Začátek je vždycky stejný: v jednu chvíli si člověk užívá života, přemýšlí nad nějakou banalitou a hned nato se mu do krku zakusuje páchnoucí zpola rozložený chlapík, shnilými zuby mu trhá krkavici a odsuzuje jej, aby se stal další hladovou nestvůrou známou jako nemrtvý, živý mrtvý, zombie či ghúl. Vzhledem k současné záplavě filmů i seriálů s tematikou mrtvol tvrdohlavě vzdorujících smrti je mezi námi patrně jen málokdo, kdo se s něčím takovým nikdy nesetkal. Nejedná se však o fenomén jakkoli nový. Jeho počátek se obvykle odvozuje od filmové klasiky hororového žánru Noc oživlých mrtvol kultovního režiséra George A. Romera (1940–2017), která sice v roce 2018 oslavila už padesáté narozeniny, avšak ze svého kouzla příliš neztratila. Žánr samozřejmě není jen doménou filmového plátna či televizních obrazovek a o slovo se mocně hlásí i v jiných médiích. Jedním příkladem za všechny budiž třeba oblíbená komiksová série Živí mrtví Roberta Kirkmana a Tonyho Moorea.

Zombie subžánr nedávno doplnila také antologie Noc oživlých mrtvol (Nights of the Living Dead: An Anthology, 2017), na níž se editorsky podílela hned dvě vpravdě zajímavá jména. Prvním je mnoha cenami ověnčený americký spisovatel Jonathan Maberry, na nějž si možná někteří vzpomenou v souvislosti se dvěma nedávnými fanfikčními svazky ze světa Akt X či tematickým akčním románem Pacient nula. Druhým je potom samotný bohužel již zesnulý G. A. Romero, jehož jméno bude pro určitou sortu čtenářů bezpochyby silným lákadlem.

Avšak Maberry a Romero nebyli pouze editory sbírky, podíleli se na ní i autorsky (oba zde mají po jedné povídce) a mimoto každý přispěl také krátkou, fandovsky laděnou předmluvou, která krásně vypovídá o jejich celoživotní lásce k žánru a přináší i několik docela zajímavých informací. V Maberryho případě například historku o tom, jak coby malý kluk potají den co den chodil do kina na tehdy novou a revoluční Romerovu Noc oživlých mrtvol. Romero zase vypráví, jak se stal zakladatelem zombie žánru, aniž by během natáčení svého přelomového snímku byť jen jedinkrát použil slovo zombie. Po tomto sympatickém přivítání následuje devatenáct obvykle nijak rozsáhlých povídek, jež mají společnou jednu věc: mrtvé, kteří se z nějakého záhadného důvodu rozhodli rezignovat na všechny zákony biologie.

Každého patrně napadne, jestli se dá v rámci tak úzkého žánru vymyslet ještě něco originálního a zajistit, aby devatenáct příběhů zahrnutých do antologie nepředstavovalo jen devatenáct různých variací na jedno a totéž téma. První povídka Zatáčka mrtvého muže, o niž se postaral náramně produktivní americký spisovatel Joe R. Lansdale, u nás známý především svými příspěvky do různých povídkových souborů, sice nabídne osvědčené zombie propriety – záhadnou nemoc, agresivní nemrtvé či nějakou tu rozmašírovanou hlavu –, ale příliš velký dojem neudělá. Podobně průměrně vyznívají mají i další dva nebo tři příběhy, které sice neurazí, ale nijak velkou stopu v paměti nezanechají, byť pointa Sue od Craiga E. Endlera není vůbec špatná, jen by potřebovala trochu důkladnější předehru.

Od páté povídky se však Noc oživlých mrtvol začíná v pozitivním slova smyslu kvalitativně lámat, a to zásluhou příspěvku Johna Skippa Poslední a nejlepší den Jimmyho Jaye Baxtera. Zběsilý, šílený a divoký příběh se točí kolem úžasného burana, který doslova překypuje předsudky vůči komukoli, kdo není bílý heterosexuální Američan křesťanského vyznání, a nastalé situace (obživnutí mrtvých) využívá k tomu, aby si konečně jednou pořádně užil podle svých představ, přičemž samozřejmě nesmí chybět spousty cigaret, chlastu, sexu a krve. Jak název naznačuje, den to sice byl poslední, ale pro Jimmyho Jaye zatraceně povedený. Laťku na vyšší úrovni se daří držet i několika následujícím povídkám, ať už je to Romerův John Doe, jenž čtenáře zavede do jedné zapadlé márnice, vypointovaná Rána z Milosti Ryana Browna, která vedle pár zvratů nabídne i poutavou vizi, co by se dělo po začátku podobné apokalypsy (třeba možnost zastřelit si za poplatek svého nemrtvého), či skličující Vesmírný rozklad Davida Wellingtona, bezpochyby jeden z nejpodařenějších textů celé knihy, který téma zombie apokalypsy posouvá směrem, jenž nám v této souvislosti zpravidla ani nepřijde na mysl.

Docela pobaví i Křivý zub Maxe Bralliera, jehož ústředním tématem konečně není propuknuvší apokalypsa (něco tušíme jen podle několika zmínek v rádiu). Namísto ní autor rozehrává příběh o vině, svědomí a trestu. Posléze se však začne kvalitativní sinusoida dostávat zase do pozic blízkých průměru až podprůměru, s nejhlubším bodem v podobě „povídky“ Den poté Johna A. Russoa, který se spolupodílel na scénáři zmiňovaného Romerova bijáku z roku 1968. Použité uvozovky předesílají, že o povídku v pravém smyslu nejde, neboť příběh je v podstatě přepsaný kus scénáře k filmu, jenž měl patrně na Noc oživlých mrtvol navazovat. Suchý, deskriptivní text, postrádající jakoukoli atmosféru či emoci, svému původu odpovídá. O kousek lepší, byť stále hodně popisná, je i Dívka ve sklepě Isaaca Mariona, ve které sledujeme postupný vnitřní přerod dívky v zombie. Že pomyslná křivka opět uspokojivě stoupá, dokládá příspěvek Davida J. Schowa nazvaný Pošetilí obyvatelé Williamsonu. Dějově sice nenabízí nic převratného – do města dopadne satelit, mrtví začnou ožívat a šerif dostane od armády rozkaz, že oblast nesmí nikdo opustit –, zaujme však stylem vyprávění. Příběh totiž sledujeme okem glosujícího pozorovatele, který stoicky, ba tu a tam vyloženě černohumorně líčí, co se na scéně zrovna odehrává: „[…] zbytek Rickovy hlavy se změnil v obláček karmínové barvy. Zbylá část Rickyho si zřejmě uvědomila, že již nikdy nevyužije svého mladistvého potenciálu, a rezignovaně se tak zhroutila na jednu vlhkou hromadu. Vskutku zajímavý zvrat.“

Další povídky už, co se kvality týče, trošku kolísají, avšak stěží bychom hledali nějakou žánrovou sbírku, v níž by tomu tak nebylo. Po nadějném a hodně stísněném úvodu zapadá někam k lepšímu průměru i povídka Osamělý pistolník, o niž se zasloužil druhý z editorů Johnatan Maberry. Za vypíchnutí ještě stojí závěrečná Manéž Neila a Brendana Shustermanových, což je asi jediný příběh, který se odehrává po zkrocení epidemie a ukazuje, že lidé jsou v jistém smyslu stejně bezohledně nenasytní jako nemrtví. Poměrně zajímavým způsobem potom vyčnívá Zápisník Briana Keenea, jenž do hry přivádí trochu jinou formu hororu, která by se normálně nejevila nijak nápadně, avšak v obležení té spousty ghúlů a živých mrtvých působí jako zjevení a donutí čtenáře na chvilku zastavit a zamyslet se nad knihou jako celkem.

Noc oživlých mrtvol je bezesporu příjemným překvapením a sebevědomým zástupcem zombie literatury. Většinou se sice pevně drží základních propriet žánru, jako je mimo jiné rychlý nástup neznámé infekce, v jejímž důsledku vstávají mrtví z hrobů a následuje globální apokalypsa, a stejně tak dodržuje osvědčené metody v boji s nemrtvými, tedy zejména průstřel hlavy nebo její rozmydlení nejšílenějšími způsoby, které vás napadnou (to už je prostě kánon, podobně jako že upíra zabije jen sluneční světlo či kůl do srdce). Přesto dokázala nabídnout devatenáct nepříliš se opakujících, v několika případech dokonce velmi originálních příběhů. Kromě toho a poutavé obálky zaujme i několika postřehy, které nás při sledování podobných chuťovek v audiovizuální podobě často vůbec nenapadnou, třeba že jelikož zombie jsou obvykle mrtvoly v různých fázích rozkladu, musejí vydávat neuvěřitelný zápach. Hned v několika povídkách se tak setkáváme se situací, že lidé o nemrtvém, který se vyskytuje poblíž, vědí díky čichu mnohem dřív, než jej vůbec spatří. Pro fanoušky G. A. Romera, živých mrtvých či hororových antologií povinnost, pro ostatní přinejmenším slušná zábava.