Sex v době temna. Pro někoho možná spojení příliš bulvární, pro jiného zase paradoxní až nesmyslné, protože kde by prostí lidé brali v době útlaku na takové věci čas. Nicméně právě tento lehce provokativní titul zvolil historik Jaroslav Čechura pro svoji knihu s podnázvem Sexuální život na českém jihu v prvním století Schwarzenberků (1660–1770). Na základě studia tamních archivů, hlavně v Třeboni, podává pro mnohé objevný obraz tehdejšího života, (ne)dodržování sociálních norem a mentality. A jestliže ve slavném Jiráskově románu Temno, který dal barokní době (nespravedlivě) hanlivý název, k sexu nedochází a vztah dvou mladých protagonistů zůstává tragicky nenaplněn, v knize Sex v době temna si čtenář užije sexu do sytosti.

Autor se ve své obsáhlé publikaci snaží rozluštit tato dilemata: „Jak byla sexualita vnímána společností a jak byla prožívána samotnými aktéry sexuálních skutků? Čím byla pro naše předky láska? Jakou roli hrál takzvaný sňatkový pragmatismus? Jaký význam se přisuzoval slibu manželství? Jak veřejné mínění hodnotilo předmanželský sex? Jak bylo nakládáno s neprovdanými ženami, které otěhotněly, a s nemanželskými dětmi? Jak byly trestány sexuální delikty počínaje znásilněním a incestem konče? Jaké sexuální praktiky a jaké antikoncepční prostředky se používaly?“ A Čechurova odpověď? Život tehdejších lidí se v jeho knize jeví jako překvapivě sexuálně nespoutaný a i jinak relativně svobodný. Kupodivu zvláště ženy v jeho textu často vystupují jako autonomní a zcela nezávislé bytosti, jednající navdory dobovým konvencím a často i bez ohledu na společenské rozdíly: „Ženy se nám představují v mnoha případech jako velice samostatné, aktivní osoby, jež se vždy nevejdou do konvenčního obrazu ,venkovanky‘ v raném novověku, podřízené svému hospodáři. I model aktivní ženy může mít svoje varianty, svoje výrazné odchylky. Na jedné straně (stojí) ženy, které ani nevěděly, jak se jmenují, kolik je jim let a čí jsou poddané. Na druhé straně najdeme ženy, které prozradily, že si se svým milým, jenž sloužil jako voják kdesi u Bělohradu, vyměňovaly listy. Anebo takové, které opustily svého manžela a žily si po svém bez ohledu na to, že sociálně nemálo poklesnou, že jim hrozí ztráta dědictví“ (s. 489). Co se týká majetkové nerovnosti, autor explicitně uvádí: „V průběhu více než stovky let nenacházíme explicitní odmítnutí typu: ty nic nemáš, já si tě nevezmu; přivedl jsi mě sice do jiného stavu, ale... Ne, takto ženy v 17. a 18. století neuvažovaly.“ Na obecnější rovině pak Čechura tvrdí: „Každodenní interakce venkovských lidí, jakkoli naplněné nejrůznějšími spory, nenarážely permanentně na bariéry sociálních rozdílů. Ty mohly být primárně vyvolány příslušností třeba k vrstvě sedláků či naopak podruhů. Ale také nemusely. Mohli jsme poznat, že v nejedné vsi na Třeboňsku byly stejnojmenné rodiny rozloženy po celém sociálním spektru vsi.“ Autor uvádí i konkrétní příklad muže, který přišel o statek a v téže obci se nadále živil jako nádeník. Podle autora to je „pozoruhodný přílad mentality člověka té doby, který podle všech dostupných indikátorů na své sociální pozici nijak nelpěl... Etabloval se v docela jiné roli a žil si docela spokojeně“ (s. 279).

Ohledně vyšších míst a konkrétně majitelů panství, Schwarzenbergů, kteří sexuální přestupky či zločiny posuzovali, autor píše, že postupovali zpravidla velmi mírně až benevolentně: „Ve vztahu k delikventům zaujímali často individualizovaný přístup, při rozhodování o trestu nezřídka zohledňovali životní situaci jednotlivých provinilců, a je doloženo nemálo případů, kdy sexuální delikty zůstaly zcela nepotrestány. Jejich postoj charakterizoval paternalismus – aristokrat byl pánem, ale i otcem, ochráncem.“ S představiteli církve se pak při vyšetřování deliktů podle autora „setkáváme poměrně zřídka“; nevylučuje ovšem, že v tomto kontextu mohla probíhat nějaká neformální komunikace, o níž nevíme, protože se o ní žádné písemné svědectví nedochovalo.

Pro odborníky nemusí být Čechurovy závěry zcela nové. Sám rekapituluje závěry svých předchůdců, zvláště Pavla Matlase, který už ve své knize Shovívavá vrchnost a neukáznění poddaní?: hranice trestní disciplinace poddaného obyvatelstva na panství Hluboká nad Vltavou v 17.-18. století (Argo, Praha, 2011) tvrdil, že „vrchnostenské instituce hrály při stíhání deviantního chování, tedy prosazování veřejného pořádku a ukázňování poddaného obyvatelstva, mnohem pasivnější roli, než se obecně předpokládá“. Vytýká mu ale přílišné lpění na teorii disciplinace; aplikace tohoto apriorního modelu podle něj trčí v Matlasově práci jako „cizorodý prvek v záplavě pramenné dokumentace“. Čechura rovněž obecně polemizuje s těmi historiky, kteří tak usilně sledovali obecné historické struktury, až se dopracovali k „dějinám bez lidí“.

Naopak kniha Sex v době temna je konkrétními lidskými příběhy zaplněná a většina kapitol je psána takovým jazykem, že jí je schopný porozumět i nijak školený čtenář. Život člověka barokní doby je vypodobněn tak, že se v lecčems podobá i životu současnému. Patří do něj tytéž spory svobodné těhotné ženy s partnerem o to, kdo dal popud k sexuálnímu styku, i hádky manželů: „Že by sedlák či chalupník, řekněme starý protiva Beneš Novotný z Přeseky, nemyslel při ranní cestě ze své chalupy do chléva na nic jiného než na svoji vrchnost, co si zase dnes vymyslí? To by byla arci naivní představa. Vrásky na jeho starém čele mu přibývaly spíše kvůli jeho čtvrté, mladé ženě Anně, s níž byl v každodenních konfliktech, v každodenních verbálních potyčkách. Žena nebyla poslušná, nedržela se příslušných přikázání a manžela po určité době prostě opustila.“ A rovněž k tehdejšímnu životu patřilo klevetění, i když právě to dnes v atmosféře anonymních velkoměst ztratilo svoji sílu: „Fámy, pověsti či prostě řeči, které vyvolávalo již samo setkávání mužů a žen, vedly často k tomu, že druzí je hned začali podezřívat z obcování. V tomto ohledu se opravdu za tři století, jež dělí naši přítomnost od těchto událostí, v podstatě nic nezměnilo.“ Tehdejší sexuální život líčí autor jako pestrý a v mnohém nevázaný: například otěhotnění před svatbou či mimo manželství nebylo žádnou výjimkou. Pokud se dnes něčím lišíme, pak v technice: v tom, že máme spolehlivější metody, jak zabránit nechtěnému těhotenství nebo jak určit otcovství. A snad i v tom, že se dnešní páry k sexu pravděpodobně nescházejí na kostelní zvonici...

Autor u mnoha případů musí konstatovat, že z pramenů nevíme, jak nakonec případ dopadl. Často si tedy musí domýšlet a usuzovat na základě jiných kauz – samozřejmě nevíme, nakolik přesně. Ptát se také můžeme, jak moc jsou jeho soudní spisy reprezentativní a vypovídají o celku společnosti. Navzdory možným drobným pochybám se ale Čechurovi podařilo čtivě popsat „společnost českých zemí raného novověku realističtěji, moderněji, krátce jako svéráznou, osobitou pospolitost, spíše než jako tristní sumu jakýchsi ukoptěných hnojokydů“, jak si sám předsevzal.