Krátká – dalo by se říct – novelka Miroslava Pecha patří jednoznačně k odlehčenějšímu až spotřebnímu čtivu. Čtenáři neklade vlastně žádný odpor, což je způsobeno nejen zvoleným formátem jakýchsi velmi zestručněných poznámek „na okraj dne“, adresovaných zatím nenarozenému potomku.

Zapisovatel těchto marginálií, začínajících bezmála mantricky vždy slovem „dneska“, devětadvacetiletý nastávající tatínek, se nasciturovi celkem otevřeně vyznává ze svých obav ze zásadní životní změny – to by se dalo vcelku očekávat, strach z neznámého je přece antropologická konstanta. Vypravěč se děsí ztráty životní svobody a možností seberealizace, není si jist, zda je na dítě zralý (i to je celkem typické – rodičové a otcové zvlášť, vzpomínejte!). Poněkud speciálnější jsou některé jiné protagonistovy atributy: jde o muže sečtělého, dokonce tvořícího (zejména básně, jejichž vzorky jsou předsazeny jednotlivým kapitolkám; kromě toho vystupuje v grungeové kapele), který se však kupodivu nedokáže a snad ani nechce vymanit z práce v docela unavujících dělnických profesích. Coby manipulační dělník se potkává s řadou vskutku panoptikálních postaviček a není divu, že s nimi ať už přímo, či zprostředkovaně (tj. z jejich historek a vyprávění) prožívá několik kuriózních příhod. Přestože zrovna není princem z pohádek, který by vždy předem bezpečně odhalil veškeré potřeby své milované a plnil jí sny (navíc kouří a bojí se řídit!), empatii a citlivost vůči „mamince“, která nosí pod srdcem jeho dítě, mu rozhodně nelze upřít. To kvůli ní a pro ni překonává vlezlé migrény a někdy se takřka doslova „mobilizuje“ k práci; ale nejen to – bez nějakého většího sebezapírání dokonce absolvuje předporodní přednášky určené pro „otce u porodu“ a své drahé všemožnými způsoby ulehčuje od těhotenských bolestí. Ať už rafinovanými masážemi, či pravidelným, nejednou dost detailně popisovaným nakupováním…

Jakási ambivalence je mu přitom vlastní. „Někdy je pro mě život vážně těžkej. Někdy si to dělám sám, ale většinou mám pocit, že ode mě společnost zkrátka vyžaduje příliš mnoho. Nechápu, proč bych měl dělat věci, který dělat nechci. Nesmím dát najevo strach, obavy, slabost. Něco takovýho je společensky nepřípustný. Něco takovýho si muž nesmí dovolit,“ zaznamenává si (s. 108). Možná i proto můžeme s postavou sympatizovat: je to prostě kluk odvedle, který se – jak umí – vypořádává s běžnými (čímž neříkáme, že snadnými) problémy, s rolí, kterou postupně přijímá. V poslední, „pointové“ a dlužno dodat i nejvíce zdařilé kapitolce očekávaný – a nutno říct, že poměrně dlouhý a komplikovaný – porod s manželkou skutečně absolvuje a pomůže přivést na svět zdravou holčičku. Tušíme spolu s ním, že je to velký počin do budoucna, že ho to někam určitě posune.

Narození dítěte je jistě událost mimořádná, takříkajíc „existenciální“ – a přesto ji Pech podává navýsost civilně. V tom je kouzlo i úskalí jeho knihy: lapidárně a přitom docela vtipně ukazuje, resp. připomíná, co všechno v dnešní době může znamenat ona jednoduchá věta „státi se otcem“; na druhou stranu, protože zobrazené poměry vlastně nejsou příliš konfliktní a podání není myšlenkově ani stylisticky zrovna inovativní, může celá věc nakonec působit až příliš idylicky, všedně a banálně. Ať tak, či onak, je skoro jisté, že potenciální zájemci o problematiku moderních otců, resp. otců u porodu, přečtou knihu nanejvýš jedenkrát. O potenciálních zájemcích o Literaturu nemluvě…