Spojujeme jej s narozením a obnovou, ale dáváme mu za vinu i své chyby, nemoci, a dokonce smrt. Někteří došli tak daleko, že podle nich vůbec neexistuje a ze Země se díváme na pouhý hologram. I toto se dočteme o satelitu naší planety v knize Měsíc, která nedávno vyšla současně v několika zemích, mimo jiné i u nás. Hannah Pang, britská vydavatelka, redaktorka a autorka, vycházela z toho, že Měsíc po tisíciletí inspiruje vypravěče, vědce i fantasty po celém světě, a sestavila publikaci, která jej z mnoha pohledů stručně a hutně představuje. Pojednává tedy o jeho původu coby vesmírného tělesa a o jeho astronomickém zkoumání, o vlivu na příliv a odliv na naší Zemi a na zdraví člověka nebo o jeho úloze v lidské fantazii, vypravuje dávné báje a mýty. Autorka do knihy zařadila i zajímavé údaje, související s Měsícem a jeho výzkumem jen volně, třeba přehled živých tvorů, které lidé vyslali do vesmíru: například mloky, jimž tam končetiny dorůstaly rychleji než na Zemi, nebo pavouky, kteří i v nových podmínkách tkali sítě stejných vzorů, jenom z tenčích vláken.

Kniha tak přináší pestrou mozaiku poznatků. Předestírá například i roztodivné mytické vize o původu Měsíce a příčinách jeho zatmění, případně doporučení, jak mu čelit: Inkové prý mizení Měsíce přičítali velkému jaguárovi, jehož se snažili zahnat působením co největšího hluku. Poutavě popsány jsou i lidové verze toho, čí podobiznu lidé v různých koutech světa na Měsíci spatřovali: Evropané spíše člověka, Asiaté králíka či zajíce.

Jak ve skutečnosti vypadá měsíční povrch nebo jaká je skutečná příčina zatmění už dnes víme, ale naše nevědomost a tápaní se přesunuly do jiných oblastí. Vědci sice tuší, jaký je vliv Měsíce na řadu živočichů (někteří ptáci třeba plánují početí potomků podle měsíčního cyklu, aby se mláďata vylíhla deset dní před úplňkem), jen v případě lidských živočichů podle Pang spíše vyvstávají stále nové otázky. Právě výsledky výzkumů vlivu úplňku na člověka, totiž zda působí na úspěšnost operací nebo na naši racionalitu, jsou zatím velmi nejednoznačné.

Publikace také stručně zmiňuje, jak pečení tradičních mazanců souvisí s prastarým uctíváním měsíčních božstev, nebo líčí cestu, kterou se stylizovaný Měsíc dostal na některé státní vlajky. Krátce jsou připomenuta jeho malířská ztvárňování (v čínském umění je prý tradičně zobrazován jako malý a vzdálený, v japonském oproti tomu jako velký, ale částečně skrytý za větvemi vrb nebo mraky) nebo měsíční inspirace v architektuře. Velmi výběrově autorka shrnuje i literární příběhy o cestách na Měsíc, přičemž antičtí autoři jako Lúkianos ze Samosaty, pokládaný za jednoho z předchůdců, či dokonce zakladatelů science fiction, zahrnuti nejsou. Autorčin výčet začíná až Zuřivým Rolandem, v němž se věci ztracené na Zemi ocitají na Měsíci, odkud je také hlavnímu hrdinovi eposu vrácen rozum, o nějž přišel vinou nešťastné lásky. Dalšími vybranými tituly jsou Vernův román Ze Země na Měsíc, Wellsovi První lidé na Měsíci nebo Tintinova dobrodružství na Měsíci. Umělecké vize se přitom v knize prolínají s těmi vědeckými: astronom Johannes Kepler je představen i jako autor (raného sci-fi) románu Somnium – česky vyšlo jako Sen neboli Měsíční astronomie (Paseka; Národní technické muzeum, 2004); u některých sci-fi filmů je zase zmíněno, že je vlády příslušných států držely „pod zámkem“, protože podle nich až příliš prozrazovaly o skutečných, ale v době natáčení tajných vesmírných technologiích.

Samotné zakončení knihy je spíše poeticko-meditativní než čistě vědecké. Autorka cituje astronauta Williama Anderse, který se zúčastnil první pilotované mise k Měsíci: „Doletěli jsme tak daleko, abychom zkoumali Měsíc, a přitom je naším nejdůležitějším objevem Země.“ Z této otočené perspektivy pak autorka dodává, že pokud bychom stáli na přivrácené straně Měsíce, mohli bychom sledovat všechny fáze Země od dorůstajícího srpku až k Zemi couvající. Jako bychom byli schopni ocenit krásu planety Země jen zdálky, a ohromnou podívanou, kterou máme před nosem, přehlížíme. Což je myšlenka, která není nijak originální, ale stále platná a hodná připomínání. Dodejme, že u nás již Jiří Mahen ve své knize Měsíc (1920) psal o princezně žijící na okraji Absolutna, jež si nechává vyprávět pohádky o Zemi a lidech a marně po nich touží.

Pozoruhodná je recenzovaná publikace z hlediska žánrového zařazení. Firma Kosmas i katalog Národní knihovny ji prezentují jako publikaci pro děti a mládež, čemuž by nasvědčovala přítomnost závěrečného rejstříku osobností několika slovy vysvětlující (z hlediska dospělého) triviality, jako kdo to byl například Isaac Newton, Charles Darwin nebo J. F. Kennedy. Totéž zařazení by potvrzovaly i velké, stylizované barevné ilustrace Thomase Hegbrooka, o kterých už v českých médiích zaznělo, že bez nich by kniha přišla o velkou část svého kouzla. Celostránkové ilustrace působí snově, svou tlumenou barevností nesoutěží o pozornost, kterou zřejmě většina čtenářů věnuje spíše textu. Vedle náladových scén a drobnějších obrázků, které především napomáhají strukturovat tištěný text, tu však najdeme i ilustrace, jež věcně vizualizují obsah technického charakteru, jako například návrhy raket či vzhled planet. Thomas Hegbrook často ilustruje přírodopisné publikace právě pro děti, někdy i velmi útlého věku, jako je jeho nedávná The Song of the Dinosaurs: A Prehistoric Peek-Through Book (Caterpillar Books, 2019) určená dětem od tří do šesti let.

Kniha Měsíc má však nepochybně potenciál oslovit i dospělé čtenáře. Zaslouženou pozornost jí věnoval například český novinář a rozhlasový komentátor Milan Slezák v rámci rozhlasového cyklu Ex libris, který se (jinak) bez výjimky zabývá jen náročnou non fiction literaturou pro dospělé. Sám Slezák v něm ovšem uvedl, že si v ní čtenáři mohou osvěžit i svoje školní znalosti astronomie. Což jinými slovy znamená, že čtenáři mladšího věku v ní mohou tyto základní znalosti prvně načerpat či si je osvojit. Pro dospělého čtenáře tato textově spíše střídmá publikace obsahuje srovnatelné množství informací jako tituly mnohonásobně tlustší, v nichž ale jiní autoři obsáhle vysvětlují, jak že se k tématu dostali a jakou zvolili metodologii. V případě vědeckých prací je to nepochybně nutností, ale u textů populárně naučných se bez toho čtenáři klidně – nebo v některých případech i rádi – obejdou.

Pro nedospělého čtenáře by na této knize mohlo být nesnadné to, že jen občas dává jednoduché odpovědi typu ano/ne, častěji formuluje širokou paletu protiřečících si teorií, v čemž rozhodně překračuje základní učebnicový formát. Může být ovšem v tomto smyslu i užitečnou průpravou do mnohovrstevnatého světa, který je sám o sobě velmi komplikovaný a v němž si s jednoznačnými poznatky většinou nevystačíme.