Australský spisovatel a kreslíř (či spíše malíř, protože jeho ilustrace bývají většinou olejomalby, případně akvarely) Shaun Tan (nar. 1974) byl počátkem tisíciletí možná nejzářivější světovou hvězdou knih pro děti. Sbíral mnoho cen doma i v zahraničí, vše vyvrcholilo v roce 2011 Cenou Astrid Lindgrenové, vedle ceny Hanse Christiana Andersena nejvýznamnější, jakou může tvůrce knih pro děti dostat. A ovšemže Oscarem za krátkometrážní animovanou adaptaci vlastní povídky Ztracená věc, kterou natočil spolu s Andrewem Ruhemannem. Komiksové fanoušky a znalce oslnil bezeslovným komiksem, který u nás vyšel pod názvem Nový svět. Dál publikoval fantaskní, melancholické povídky, ať ve sbírkách jako Příběhy z konce předměstí, nebo samostatně, například v efektní obrázkové knize Pravidla léta. Jeho tempo nikdy nebylo nijak vysoké, od zmíněných Pravidel léta se však odmlčel na nezvykle dlouhou dobu. Teprve letos, po pěti letech, publikoval další knihu, sbírku povídek Tales from the Inner City (Příběhy ze středu města) záhy následovanou obrazovou miniaturou Cikáda, kterou u nás promptně vydalo Tanovo zdejší nakladatelství Labyrint.

Jde přitom o knihu, která nepochybně úmyslně znejišťuje své čtenáře. Začíná to už formátem: je to obrázková kniha, nebo už komiks? Spíše asi obrázková kniha, protože střídá jednu stranu textu s jednou stranou ilustrace. V závěru ale text, už tak velmi stručný (vždy čtyři krátké řádky, přičemž ten čtvrtý je jen trojice citoslovcí: „Cik! Cik! Cik!“), úplně mizí a Tan vypráví jen obrazy, což už je výsada komiksu. Není ani jasné, zda je to ještě kniha pro děti. Vše by tomu nasvědčovalo, ale ten kafkovsky laděný příběh a jeho metaforiku snáze a rychleji pochopí dospělí a to nejen ti, kteří mají zkušenosti s kancelářskou prací ve velké korporaci. Cikáda navíc v autorově podání není žádný roztomilý brouček, je vyobrazena až nepříjemně realisticky, vlastně je to zvětšený hmyz v obleku, jemuž ze čtyř (!) rukávů čouhají nevábné drápkovité končetiny a z bílého límečku košile velká zelená hlava bez krku, zato s obříma očima bez zorniček.

Sám autor více než inspiraci Kafkovou Proměnou, ke které to svádí Cikádu srovnávat, přiznává vliv Orwellových knih, zejména antiutopie 1984. Odosobněné prostředí, vyvržený jedinec, který pro svůj malý vzrůst a celkovou jinakost v lidském prostředí trpí v otrockém zaměstnání, ponižován šéfy i kolegy a ubytován v kanceláři v komoře, to jsou prvky, které bychom mohli najít u obou významných literátů. Respektive bude je hledat hlavně Středoevropan, čtenáři z USA nebo Tanovy domovské Austrálie v cikádě objeví spíš drobné a skromné současné korporátní zaměstnance asijského původu (ostatně i Tan má asijské kořeny). Ale metafora o úmorné a nedoceněné práci v kontrastu s osvobozením v závěru funguje univerzálně a nadčasově.

Jistě, zároveň je trochu obehraná a předvídatelná. Ale její kresebné (a nakonec i literární: čtyřřádkové texty jsou psány mile nedokonalým a triviálním jazykem gastarbeitrů s infinitivy místo časování) provedení je natolik působivé, že jí rádi podlehneme. Nemluvě o tom, že kniha, jakkoliv rozsahem neodpovídá ani povídce, je sama o sobě krásným artefaktem, s obrazovým prologem a epilogem na předsádce.