V centru pozornosti básní Miroslava Pecha stojí příroda a obyvatelé Islandu, vynořují se z nich také odkazy na historii ostrova i jeho bohaté literární dědictví. Jde především o prvky ze středověkého písemnictví. Sbírka Ymiho lebka je nejnovějším českým literárním dílem, které obsahuje staroseverské motivy. Ty pronikají do tuzemské tvorby už v první polovině 19. století, kdy severská látka zažívala renesanci i jinde v Evropě.

Inspirace starým Severem

V Čechách čerpali inspiraci z mýtů a ság autoři zvučných jmen jako Vrchlický, Zeyer, Mathesius nebo i Mácha. Ten v jedné básni vzývá bohyni Idunn jakožto symbol věčného mládí. Staroseverské náměty v české próze a poezii představuje kniha Nesmrtelní vikingové, která zkoumá novodobou recepci staroseverské kultury v různých evropských zemích zhruba od konce 18. do půlky 20. století.

Čeští spisovatelé staroseverskou látku většinou sami přímo neznali a čerpali z ní prostřednictvím německých překladů či adaptací, mnohdy nepřesných či tendenčních. Pech se oproti tomu v islandské literatuře dobře orientuje. Ve sbírce odkazuje především na mýty, ale inspiruje se také ságami a skaldskou poezií a uvádí i méně známé severské motivy. Po vzoru skaldů, staroseverských básníků, kteří působili u dvorů skandinávských králů, několikrát využívá básnické opisy zvané kenningy. Ty fungovaly jako básnická ozdoba a skaldi jimi nazývali určité skutečnosti nepřímo, skrze popsání jejich vlastností. Pech používá například kenning domov písku pro moře nebo bohyně snů pro noc. Čtenář se ale nemusí obávat, že by opisům nerozuměl, protože autor je objasňuje v závěrečných vysvětlivkách.

Samotným názvem sbírky Ymiho lebka odkazuje Pech k eddickým mýtům o stvoření světa. Podle Snorriho Eddy byl obr Ymi první živoucí bytostí v kosmu. Nejstarší z bohů jej později zabili a z jeho těla stvořili zemi. Z krve udělali moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Z Ymiho lebky pak zhotovili nebe a postavili ho čtyřmi cípy na zemi. Tato syrová představa o vzniku oblohy předznamenává naturalistický tón Pechovy sbírky. Postrádá pozitivní či romantické konotace, které si s nebem obvykle spojujeme. V zemi, kde obloha je obrovskou lebkou, nemá člověk k čemu vzhlížet a musí se spolehnout jen na vlastní síly.

Staroseverské prvky ale v Ymiho lebce většinou netvoří hlavní náměty básní. Spíše se při autorově cestě ostrovem vynořují jakoby mimochodem. Třeba když autor popisuje půvaby své manželky, která ho při putování doprovází, vybaví si boha Freye a jeho milostné city ke krásné Gerd. Při pohledu na koně v ohradě mu zase vytane na mysli Ódinův osminohý hřebec. Pozorování islandské krajiny se mísí s představami mytických bytostí, ságových hrdinů i historických osobností, jejichž životní osudy jsou s ostrovem úzce spjaty.

Mezi nebem a peklem

Příroda, která prostupuje celou sbírkou, je vyobrazena jako plná protikladů. Mrazivé ledovce sousedí se sopkami chrlícími oheň. Vrcholky hor dosahují k oblakům a kráter Hekly zase vede do pekla. Celý ostrov jako by se nacházel na hranici mezi nebem a peklem. Majestátní pohoří jsou velkolepá, ale současně děsivá. Při pozorování noční krajiny píše autor o její „strašidelné kráse“ a toto spojení asi nejlépe vystihuje jeho vnímání Islandu.

Dalším výrazným rysem přírody, izolované od okolního světa, je její neměnnost. Čas pro ni plyne mnohem pomaleji než pro člověka. Pro kameny staré tisíce let délka lidského života nic neznamená: „Sahám po vyplaveném ledovém drahokamu // Tisíce let mrazivé historie / mi protékají mezi prsty“ (s. 19). Oproti lidem, po nichž na lávových polích nezůstala jediná stopa, se hory zdají být věčné. Život mezi nimi plyne jako horská bystřina mezi skalami, „zkamenělými tvářemi obrů // kteří se stovky let trvajícími škleby / lhostejně vyhlížejí soumrak bohů“ (s. 6). Po člověku nakonec zbyde jen „voda pohlcená zemí“ (s. 26) a on se tak stane součástí krajiny. Tyto verše se netýkají pouze Islanďanů, ale mají univerzální přesah. Čtenář si najednou uvědomí, že hluboce zasahují i jeho samotného.

Ve stínu lhostejných hor se odehrávají lidská dramata. Sedláci i válečníci, muži, ženy i děti čelí nesmírně těžkým životním podmínkám a smrt, především během dlouhých zim, číhá stále za rohem. Vedle tragédií místních lidí však popisuje básník i svou vlastní. V samotném jádru sbírky se dozvídáme o smrti jeho malého syna. Obrovský zármutek a bolest z této ztráty náhle vytrysknou na povrch, když básník pozoruje běsnící vodopád. Ochromuje ho zoufalství a bezmoc a uvědomuje si, že smíření s touto událostí je nemožné. Přesto se s tvrdou ranou osudu pere stejně statečně jako postavy jeho básní se svými úděly. Ty si i v nejtemnějších chvílích zachovávají odvahu a sílu pokračovat vpřed a neklesají pod tíhou svého břemene. Mnohdy jim v tom pomáhá láska ke svým blízkým. Podobně i autora nejen na cestě Islandem, ale také životem podporuje manželka. Ta se zároveň stává námětem mnoha básní, které se proplétají napříč sbírkou – a jako jediné mají lehký a radostný tón.

I když sbírka zpracovává těžká témata, nechává místy problesknout jiskry naděje. Drsná islandská příroda dokáže člověku nastavit také láskyplnou tvář. Mechem pokrytá lávová pole poskytují poutníkovi nečekané útočiště: „Posaďme se a vydechněme v hřejivé náruči mechu / jako ovce, které se oddávají snění“ (s. 12). Hory zase nabízejí prostor ke zklidnění v „očistném tichu“. Uprostřed všudypřítomného zániku se nečekaně rodí nový život – v lidské lebce se uhnízdí ptáček, uprostřed holých planin vyroste lupina. Běsnící vodopád se posléze mění v klidný proud řeky, kde se „tu a tam zatřpytí slunce“ (s. 53). Nebe se občas přece jen zdá blíže než peklo.

Sbírka Ymiho lebka rozhodně není určena jen milovníkům Islandu nebo staroseverské literatury, naopak řeší problémy, která se dotýkají každého z nás. Sledování života na ostrově ústí v myšlenky o pomíjivosti života či nepředvídatelnosti a absurditě lidských osudů. Drsný obsah je přitom čtenáři předkládán stručně a bez obalu, podobně jako ve staroseverských ságách. Četba může být pro někoho emočně náročná, ale takový je nakonec i sám život, který se také nesnaží zaobalit drsné události do růžového hávu.