexy ve dvaceti kapitolách „inspirovaných skutečnými událostmi“ popisuje osudy lidí různých generací a profesí, které spojuje hluboký zájem o sexualitu a erotiku. Sleduje tedy proměny sexuality za poslední půlstoletí, a to nikoli ve většinové populaci, ale spíše u lidí, kteří se nějak vymykají z průměru. A to i formou řady uměleckých fotografií a ilustrací takové povahy, že Facebook, jak je jeho zvykem, její stránku přechodně zrušil. Publikace přináší řadu silných svědectví o odvážném i bolestném hledání vlastní životní cesty: o kráse, síle, hrůze i moci skrývající se v sexu.

Vědci i okultisté

Celkem všední jsou přitom životy některých zařazených, například vědeckých pracovníků, jako jsou Kateřina Klapilová z laboratoře Evoluční sexuologie a psychopatologie Národního ústavu duševního zdraví a Matěj Vaněček z FF UK (kde ovšem není profesorem, jak kniha nepřesně uvádí). Oba přiznávají, že bychom u nich marně hledali nějaké sexuální výstřednosti či neobvyklosti, takže z tohoto hlediska jsou prostě nudní, a tak si to možná kompenzují vědeckou prací. Jiní naopak líčí praktiky nebo vztahové modely, v nichž se pohybují, jako dosti netradiční. Kateřina Saparová, ředitelka festivalu Prague Pride, píše o svém dítěti, které má dva otce a dvě matky. Luboš Y. Koláček, který se orientuje „na historii, mnohdy s přesahem do oblasti alchymie a magie, okultismu či tajemných pověstí a záhad všeho druhu“, se zase chlubí tím, že zvládal mít manželku a k tomu tři stálé milenky – naoko přitom rádoby skromně dodává, že „víc se nedá časově, prostorově, ba ani fyzicky zvládnout a stihnout – víc už je stress a spíše dřina než potěšení“. Což ovšem dokazuje, jak jsou dnes normy v této oblasti rozkolísané: jestliže Koláček takřka každodenní sex s manželkou plus tři další partnerky považuje (možná v nadsázce) za „normální“, sexuoložka Hana Fifková nedávno v DVTV radila, že pokud se chce partnerka milovat jen jednou měsíčně, má se prostě její sexuchtivý druh přizpůsobit (a maximálně se uspokojovat masturbací).

Sexuální strádání i rekordmanství

Někteří ze zastoupených, spíše ovšem ti mužského pohlaví, dávají na odiv svoji sexuální výkonnost a charizma, jemuž prý jen málokterá odolala, jiní naopak nezakrývají, že žili i v dospělém věku několik let v celibátu (zakladatel pražské burlesky David N. Jahn), nebo se svěřují s těžkostmi, s nimiž se museli vypořádat během dospívání. Často za to mohla základní neznalost procesů, jimiž v té době procházeli. V jednom mužském příběhu je tedy zachycena zděšená reakce na první ejakulaci: „Petr vyděšeně řekl, že to někde chytil taky, protože i z něj cosibílého teče. Nevěděli jsme, co máme dělat. Říct to někomu dalšímu? Nebo rodičům? Ne, musíme nejdřív zjistit, kdo další to chytil a kdo se od koho jak nakazil! Naštěstí jsme ale metodou pozorování a pak metodou pokus omyl zjistili, že se zřejmě nejedná o nemoc a že tabílá lepkavá tekutina teče pokaždé, když se třeba nešikovně otřeme o peřinu.“ Podobně zase v jednom ženském vyprávění nepoučené puberťačky řeší, jak vlastně dochází k početí dítěte: „,Jani, a jak se do nás ty děti dostanou?‘ ,Nevím přesně, ale určitě u toho musíš být nahá a říká se tomu sex.‘ Úplně mě zamrazí. Pokračovala jsem stísněně:,Ale, třeba... Třeba bych na sobě mohla mít aspoň noční košilku? Že ano? Co myslíš?‘ Ale Jana byla neoblomná. ,To určitě ne, to by se pak miminko nepovedlo.‘“

Traumata dětství přetavená v pomoc druhým

Některé z kapitol pojednávají o osobnosti, která je relativně známá, takže kdo zná její dosavadní mediální výstupy, mnoho nového se z knihy nedozví. Což je případ Hany Malinové, zakladatelky organizace Rozkoš bez rizika – nijak to však neumenšuje její zásluhy ani pozoruhodnost jejího příběhu. Jiní ale ¬– veřejně asi poprvé – velmi otevřeně hovoří o svých traumatech, jež většinou pocházejí z dětství, jako byla sebevražda matky (riggerka Edna Kinbaku), nebo vážné dětské onemocnění, jež u dotyčné vedlo k dlouhodobé hospitalizaci v ústavu s velmi necitlivým personálem. Tehdejší zážitky popsala zakladatelka organizace Freya Lucie Šídová velmi sugestivně a přesvědčivě: „Když nás, nechodící, sestra veze na sprchování, připravuje si mě a ostatní do řady, už nahé, aby byl proces conejrychlejší. Dívám se do země a snažím se nevnímat pohledy ostatních. Často přihlížejí úplně cizí lidé, prý se učí. Je mi hrozně… Na to, že je moje tělo neustále v cizích rukách, a všechno, co dělám, je k vidění pro kohokoliv, se zvyknout nedá. O to víc mě zajímá svět uvnitř mě samé. Všechno, co nechci, aby někdo viděl, si sem ukládám, jako do poliček ve skříni pokojíčku u nás doma.“ Tato líčení přitom nejsou samoúčelná, mají svoje pokračování: třeba v tom, že v těchto dětských zážitcích leží pradůvody toho, že se hrdinka později rozhodla starat o ostrakizované, kteří také nechtějí, aby ostatní viděli, co je skrýváno uvnitř. Podobně dávné znásilnění je jednou z událostí, které prý jinou z hrdinek knihy, Johannu Nejedlovou, vedlo k založení organizace Konsent, která se věnuje prevenci znásilnění a sexuálního obtěžování.

Vnitřní vývoj jednotlivých protagonistů knihy byl přitom často komplikovaný. Například Edna Kinbaku jej shrnuje tak, že vše začalo „comingoutem coby bisexuálky“, následovalo pochopení faktu, že je lesba, a vyvrcholilo poznáním, že je vlastně „úchylná lesba“, která chce druhé svazovat. Kvůli tomu ale musela svést nelehký vnitřní boj, protože jako introvert, který nemá rád blízkost jiných lidí a kterému vadí doteky, ze začátku tvrdě narazila: „Moje původní představa, že bude stačit tvářit se, že jsem nad věcí, vzala rychle za své… Provaz vám neupřímnost nikdy neodpustí.“

Sexuální umění

Spisovatelka Hanina Veselá shrnuje svůj život, v němž osudovou roli sehrála smrt matky, po níž následoval útěk k fantazijním příběhům, ale později i vztah a narození dcery. V současnosti jako by balancovala mezi oběma světy: „Markétka souboj o mě s papírem pravděpodobně nevzdá. Měsíce plynou. Písek, moře, koruna, pláč, pleny, první zoubek, její usínání u mého prsu, zpět na hrad, souboj, draci, suché rty slíbávají sůl ze žhavé kůže – ‚Mama!‘ Za okny mráz a šedé siluety protějších paneláků. Na nohou pletené návleky a papuče, z kuchyně cinknutí mikrovlnné trouby. Včerejší kachní stehno s kaší. Nevidím to. Mezi prsty na nohou ještě cítím písek, v ústech sůl a rozmarýn, na těle horký pohled rytířův.“

Koláčkův kuriózní text začíná u jeho dětské obliby pohádek a vrcholí vizemi „propadání se“ do postavy „svatého erotika“ Karla IV., jehož směle označuje za svoje historické alter ego.

Jestliže u některých osobností z publikace dominuje touha poznávat či pomáhat, u velké skupiny je nejvýznamnější umělecká aktivita. I zmíněná Edna zdůrazňuje, jak důležité a uspokojující je pro ni podtrhnout pomocí provazů „křivky dam“. Riwaa Nerona silně prožívá aspekt sebetvorby: „Vyšívám sebe sama, své myšlenky, své fantazie.“

Rozkrok nebo nic

Za vznikem knihy, která vyšla díky kampani na portálu Hithit, stojí společnost Bohemian Taboo, která chce „vytvořit společnou platformu vhodnou pro vzdělávání, osobní rozvoj, podporu současného umění, alternativních komunit, výzkum a asistenci v činnostech, které mají přesah i do oblasti sexuality a erotiky“. Jak uvedl hlavní editor knihy a autor celého projektu Michal Rejzek v rozhovoru pro Novinky.cz, v současnosti cítí nedostatky především v oblasti vzdělávání. Tedy že děti a dospívající získávají příslušné informace z internetové pornografie: „Estetická, umělecká a vzdělávací erotika a vzdělávání v oblasti sexuality naopak bývají z internetu i veřejného prostoru vytlačovány. Lidé nad důsledky toho, jak se zobrazováním našich těl nakládáme, ale moc nepřemýšlejí. Nedochází jim, kam to může sklouznout. Že označováním nahoty jako nevhodného obsahu lidstvo připravíme o nové Picassy, Vigelandy, Saudky nebo Klimty. Naše těla a pocity ale žádný nevhodný obsah nemají.“ V podobném duchu v knize promlouvá sběratel erotického umění Kamil Janiš: křiklavé sexuální výjevy dnes na mnohé působí spíš děsivě a kvůli jejich všudypřítomnosti není mladým přáno „tajné objevování, decentní prozkoumávání. Buď rovnou rozšklebený rozkrok, nebo nic“. Kniha připomíná i silnou tabuizaci sexuality před rokem 1989, přičemž kunsthistorik Otto M. Urban varuje, že to vypadá, jakoby se v posledních letech vracela jakási „nová rigidní pruderie a snaha opět cenzurovat to, co je veřejně prezentováno“.

Dodejme ovšem, že už před lety Vladimír Macura v eseji Sen o rozkoši prozíravě napsal: „Dnešní vizualizace a fetišizace těla a teatralizace pohlavního aktu neobnovují pouto s kosmicko-vitálním sakrálnem, ale oklešťují pohlavnost na pouhou instrumentalitu, prostou jak doteku s něhou, tak doteku s posvátnem.“ Bohužel tato dimenze v knize není příliš rozvinuta, nepokryta zůstala celá obsáhlá oblast tantry, jejíž pověst u nás žel vytrvale poškozují aféry mužů jako „Guru Jára“ nebo Richard Vojík.

Situace ale snad není tak černá, jak autoři tvrdí. I když samozřejmě existují případy, které by nasvědčovaly oné pruderii, možná se spíše jednalo o hloupé záminky k odvolání „nepohodlných“ osob, jako tomu bylo v případě Petra Fischera. Co se týká vzdělávání, záleží na iniciativě a zvídavosti každého jednotlivce: rozhodně se například nedá tvrdit, že by u nás nevycházel dostatek knižních titulů, které by problematiku sexuality adekvátně věku přibližovaly dětem (viz knihu Co to dělají maminka s tatínkem? [Svojtka & Co., Praha, 2013]) i dospívajícím (za všechny například Respekt: Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce [Paseka 2019]). A dokonce vznikl jeden díl slavného animovaného Krtečka Zdeňka Milera, v němž jsou malí diváci svědky celkem realistických scén toho, jak paní Zajícová rodí mláďata. Pokud někdo svůj život tráví sledováním pornografie a vypěstoval si na ní závislost, je to politování hodné, ale v současnosti existuje široká nabídka kurzů „vědomého doteku“ či návštěv „Sexological Bodywork“, které sice můžeme podezírat z komerčnosti nebo možnosti zneužití, ale ne je ignorovat (ostatně součástí knihy je i kapitola o dvou psycholozích, kteří nabízejí „kvalitní služby v oblasti osobního rozvoje a poradenství zaměřeného zejména na vztahy, intimitu a sexualitu“.)

Nicméně danou mnohovrstevnatou problematiku kniha mapuje jistě poutavě, různorodě a v mnoha různých kontextech, i když jistě ne vyčerpávajícím způsobem. Pokud zmíněný Otto M. Urban v úvodu o publikaci soudí, že je „odvážná i intimní, poučná a inspirativní, stejně jako zábavná a vtipná, vážná a krutá“, pak můžeme doplnit i přívlastky jako drsná a jindy něžná, dojemná a někdy až cynická, racionální i trochu hloupá, sebedrásající i místy vychloubačná. Minimálně jedna kapitola v ní možná trochu přebývá, naopak některé pozoruhodné a potenciálně inspirativní osobnosti v ní scházejí, například sociolog a univerzitní pedagog Martin Fafejta, publicista a editor četných non fiction knih s erotickou tematikou Radim Kopáč nebo skutečně seriózní historik Jaroslav Čechura. Což si uvědomují i samotní autoři, kteří prý mají na seznamu dalších 70 osobností, o nichž by rádi psali. Pokud by se na ně dostalo v pokračování této zvláštní knihy, bylo by to skvělé.