„Nepolepšíte-li se, požerete se navzájem,“ křičí na houf vesničanů blázen v povídce Bláznův deník čínského spisovatele Lu Süna (1881–1936). Křičí a vzájemné požírání vnímá ve své pomatené mysli doslova – skutečně má strach, že sousedé praktikují kanibalismus a nakonec že sežerou i jeho samotného. Vzájemné požírání tu v hořké nadsázce shrnuje principy konfuciánské hierarchie mezilidských vztahů, založených v podstatě na vzájemném ponižování, výsměchu slabším a naopak servilitě a podlézání silnějším. To považoval Lu Sün za typickou vlastnost Číňanů a za jednu z hlavních příčin úpadku čínské civilizace.

Výbor jeho povídek a básní Bláznův deník nyní vyšel jako sedmnáctý svazek čínské edice Xin, která je už osmým rokem nedílnou součástí produkce nakladatelství Verzone. Chceme-li porozumět současné Číně, Lu Sün je prvním autorem, kterého bychom měli číst. Jeho povídky a eseje nás přenášejí na začátek 20. století, do doby, která byla pro Čínu, potažmo i čínskou literaturu, zcela zásadní. Stál přímo u zrodu moderní Číny i moderní čínské literatury – přitom nebyl jen svědkem tohoto zrodu, ale aktivním tvůrcem. Ze čtrnácti v edici Xin dosud vydaných autorů se jedná o toho nejstaršího, jednoho z mála, kteří již nežijí, ale jehož mnozí z nich považují za svůj vzor. Je-li Xin edice současné čínské literatury, Lu Sünovi patří mezi přeloženými autory místo v jejich čele.

Lu Sün (vlastním jménem Čou Šu-žen) se narodil ve východočínském městě Šao-singu v roce 1881 do významného a starobylého vzdělaneckého rodu. Jeho postavení však v době autorova dětství a dospívání již značně upadalo. Podobně tomu bylo i s tehdy vládnoucí císařskou dynastií Čching (1644–1911). Ta se stejně jako Lu Sünova rodina potýkala s velkými potížemi (opiové války, korupce, finanční potíže, lidové nepokoje) a její vláda se chýlila ke konci, který nastal v roce 1911 jejím svržením a založením Čínské republiky.

Navzdory nátlaku rodiny, aby po vzoru předků získal klasické konfuciánské vzdělání, zakončené císařskými zkouškami, si mladý Čou Šu-žen prosadil západně zaměřenou školu a po otcově předčasné smrti se rozhodl studovat západní medicínu v Japonsku. Klasické čínské vzdělání považoval za zastaralé a tradiční čínskou medicínu po vícerých zkušenostech z vlastního života za šarlatánství. Pobyt a studia v Japonsku pro něj byly formující. Moderně orientovaná země mu poskytla nejen západní vzdělání, ale i nadhled a možnost setkat se a diskutovat s progresivně uvažujícími intelektuály z Japonska i Číny, s nimiž později vytvořil jádro čínského reformního hnutí. Postupně v něm sílilo přesvědčení, že Číňané spíše než léčbu těla potřebují „léčit duše“, pokřivené tisíciletou konfuciánskou výchovou. Nakonec studium medicíny předčasně ukončil a místo ní se věnoval intenzivnímu studiu jazyků, filozofie a především literatury, kterou vnímal jako efektivní nástroj osvěty a věřil v její schopnost „léčit duše“. Po návratu do vlasti působil na ministerstvu školství a přednášel na vysokých školách v Pekingu, na několika místech v jižní Číně a nakonec v Šanghaji. Psal povídky, eseje, překládal literaturu z japonštiny, angličtiny a němčiny, působil jako redaktor v několika reformních literárních časopisech (Nové mládí, Výhonky). Jak uvádí v předmluvě ke sbírce povídek Vřava: „Pochází-li kdo z prostředně zámožné rodiny, která pak upadne do nesnází, domnívám se, že na takové cestě může nejlépe prohlédnout pravou tvář lidí.“

Dnes je Lu Sün právě především díky své povídkové tvorbě považován za zakladatele moderní čínské literatury. Bláznův deník je soubor pětadvaceti povídek a třiadvaceti básní v próze, původně napsaných pro literární časopisy, které Lu Sün však později uspořádal do tří sbírek – čtrnáct z nich vyšlo ve Vřavě v roce 1923, básně v próze Polní tráva v roce 1919 a pozdějších jedenáct povídek vyšlo v Tápání v roce 1926.

V souladu se svým přesvědčením, že literatura může „léčit duši“, začal především používat ve své tvorbě běžnou hovorovou čínštinu, srozumitelnou výrazně většímu množství čtenářů, místo do té doby v krásné literatuře výlučně užívaného, avšak těžko srozumitelného klasického jazyka. Byl v tom jedním z prvních, a tak se zpočátku pochopitelně setkával s ostrou kritikou – klasicky zaměření učenci považovali tento jazyk za vulgární, „vhodný tak akorát pro potulné kramáře“.

Společným tematickým jmenovatelem jeho povídek, básní i esejí (i ty vyšly v českém překladu Berty Krebsové v 60. letech) je přitom hledání příčin krize Číny na začátku 20. století a toho, co Lu Sün kriticky nazývá „čínským národním charakterem“. Trápí ho nevzdělanost, omezenost, pasivita, pověrčivost a bezduchá poslušnost. Všechny tyto vlastnosti považuje za charakteristické neduhy čínské společnosti a klade je za vinu tisícileté konfuciánské výchově. Za jednu z překážek obrody „čínského národního charakteru“ považuje přetvářku. Lidé – a literatura pochopitelně také – podle něj odvracejí zrak od reality, která jim není po chuti. Na rozdíl od dosavadní čínské literatury Lu Sün jako jeden z prvních začíná zachycovat svět kolem sebe realisticky. Nový byl typ hrdinů – obyčejní lidé, chudí vesničané, fyzicky i duševně nemocní, neúspěšní učenci, lidé na okraji společnosti. A zejména negativní lidské vlastnosti a emoce ve vší své „kráse“. To vše bylo dosud pro čínskou literaturu tabu.

Stejně jako v již zmíněné povídce o bláznovi a jeho strachu ze vzájemného požírání se Lu Sünovi hrdinové v souladu s konfuciánskou tradicí vzájemně ponižují, označují se za nuly, za dobytek, za hmyz. Nedokáží mít jeden k druhému upřímný, rovný vztah, srocují se do davu, aby senzacechtivě očumovali každého a vysmáli se slabšímu (oblíbenou zábavou jsou veřejné popravy), nebo jsou naopak směšně patolízalští k výše postaveným.

Pravým opakem blázna z úvodní povídky a jeho otevřené vzpoury (ač ukryté v bláznovství) je vesnický nádeník A Q – hlavní postava povídky Pravdivý příběh A Q. Jedná se o člověka, který si naopak lže do kapsy. V souladu s konfuciánským konceptem „zachování tváře“ absurdně lpí na tom, aby měl v každém sociálním styku navrch. Je to nafoukaný pošetilec, který na ostatní obyvatele městečka hledí spatra. Závidí dokonce i povaleči, že má v košili víc vší. Často ale lidem jen potichu spílá, protože je ve skutečnosti zbabělec. Slabším nabije, silnějším podlézá. Má celou sbírku slov, která jsou pro něj tabu, sám je nevyslovuje a ostatní za jejich vyslovení trestá. Třeba slova lysina nebo plešatý nejsou pro stárnoucího a plešatějícího A Q výrazy, které by chtěl slyšet.

V dalších povídkách hrdinové umírají v důsledku pověrčivosti – místo odborné lékařské péče je malý souchotinář v povídce Lék léčen v souladu s místní pověrou žemlí namočenou v krvi popraveného revolucionáře. Tady se na Lu Sünově tvorbě zřetelně podepsala osobní zkušenost. Jak píše v předmluvě ke sbírce Vřava: „Poněvadž lékař, který léčil mého otce, byl neobyčejně slavný, byly i léky, které předepisoval, neobyčejné a zvláštní: v zimě nasbírané kořeny rákosí … přirozeně spáření cvrčci … Přesto však můj otec den ode dne chřadl, až nakonec zemřel.“

Ne všechny povídky se odehrávají v prostředí zaostalého venkova. V krátké povídce Nepatrná událost proti sobě stojí bohatý a vzdělaný učenec a ubohý rikša. Dostanou se do střetu, když rikša srazí ženu a rozhodne se jí pomoci, místo aby dovezl významného zákazníka na místo určení. Učencem pak v klidu domova pro sobecké chování dodatečně zmítají výčitky svědomí. V povídce Šťastná rodina se humorně prolínají úvahy redaktora intelektuálského časopisu o tom, co je šťastná rodina, s realitou v jeho vlastním životě: usoplenou dcerkou, nezaplaceným dřívím, svárlivou manželkou. Ostatně kontrast mezi vzletnými ideály a každodenním, všedním životem je téma více povídek. Lu Sün ale své hrdiny nesnižuje, jeho styl bývá popisován jako soucitně ironický a jeho laskavý vztah k nim je z povídek zřetelně cítit. Leckdy je sarkastický, ale nikdy pohrdavý.

Z názvů povídkových sbírek – Vřava a Tápání – se dá odvodit vývoj Lu Sünova myšlení. V předmluvě k Vřavě píše: „Kdysi – ve svém mládí – vysnil jsem si mnoho snů. Později však jsem jich většinu zapomněl a ani toho nelituji. … Pramenem povídek zvaných Vřava se stalo to, na co se mi nepovedlo zapomenout.“ V povídkách ze sbírky Tápání se jeho tón poněkud mění. Zatímco ve Vřavě jako by křičel – jeho hlas je sebejistý, mladistvý, energický výkřik, přesvědčený o možnosti změny a hlasitě vyzývající k reformě –, Tápání je naopak umírněné, melancholicky, občas i skepticky laděné.

Kapitola sama pro sebe je Polní tráva – sbírka třiadvaceti básní, vhodně vložených mezi revolučně laděnou Vřavu a filozofující Tápání. Polní tráva je něco mezi. Nabízí rozmanitost formy i témat. Jsou tu básně psané volným veršem i básně v próze, mnoho textů je uvozeno slovy „v noci se mi zdálo“, je tu parodie na motivy tradiční čínské milostné lyriky, jsou tu krátká zamyšlení na pomezí poezie a filozofie, přírodní lyrika, zamyšlení nad stárnutím a pomíjivostí světa a mnohé další. Některé texty jsou nostalgicky a introspektivně laděné, jiné představují břitkou satiru nebo hlučný výsměch. Jsou naplněny rozpolceností a všeobjímající láskou. Podle autora je v nich obsažena celá jeho životní filozofie.

Na rozdíl od předchozích počinů nakladatelství Verzone nevychází Bláznův deník v novém překladu. Poprvé vyšly tyto povídky a básně v češtině již v 50. letech ve dvou svazcích Vřava, Polní Tráva (1951) a Tápání (1954). Překladu se tehdy ujali vynikající překladatelé Berta Krebsová a zakladatel české sinologie Jaroslav Průšek. Vzhledem k vysoké kvalitě překladu Verzone nenechalo povídky znovu přeložit (což bývá u takto starých překladů běžnou a pochopitelnou praxí), ale pouze přizvalo dlouhodobého spolupracovníka Martina Bedřicha, který překlad přizpůsobil dnešním pravidlům českého pravopisu a současným jazykovým zvyklostem. Jak Bedřich vysvětluje v závěrečné ediční poznámce, byly například nahrazeny vyloženě zastaralé výrazy a větné vazby nebo upraven pravopis cizích slov. Tady je třeba říci, že s ohledem na téměř sedmdesát let od prvního vydání redakční úpravy skutečně textu prospěly – je svižný a čtivý.