Dnešní děti dobře vědí, že bubáci, jimiž se dříve strašívalo, neexistují. Totéž si myslí i sourozenci Hilla, Kaapo a Maikki, ovšem jen do chvíle, než jejich maminka vyhraje dvoutýdenní zájezd do Laponska, jehož součástí je i odborná péče o děti. Tatínek (přezdívaný pro své časté služební cesty Neviditelný hlas) se má co nevidět vrátit domů, a tak maminka vyrazí na dovolenou, zatímco starost o děti a domácnost přebere doručená chůva – chlupatý, mručící bubák, páchnoucí močálem.

Zprvu se zdá, že vše proběhne bez větších komplikací, ale Neviditelný hlas uvízne kvůli sněhové bouři na vzdáleném letišti a bubák to s péčí o domácnost nijak nepřehání, takže děti musejí začít jednat samy. Je třeba zjistit, co je ten bubák vlastně zač! Zvlášť když se ukáže, že bubáci nahradili rodiče i v rodinách kamarádů a spolužáků a že chůvy nedělají úplně dobrovolně.

Rozkrývání tajemství bubáků má spád a nepostrádá překvapivé zvraty a odbočky, byť pro děti ve věku 8–12 let možná ne vždy uspokojivě vysvětlené. Silnou stránkou příběhu je důraz na sounáležitost a spolupráci mezi sourozenci, kteří přes běžné každodenní rozmíšky v zásadě drží spolu a své přednosti dokáží dát do služeb všech: nejstarší Hilla je sice velmi soutěživá, ale v důležitých chvílích prokáže rozhodnost a sílu, devítiletý knihomol Kaapo čerpá informace o bubácích z literatury, jejíž sílu nelze podcenit, a bezprostřední Maikki, které je přesně šest let a čtyři měsíce, sice ještě číst neumí, o to větší empatii však projevuje vůči svému okolí včetně bubáků a její intuice je neomylná.

Tuutikki Tolonen (nar. 1975) působí jako lektorka rétoriky a kurzů tvůrčího psaní pro děti, pracovala jako redaktorka časopisu pro děti a mládež a v tvůrčím tandemu se spisovatelkou Eppu Nuotio vydala několik dětských knih. Dvoudílná série o bubácích (Strašidelná chůva a Strašidelná cesta) je její samostatnou prvotinou, a to velmi úspěšnou. První z nich získala několik literárních ocenění, překládá se do více než dvacítky jazyků a práva na zfilmování byla prodána i do Hollywoodu. Ilustracemi text doprovodil Pasi Pitkänen, finský výtvarník, u nás známý z Parvelovy a Sorlandovy série Kepler62, ale dlužno dodat, že jeho černobílé obrázky intenzivní emoce vyvolané textem značně oslabují. V dětské fantazii by asi bubák získal monstróznější obrysy.

Originální název knihy Mörkövahti pracuje se slovem mörkö, které rozhodně budí respekt, nečekejte žádnou ladovskou idylu z Bubáků a hastrmanů. Slovo odkazuje mimo jiné na děsivě pomalou, temnou a tichou Moranu z muminích příběhů, kolem níž všechno mrzne. Mimochodem i sama Tuutikki Tolonen nosí křestní jméno podle jedné z postav zmíněné muminí série Tove Janssonové, v českém překladu známé jako Tiki. Bubáčí svět, který je ve Strašidelné chůvě bohužel jen naznačen, má však blíže spíš k některým hrdinům Roalda Dahla než k postavám z muminího údolí. Podobně jako u Dahlova Zlobra se totiž pod děsivým vzhledem může skrývat hodná a citlivá bytost. Pobyt nemotorných bubáků v lidském světě, kam zjevně nepatří, navíc přináší i řadu groteskních situací, které děsivost představ narušují. Přesto se po dočtení možná zajdete podívat do skříně v předsíni – co když se tam usídlil bubák?