Přední odborník v oboru esoterismu Hugh B. Urban (nar. 1968), profesor religionistiky na Ohio State University, je autorem řady knih, například o scientologii, převažuje však tematika posvátné sexuality a tantrismu. Ve své první česky vydané knize Magia Sexualis: Sex, magie a osvobození v moderním západním esoterismu přibližuje dějiny sexuální magie. Začíná jejími antickými kořeny – i obviněními, jimž byli již tehdy její protagonisté vystaveni. Podotýká, že už u oněch dávných bakchanálií (a dalších starověkých slavností) se v obecném povědomí vyskytovaly prvky, které se později stanou v útocích na heretiky a čarodějnice v křesťanském středověku i později obecně rozšířenými: „Utajení, půlnoční setkání, pederastie, organizované vraždění, zločinné jednání s cílem získat bohatství – všechny tyto motivy se budou jako noční můra o černé magii a zapovězené sexualitě znovu a znovu vracet další dva tisíce let.“ Dále zevrubně pojednává o klíčových postavách, jako byli Paschal Beverly Randolph, Aleister Crowley, Julius Evola, Gerald Gardner nebo Anton LaVey. Knihu uzavírají nejnovější trendy jako chaosmagie, kybernetické pohanství a údajně „post-orgiastický“ stav světa, v němž prý mnozí řeší otázku: „Co máme nakonec dělat, když jsme překročili všechna společenská tabu a ukojili všechny zakázané touhy?“

Lupa na sociální dějiny

Autor zdůrazňuje, že mu nejde o pouhou volnou souvislost sexu se spiritualitou ani o techniky optimalizace smyslové rozkoše během pohlavního styku. Předmětem jeho zájmu jsou ti, kteří se pokoušeli o „explicitní použití orgasmu (ať už heterosexuálního, homosexuálního, nebo autoerotického) jako prostředku k vyvolání magických účinků ve vnějším světě“. Účinnost či hodnověrnost příslušných teorií ovšem nezkoumá ani neverifikuje – ostatně je otázkou, jak by to měl přesně udělat. Maximálně cituje názory jiných o tom, že kupříkladu smrt raketového konstruktéra Johna Whitesida Parsonse (1914–1952), jenž zahynul při explozi chemikálií, nemusela být náhodná. Mohlo prý jít o reálný produkt jeho magického umění, jež pomohlo násilím otevřít „apokalyptický průchod a aktivovat kultovní síly potřebné k povznesení vědomí“. I mnohá další Urbanova tvrzení v tomto směru jaksi stojí na vodě, což on nijak neskrývá. Přiznává třeba, že netuší, zda jistá žena, která jednoho jeho hrdinu, Geralda Gardnera, zasvětila do čarodějnictví, vůbec fyzicky existovala, anebo zda byla z velké části výtvorem Gardnerovy bujné fantazie…

V čem si je autor jistější a o čem píše s větší sebedůvěrou, to je měnící se společenský kontext, v němž zmínění guruové své nauky hlásali. Soudí, že dějiny, které předestřel, nabízejí pozoruhodný pohled či zvětšovací sklo, jímž je možné vidět některé z nejvýznamnějších dvojznačností jednotlivých období moderní historie: viktoriánské napětí mezi romantickou a sexuální láskou; strach z nereproduktivních sexuálních úkonů jako masturbace nebo homosexuálního styku; rostoucí význam exotických sexuálních praktik z „tajemného Východu“; zájem o kontrolu populace a „národní virilitu“; vzestup feminismu a hnutí za práva žen; reakce proti sexuální revoluci a konečně vliv moderních informačních technologií a magie kyberprostoru.

Pokud autora na popisovaných praktikách něco skutečně zajímá, nejsou to ani tak extatické stavy, jež při nich údajně lze prožívat, ale společenské změny, jež mohou přivodit. Pozorně tedy sleduje, jaké celospolečenské postoje a implikace učení jednotlivých mistrů obsahovala: například u LaVeye to byla netolerance, zjevný rasismus, šovinismus a elitářství. Naopak Randolph (1825–1875) byl aktivní abolicionista a otevřený obhájce práv žen, v jehož případě „sexuální svoboda souvisela velmi zvláštním způsobem s prací v oblasti sociální spravedlnosti“. Urbanovy sympatie jsou zde zcela na straně druhého ze jmenovaných: praxe sexuální magie je totiž v jeho pojetí silně spjata právě „s hlubokou touhou po osvobození, transgresi a radikální svobodě na všech rovinách – sexuální, náboženské, společenské i politické“, přičemž nejvíce jej zřejmě zajímají poslední dvě úrovně.

K tomu, že by prostřednictvím „magického sexu“ bylo možné fakticky zabít protivníka, vytvořit finanční zisk, začarovat nevěrné milenky nebo způsobit, aby nám někdo daroval nový notebook, je Urban skeptický. Jeho potenciál spíše spatřuje „v naději na vytvoření rovnostářštější, spravedlivější a svobodnější společnosti, která bude ku prospěchu mužům i ženám všech barev pleti a každé sexuální orientace. Taková naděje by mohla být docela dobře ‚magická‘ v tom smyslu, že je nejzazší možnou měrou utopická a nikdy jí nelze dokonale dosáhnout.“

Vrcholný mincopád

Urbanovy interpretace nejsou černobílé a ukazují, že výraz zakořenění v určité době a mentalitě mohl mít i dost paradoxní podobu. Například Crowley, který se vyžíval v řadě excesů, jakoby „uvízl v pasti prudérního viktoriánského světa, v němž vyrostl“, oddán neúnavné snaze znesvětit a porušit všechna jeho společenská i sexuální tabu. Takže „můžeme mít pochybnosti, zda vůbec někdy vymazal ‚pocit hříšnosti‘ zděděný z jeho puritánské rodiny Plymouthských bratří“. Vzdor svým krajně pobuřujícím pokusům o jejich svržení zůstal Crowley v mnoha ohledech ztělesněním a svědkem sexuálních hodnot svého viktoriánského dětství.

Nikoli zanedbatelnou roli hraje v knize krásná literatura: Gargantua a Pantagruel jako předobraz Crowleyho duchovní komunity, znesvěcení hostie v textech markýze de Sade, obraz černé mše v románu Naruby J. K. Huysmanse a třeba Šifra mistra Leonarda Dana Browna naznačující, že v pozadí oficiální historie leží zatajovaná tradice gnostických sexuálních rituálů a uctívání ženského těla…

Urban píše o záležitostech z hlediska většiny často nemorálních či skandálních a nechutných (jako byl Crowleyho prodej „pilulek s elixírem“, jež obsahovaly jeho sperma), ovšem pro jistotu zdůrazňuje, že někteří z jím vybraných autorů nabádali, aby spolu dané rituály prováděli jen řádně sezdaní manželé. A své téma zasazuje do politicky zcela korektního kontextu a také převládajícího diskurzu, v němž nemohou chybět Michel Foucault, Jean-François Lyotard, Jean Baudrillard či Georges Bataille. Což můžeme interpretovat v tom smyslu, že i o tak obskurním tématu se dá psát relativně seriózně – nebo že i velmi extravagantní a protispolečenské „živly“ a jejich fantasmagorické úkony se mohou stát předmětem akademického studia, pokud daný badatel stojí názorově a terminologicky na té „správné“ straně.

Čtenář může četbu pojmout různě: jako další variaci na téma podvracení či potvrzování nespravedlivého společenského řádu, ale třeba i jako nijak garantovaný návod, jak například při nepříznivé finanční situaci využít jistou „sexuálně-ekonomickou techniku“ spočívající v představě vodopádu zlatých mincí padajícího v okamžiku vyvrcholení…