Ač by k takové představě název knihy 35 mrtvých kolumbijského spisovatele Sergia Álvareze mohl svádět, nejedná se v tomto případě o detektivku ani o akční drama z mafiánského prostředí. Ba co víc, je to „velký“ román, přinejmenším v tom smyslu, že se jeho autor pokusil vykreslit celou historii Kolumbie v období posledních pětatřiceti let. Podobně jako mexičtí malíři na sociálně laděných murales Álvarez poskládal svoji románovou fresku ze všech klíčových témat (guerilla, drogy, policejní represe, únosy, duchovní hledačství), která, alespoň jak by se mohlo zdát z médií, určovala běh dějin jeho země. Dějin téměř současných, neboť příběh bezejmenného hrdiny začíná jeho narozením v roce 1965 a končí oslavou příchodu nového milénia ve španělském Madridu. Číslovka 35 tedy nejspíš odkazuje na počet „ztracených“ či „padlých“ roků.

Románové vyprávění je vystavěno z krátkých oddílů, které jsou vždycky uvedeny veršem či více verši z některé latinskoamerické populární písničky. Odkazů na latinskoamerickou populární hudbu je v knize celá řada. Oddíly, kde se pokaždé mění osoba vypravěče, se skládají v lineární příběh poměrně klikatým způsobem. Jednotlivé dílky do sebe občas nezapadají, některé epizody už nemají pokračování a některé se „připojují“ k hlavní dějové linii až po delší době, takže čtenář je udržován v napětí a stále musí pátrat po vzájemných souvislostech jednotlivých „historek“. Postupně se dostává na svérázný kolumbijský venkov, který Álvarez líčí jako pitoreskní svět, až trochu ve stylu Garcíi Márqueze, pak do Bogoty sedmdesátých let mezi salonní levičáky i pouliční kriminálníky. Prostředí dědiců šedesátých let, mladé komunisty ze středních i vyšších vrstev, líčí autor s humorem, zejména jejich večírky, intriky a nakonec i to, že mnohým ani tak nejde o revoluci, ale o nevázaný soudružský sex. Poté se ale příběh převrací v podstatě do tragické roviny, kdy tito rozverní soudruzi začnou beze stop mizet. Hrdina beze jména, který si jako adoptované dítě svérázné tetičky Cristinity mezi nimi našel mnoho přátel a který až do konce knihy hledá své místo ve společnosti, se plynule přemisťuje do prostředí mladých kriminálníků.

Mladík, kterého za celou dobu nikdo neosloví jménem, se časem přesouvá mezi univerzitní mládež, pak je odveden do jednotky, jež rebelující studenty tvrdě stíhá, přidává se k jogínům – hledačům nového duchovna – a krátce na to k loutkářům, co ve skutečnosti pašují výbušniny. Dostane se k tzv. paramilitárům, oddílům, které původně měly bojovat proti guerille, ale nakonec se stali postrachem hlavně pro civilní obyvatelstvo. Jeden čas si zase žije v přepychu jako zeť hlavního účetního drogového kartelu z Cali. Tohle přesouvání a hledání má téměř vždy stejné schéma: hrdina se vylíže z úplného dna, oklepe se, rychle se mu začne dařit, zamiluje se a nakonec to vyústí nějakým malérem a on je zpátky na dně.

Hrdina však jako by byl nepoučitelný, jak v tom smyslu, že se na další nástrahy lépe nepřipraví, tak v tom, že nedokáže veškerou hrůzu kolem sebe i zavrženíhodnost vlastního chování nijak reflektovat. Jako postava tak může ztrácet trochu na důvěryhodnosti, ale zároveň je možné tuto protagonistovu neschopnost reflexe a jakousi indolenci vůči zlu číst i jako metaforu. Totiž tak, že hrdina zde zosobňuje prototyp Kolumbijce, který se naučil žít obklopen zlem a násilím a nevnímat je, což bylo právě pro období přelomu tisíciletí v této latinskoamerické zemi poměrně typické.

V některých částech je Álvarez pevnější v kramflecích, v jiných méně. V každém případě mu nelze upřít jak smysl pro humor, tak například schopnost strhujícím způsobem vystavět akční scény, kdy má čtenář dojem, že se dívá na zběsilé jízdy Alejandra Gonzáleze Iñárrita, režiséra filmu Amores perros, mimo jiné.

Román ale občas vzbuzuje dojem, že se do něj autor přece jen pokusil vtěsnat témat z nedávné kolumbijské historie až přespříliš. Stává se tak možná až zbytečně doslovným. Dokonce vzbuzuje zdání, že Álvarez knihu psal spíš pro evropské a americké čtenáře než pro ty kolumbijské. To by ale nebylo nic neobvyklého, celá řada latinskoamerických autorů se nejprve proslavila v Evropě a pak teprve ve vlastní zemi. A to se nakonec podařilo i Álvarezovi: 35 mrtvých slavilo v Evropě velký čtenářský úspěch a mělo velmi dobré recenze.

Současná kolumbijská literatura je v poslední době na vzestupu. Nabízí se i srovnání Álvarezova opusu s rovněž úspěšnými a velmi dobrými knihami jeho krajanů – románem El ruido de las cosas al caer (Hluk padajících věcí, nakl. Afaguara, Madrid), Juana Gabriela Vásqueze nebo dílem Los ejércitos (Vojska, nakl. Tusquets, Barcelona) Evelia Rosera. Jak Vásquez, tak Rosero píší stejně jako Álvarez o traumatech nedávné kolumbijské historie, o guerille, únosech, násilí atd. Oba ovšem volí mnohem subtilnější, metaforičtější nebo snad intimnější formu, jíž chtějí tato témata přiblížit. Dost možná jim slouží jen jako kulisy, na rozdíl od Álvareze, který právě těmto tématům naopak vyprávění do určité míry přizpůsobuje. Důsledkem snahy nevynechat nic podstatného z toho, co na konci minulého století ovlivňovalo život v Kolumbii, se pak děj stává trochu schematickým a zatlačuje do pozadí Álvarezovo nesporné vypravěčské umění.

Výběr tohoto titulu a jeho představení českým čtenářům jsou ale rozhodně dobrým tahem a snad otevřou dveře k dalším knihám současných kolumbijských autorů. Troufal bych si říct, že v málokteré zemi španělského jazyka to dnes v dobrém smyslu tak literárně vře jako právě v Kolumbii.