České vydání Příběhů z konce předměstí australského spisovatele Shauna Tana lze považovat za důležitou nakladatelskou událost loňského roku. V okolních zemích sklidila kniha mnoho úspěchů a její autor je řazen mezi uznávané výtvarníky vědeckofantastické literatury. Pro českého čtenáře však může být tento umělecký opus nerozlousknutelným oříškem.

Vytvořit Příběhy z konce předměstí nebyla jednoduchá práce. Ani v původním znění anglickém, ani v tom českém. Samotná tvorba zahrnovala dvě prostupující se a neoddělitelné části: textovou a výtvarnou. Oběma byla věnována velká pozornost a na každé stránce knihy je to znát. Když se do ní čtenář ponoří, bezesporu má dojem, že se setkává s něčím mimořádným. Příběhy z konce předměstí jsou jedinečný soubor patnácti minipovídek, které spojuje v první řadě předměstí australského velkoměsta, a možná právě v přímé spojitosti s tímto prostředím i jakási netradičnost, nenormálnost a odcizenost. Každá povídka je specificky vyprávěná a ilustrovaná a dožaduje se také specifické čtenářské pozornosti. Kromě ní si musí čtenář připravit i potřebnou dávku fantazie a tolerantnosti. Příběhy se totiž na první pohled tváří, že dokážou nabídnout reálný čas a prostor, hmatatelné postavy, zápletky a konečné vyústění. Tak to ale není. V místech, kde zprvu máme ve vyprávění pevnou půdu pod nohama, totiž najednou mizí břeh, my se nenávratně ztrácíme a jdeme úplně jinam, než bychom měli. Závažnost a naléhavost tématu se nás přestává týkat. Cítíme, že nás obklopuje tajemná snovost, ale přitom jako jediní stále bdíme a usnout se nám nedaří. Nemůžeme se ztotožnit s žádnou postavou a je nám vlastně jedno, jak to s ní dopadne. Střetneme-li se s často popisovaným dětstvím, budeme se snažit konfrontovat ho s tím svým, ale to se také nepodaří. Za celou dlouhou cestu všemi příběhy možná nenajdeme nic, čeho bychom se mohli dotknout a co by se naopak dotklo přímo nás. Jako by kniha ani nebyla pro čtenáře z tohoto světa, ale spíše pro někoho mimozemského. Když si knihu prohlížíme, je to, jako když opatrujeme podivný neznámý klenot uzamčený ve skleněné truhle, od které nemáme klíč. Čteme to znovu a znovu, ale nakonec stejně zjistíme, že tenhle poklad asi nebude nic pro nás. Na druhé straně planety, u australských protinožců, kteří vyrůstají v odcizených velkoměstských periferiích, možná existují čtenáři, kterých se příběhy dotknou; u nás je to komplikovanější, my totiž chceme, aby se kniha nejenom leskla, ale i dýchala a hřála.

A o čem tedy příběhy, které před námi postupně z velmi bohatě ilustrovaného předměstí vyplouvají, konkrétně jsou? Ten vstupní je například o vodním buvolovi. Jak seděl v trávě na prázdné parcele na konci ulice a občas někomu ukázal směr. Jak k němu lidé přestali chodit, a tak odešel. Následuje příběh s názvem Erik, který si Tanovi příznivci mohou pořídit jako samostatně ilustrovanou knihu. Zahraniční student o velikosti krabičky od sirek navštíví vypravěčovu rodinu. Chvíli v ní pobude, porovná kulturní zvyklosti a pak zmizí. Na rozloučení připraví rodině ve spíži překvapení. Na vzájemném neporozumění lidí a jedinců (často neživých nebo zvířecích) z odlišných světů, ale i lidí mezi sebou jsou založeny i ostatní příběhy. Ve Spodním proudu se před domem na trávníku objeví mořský savec dugong, a tak ho záchranáři odvezou pryč. Jeho místo na poničeném trávníku zaujme malý chlapec, jehož rodiče se neustále hádají. No a co? Výjev je plný jakýchsi náznaků a upozornění, že na těchto místech by se měl člověk hlouběji zamyslet. Rádoby závažná výpověď však působí křečovitě a povrchně, nepromlouvá tak, jak by si to sama představovala, a čtenáře neoslovuje, pouze štve. Takové pasáže se objevují ve všech kapitolách, občas se proud vyprávění hravě skryje do umělecky zpracovaného komiksu či novinového výstřižku. V těchto případech přichází na řadu právě ta trpělivost, kterou musíme jako stále nepřesvědčení čtenáři mít, abychom vypátrali začátek a konec kapitoly. Když se nám to podaří, hlavu a patu, respektive smysl této ilustrátorské hrátky dohromady stejně nedáme. Z těchto všech důvodů možná Příběhy z konce předměstí nezpůsobí v adresátech očekávanou velkolepou uměleckou radost. Naopak, kniha kolem sebe šíří zvláštní neklid a čtenář je na vahách, jak se svým poetickým zážitkem naložit. Procházíme příběhy znovu a znovu a nabízíme se knize jako potenciální kořist, která se bez boje chce nechat vtáhnout dovnitř. Ale nefunguje to, někde se stala chyba. Netvrdím, že za to může kniha, možná je to prostě v nás Češích. Anebo taky ne. Možná že Shaun Tan jen hrozně rád a ve velkém množství maluje, ale psát neumí vůbec. Je to opravdu těžké rozhodnout. Ostatně příběhy podivných, nezařaditelných knih mohou mít jen dva jisté konce. Buď se nenávratně proslaví, anebo zapadnou. To ať ukáže čas.