Hugo Demartini (1931–2010) a Jindřich Zeithamml (1949) dokázali svou tvorbou posouvat hranice sochařského umění a jejich odkaz je dodnes součástí českého sochařství. Po revoluci vedli ateliér Socha 2 na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze – Demartini prvních pět let a poté více než dvacet let (až do roku 2016) Zeithamml. Jejich vedení mladých sochařů je předmětem publikace Socha 2 AVU, kterou pro nakladatelství AVU na základě zkušeností a prací studentů sestavily studentka Jindřicha Zeithammla Monika Immrová a historička umění Iva Mladičová. Kniha představuje charakter mentorství obou vedoucích umělců a textová i obrazová část ilustruje, jak se jejich filozofie prolínala s individuálním cítěním jednotlivých mladých tvůrců.

Studentská tvorba se jeví jako proces, který vstřebává vliv profesorů společně s kánonem uměleckého oboru. Do toho se mísí duch doby, který student vyvažuje s vlastní citlivostí. Proto jsou díla studentů, kteří prošli ateliérem za poslední čtvrtstoletí, tak odlišná a individuální. Demartini a Zeithamml měli vlastní představu o umělecké tvorbě, ale i přesto (nebo právě proto) dávali svým studentům prostor pro vlastní projev.

Demartini chápal sochařství jako by v negativu, tedy ve vztahu k prostoru, který ovlivňuje hmotu. Při práci vnímal prostor a nechal jej na materiál působit spolu s náhodou. Dílo Demonstrace v prostoru (1968) například vzniklo vyhozením papírových válců do vzduchu, kde utvořily kompozici. Sochař měl jasnou myšlenku a znal prostředky pro vyjádření konkrétního účelu, ale zároveň nechával zasahovat síly, které přicházejí nejen prostřednictvím umělce; zapojeny byly třeba gravitace nebo poryvy větru. I když jeho práce vyjadřují konceptuální a experimentální tendence, ctil zásady sochařství a pevný základ v řemesle.

V knize Pořád něco. Rozhovory s umělci Karolíny Jirkalové (Ambit Media, 2013) Demartini vzpomínal: „Jiří Kolář vždycky říkal: ,Hele, napřed musíš umět ten verš postavit a pak ho rozbít, a ne obráceně.´ A má pravdu, ať chcete nebo nechcete, obzvlášť u sochařiny jsou ty řemeslné záležitosti, návyky a určitý způsob práce velmi důležité. Umění samo je to tak z 20 procent. Sochařina je mnohem materialističtější než malba, není tak duchovní.“ To byl výchozí bod v Demartiniho ateliéru, kde vedl studenty společně s odborným asistentem Mariem Kotrbou. Mezi studenty patřili mj. Lukáš Rittstein, Milan Cais (působící také jako hudebník v kapele Tata Bojs), Vojtěch Míča, Tomáš Polcar, Pavel Barabas nebo Jan Turner.

Jindřich Zeithamml vnímal těch pomyslných Demartiniho 20 procent jako vlastnost, kterou tvůrce zkrátka musí mít sám od sebe a která se odráží v podstatě umění. V rozhovoru o výuce umění, původně publikované v knize Působit, klást překážky, vyjít vstříc (Univerzita J. E. Purkyně, 2016), Zeithamml řekl: „Ať se to někomu líbí, nebo ne, naučit se dá řemeslo, nic jiného. Umění je otázka myšlení, to se naučit nedá. Možná to vypadá jako romantická představa, ale co přesahuje tyto záležitosti konkrétního člověka, je milost.“ Přestože Joseph Beuys nebo Marcel Duchamp spolu s řadou dalších výtvarníků demonstrovali, že každý může být umělcem a umění může být cokoliv, to, co dělá tvorbu výjimečnou, je unikátní způsob myšlení a přístupu. Umělec má privilegium i zodpovědnost vidět věci jinak a účelem umění by mělo být ukazovat, jak vnímat svět z jiných úhlů pohledu.

Umění je pro Jindřicha Zeithammla, jak jej cituje kniha, způsob pro „budování a rozšiřování vědomí“. Právě k tomu vedl studenty při diskuzích – mimo jiné je například povzbuzoval k cestám do zahraničí. Sám měl zkušenosti z Düsseldorfu, kde studoval pod vedením Norberta Kricka, a získal také stipendia v New Yorku a Ženevě. Ve své tvorbě se soustředí na podstatu díla jako samostatnou věc s vlastním významem. Zajímá se spíše o bytostné otázky a ve svých pracích pojednává o protikladech života, které může každý, kdo se postaví před dílo, chápat v jakémkoliv místě a čase. Jeho umělecká díla mají ve svém estetickém zpracování výraznou totožnost. Jako profesor vedl Zeithamml sochaře, mezi kterými byli např. Adéla Bébarová, Jiří Kobr, Jakub Lipavský, Luděk Míšek, Veronika Resslová, Petr Stibral, Eva Hummlová, Eliáš Dolejší, Jan Kovářík, Dominik Lang, Sáva Spirova, Pavel Šimíček nebo Kryštof Kaplan, který se po dlouhém působení Vojtěcha Míči v roli asistenta také ocitl po boku vyučujícího Zeithammla.

Kniha zprostředkovává autentické výpovědi, díky nimž se můžeme pokusit hledat tvůrčí i kulturní spojitosti v tvorbě jedné až dvou generací, které se umělecky formovaly v období převratu a během radikálních změn v tehdejším československém a později českém prostředí. Na jednu stranu se studentům otevřel svět a mohli cestovat a poznávat současnou výtvarnou scénu, Demartini ale upozorňoval na společenské proměny v 90. letech, jež zapříčinily, že tvorba některých umělců vycházela vstříc politickým záměrům nebo se proměňovala v zábavu, aby se zavděčila divákovi. Společenské uvolnění po roce 1989 mělo tedy i problematickou stránku.

Publikace Socha 2 AVU se soustředí na tvůrčí prostředí bez politické debaty. Text poukazuje, jak se znovuobjevování materiálu i samotného materiálna a aplikace nových hmot a technologií mísily se spirituálnem a vírou, ale i s hravostí a nespoutaností. V 90. letech přišla chuť experimentovat a zároveň se navracet ke klasickým nebo předchozím principům. Starověké kultury i náboženství byly velkou inspirací pro několik absolventů ateliéru Socha 2 na AVU. Díky cestování vznikaly kulturní konfrontace, ale tvůrci přitom stále hledali své duchovní kořeny a smysl sebe sama. Testovaly se hranice disciplíny a tématem byla vlastní identita, společenská i osobní.

Bohatá fotografická přehlídka děl je doplněná kunsthistorickým výkladem a medailony autorů. Vybrané autorské texty, rozhovory s umělci a recenze výstav jsou důležitý záznam, který se nabízí jako studijní materiál pro další odbornou rešerši. Kniha je díky kunsthistorickému jazyku vhodná zejména pro akademické účely, ale má cenu i pro náročné zájemce o umění. Veřejnost se díky publikaci seznámí nejen se jmenovaným ateliérem a částí současné sochařské scény v Čechách i v zahraničí, ale také se dostane blíže k principům umělecké tvorby a zorientuje se ve významu umění jako takového.