Mnozí debutanti se při psaní inspirují vlastním nebo rodinným příběhem – dalo by se říct, že tvoří metodou „piš o tom, co znáš“. Ema Labudová se však vydala jinou cestou. Její novela čtenáře přenáší nejen do jiné země, ale také do jiného času. Odehrává se totiž v severní Anglii, konkrétně v Manchesteru a malém městečku Whitby, v padesátých letech minulého století. Někomu tento přístup může připomenout loňský debut Anny Cimy, který se odehrává napůl v Čechách, napůl v Japonsku a také v různých časech, za zmínku však stojí fakt, že i tato autorka se neustále pohybuje mezi oběma zeměmi a jejich kulturami. O Emě Labudové však žádné takové informace nemáme, zdá se tedy, že její motivace pro výběr tohoto časoprostoru je jiná.

Protagonistou a zároveň vypravěčem jejího příběhu je mladý muž Irving, který se ve chvíli, kdy se s ním čtenář poprvé potkává, vrací zjevně trochu otřesený z rodného městečka Whitby do poměrně vzdáleného Manchesteru, kde nyní žije. Čtenář se postupně dozvídá, že se Irving do Whitby vrátil poprvé od svého odchodu před třemi lety, aby se zde zúčastnil pohřbu svých rodičů. Irving si tento zážitek v průběhu vyprávění několikrát znovu připomíná a doplňuje ho o další a další detaily, díky nimž před čtenářem začínají vyvstávat obrazy hned dvou událostí – samotného pohřbu a Irvingova nedobrovolného odchodu z domova. Před třemi lety byl totiž souzen za „zločin proti lidské důstojnosti“, a ačkoli nebyl na rozdíl od druhého „pachatele“ (místního učitele) odsouzen k odnětí svobody, jeho rodiče se ho zřekli a poslali ho do Manchesteru. Ten byl pro něj z počátku skutečným vyhnanstvím – najednou byl v mnohonásobně větším městě, ve kterém nikoho neznal, poprvé se musel postarat sám o sebe a také si začít vydělávat na živobytí, i když neměl dokončené ani vyučení. Musel tedy vzít jakoukoli práci, kterou mu místní úřady nabídly. Shodou okolností se mu podařilo získat místo tapetáře v malém rodinném podniku, jehož majitelé také řeší problémy se synem. Na rozdíl od Irvingovy rodiny ho však po čase v duchu biblického příběhu o návratu ztraceného syna přijmou zpátky, i když je jeho provinění v Irvingových očích větší než jeho vlastní.

V tapetářské firmě se Irving seznámí také se španělským imigrantem Federicem. Ten se čtenáři zpočátku jeví jen jako další ze zajímavých postav, jež Irvinga obklopují a jež jsou něčím poznamenané – z ostatních jmenujme například Zeva, spolubydlícího, který vyrůstal s matkou alkoholičkou a stejně jako Irving musí před společností skrývat jisté tajemství, nebo maniodepresivní sousedku, kterou Irving se Zevem zachránili před sebevraždou i nejedním bláznivým podnikem, do kterého se v „lepších“ chvilkách chtěla vrhnout. Právě Federicův optimistický přístup k životu navzdory hrůzám, které zažil v době nástupu Francova režimu, však nakonec sehraje důležitou roli v Irvingově smíření se s vlastní osudem a snad i se zesnulými rodiči.

Vyprávění Emy Labudové má poměrně svižný spád, i když jsou Irvingovy každodenní útrapy v podstatě triviální a často se skládají z popisů jeho zdravotního stavu. Děj posouvají kupředu především kratší analepse, tedy pohledy do minulosti. Čtenář jejich prostřednictvím odhaluje tajemství z Irvingovy minulosti, která autorka citlivě dávkuje. Paralelně se čtenářem i sám Irving díky vyprávěním ostatních postav dochází k určitému poznání, totiž že lidská nenávist se nevyhýbá ani těm, kdo se od ostatních nijak neliší, a že nelze žít v neustálém strachu.

Bohužel je ale text protkaný i prvky, které čtenáře ruší. V prvé řadě je to motto knihy „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…“, které čtenáře vede k očekávání tragičtějšího vývoje událostí, než jaký autorka vystavěla, a hledání paralel, jichž mnoho nenachází. Také ho ukotví v českém prostředí, aby byl následně vržen do jiného místa i času. Ve druhé řadě jsou to nadpisy, které jsou většinou španělsky, což je poměrně matoucí, protože z rozhovorů Irvinga s Federicem jasně vyplývá, že vypravěč španělsky vůbec neumí. Někdy se ale jako španělské výrazy pouze tváří (např. název první kapitoly tyvolear); v jednom případě se ve skutečnosti jedná o název antidepresiva (kapitola 4. seropram). A tak je namístě se zeptat – jde pouze o autorčinu hru se čtenářem? Nebo se ho tím snaží odpoutat od jednoho konkrétního prostředí a poukázat tak na univerzálnost příběhu lidské netolerance? Hodilo by se nějaké vodítko… Přes tuto drobnou výhradu je však třeba říci, že debut Emy Labudové nabízí zajímavě vystavěné vyprávění na téma, které neustále rezonuje naší společností.