Naprostá většina české populace si z hodin zeměpisu pamatuje, že Vilnius je hlavní město Litvy (případně Litevské SSR). Patrně už jen málokdo ale ví, že dnes půlmilionová metropole v dějinách získala přízvisko „litevský Jeruzalém“. Jak lze vytušit, toto označení souvisí s významnou rolí, kterou místní židovská populace hrála nejen ve městě samotném, ale i ve velké části východní Evropy. Několik staletí dlouhá tradice židovské kultury však byla událostmi druhé světové války a následným vývojem brutálně přerušena, ne-li zcela zničena. Tříletá okupace města nacistickým Německem znamenala také vraždění tisíců místních Židů a systematické rozkrádání jejich majetku. V těchto hrůzných kulisách se přesto našli odvážní lidé, kteří se s nasazením vlastního života snažili vražednému šílenství, jehož byli denně svědky, postavit a zmírnit jeho důsledky. Před několika měsíci získali čeští čtenáři možnost seznámit se s příběhem německého rotmistra Antona Schmida a v krátkém časovém odstupu si nyní na český trh našla cestu další kniha týkající se okupovaného Vilniusu, práce amerického badatele Davida E. Fishmana (nar. 1957) Pašeráci knih. Boj o záchranu židovských pokladů před nacisty a komunisty, kterou v překladu Martiny Neradové vydalo příbramské nakladatelství Pistorius & Olšanská. Fishman, historik působící v Židovském teologickém semináři v New Yorku, se ve svém výzkumu zaměřuje především na dějiny Židů ve východní Evropě, předkládaná kniha je jeho první prací dostupnou v češtině.

Šmerke z Vilna

Přehledné rozdělení knihy do čtyř částí víceméně kopíruje chronologický vývoj událostí: první a nejkratší část čtenáře seznámí především s postavou židovského literáta Šemarjahua Kačerginského, přáteli označovaného zdrobnělinou Šmerke, který v příběhu záchrany židovských knih a dalších kulturních památek sehrál klíčovou úlohu, a s předválečným Vilniusem, tehdy ještě označovaným jako Vilno, kde bylo možné na židovské památky či jiné doklady vlivu této minority na život většinové společnosti narazit doslova na každém kroku – jak autor poznamenal v odlehčující nadsázce, „ve Vilně se bez židovské historky neobešla ani katedrála“.

Papíroví hrdinové

Druhá, nejdelší část knihy je věnována dění v městě okupovaném nacistickými jednotkami. Ty postupovaly podle scénáře, obvyklého na východních okupovaných územích: část Židů byla ihned zavražděna, zbytek umístěn do ghetta s vyhlídkou na stejný osud. Významná pozice zdejší židovské komunity byla ovšem nacistickým odborníkům na judaismus dobře známa, proto se Vilnius stal místem, kam postupně soustředili knihy a rukopisy i z dalších dobytých měst. Ve Vilniusu měl být veškerý materiál roztříděn, položky dle Němců a jejich antisemitských teorií zajímavé měly následně putovat do Německa, ostatní měly být zničeny. Vytyčený úkol ovšem zdaleka přesahoval možnosti hrstky odborníků, jejichž skutečné znalosti židovské kultury a věrouky byly navíc často dosti diskutabilní. Zhruba dvěma desítkám místních Židů s humanitním vzděláním tak bylo nařízeno se tohoto úkolu zhostit. Svěřený úkol pro ně znamenal alespoň dočasnou záruku přežití, na druhou stranu účast na likvidaci literárního dědictví vlastního národa pro ně byla velmi bolestnou záležitostí. Členství v tzv. Papírové brigádě, jak se jejich skupině – nejprve pohrdavě a posléze i polooficiálně – říkalo, je navíc nechránilo před omezeními, kterým Židé museli čelit. Když bylo Židům zakázáno rodit děti a narozené děti byly ihned zabíjeny, jednou z prvních obětí tohoto bestiálního opatření byl syn básníka Avrahama Suckevera, jednoho z předáků brigády. Pro ostatní vězně z ghetta byla činnost Papírové brigády jednak jen stěží pochopitelná, jednak předmětem závisti, neboť v porovnání s fyzicky náročnou prací v továrnách se jednalo o téměř odpočinkovou činnost. Řadoví vězni přiřazení k brigádě naopak nezřídka žádali o přeložení na jinou práci, skýtající na rozdíl od nošení knih v knihovně možnost tajně získat potraviny či cennosti za potraviny směnitelné.

Velmi brzy se členové Papírové brigády zapojili do záchrany knih, které by jinak čekala likvidace. Ač jim hrozily přísné tresty, přenášeli potají vybrané knihy, rukopisy, ale i rituální předměty a další památky do tajných úkrytů, kde se měly dočkat doby, kdy je bude možné opět beztrestně studovat a používat. Snahu postavit se genocidě vlastního národa na kulturní frontě je nutno ocenit o to více, že pašeráci nejen vědomě riskovali vlastní život (shodou šťastných náhod nebyl za svou odbojovou činnost v Papírové brigádě nikdo popraven, byť některé zásilky se Němcům podařilo zachytit), ale upřednostnili pašování písemných materiálů před pronášením potravin, které by jim v daný okamžik byly v podmínkách ghetta k mnohem většímu užitku.

Je nutné zdůraznit, že odbojáři z řad členů Papírové brigády však nebyli jen „nepraktickými knihomoly“. Velmi brzy navázali někteří z nich styky s litevskou odbojovou organizací FPO a díky znalostem shromážděného knižního fondu mohli organizaci zásobit ukořistěnými sovětskými vojenskými manuály, týkajícími se obsluhy zbraní, výroby výbušnin a dalších užitečných dovedností. Po likvidaci místního ghetta, která postihla i Papírovou brigádu, se mladší pašeráci knih připojili k partyzánským jednotkám v okolních lesích a bojovali proti okupantům se zbraní v ruce. Silný antisemitismus se přitom bohužel nevyhnul ani partyzánům, jak se na vlastní kůži přesvědčili i výše zmínění Kačerginski a Suckever. Pro většinu členů Papírové brigády ale představovalo zrušení ghetta zvonění umíráčku, byť někteří z nich dokázali přežít otřesné podmínky pracovních táborů, kam byli posláni, a jejich život ukončily až masové popravy doprovázející ústup německých jednotek před Rudou armádou.

Stále na cestě

Třetí část Fishmanovy knihy popisuje osudy zachráněných knih a jejich přeživších zachránců poté, co se Vilnius (opět) dostal pod nadvládu Sovětského svazu. Velmi brzy Židé zjistili, že postoj sovětských úřadů sice není vůči jejich kultuře cíleně likvidační, ale že byrokracie spojená s okázalým nezájmem může být stejně tak zhoubná. Někteří z úředníků se ani netajili názorem, že vůbec nejlepší by bylo všechny sovětské Židy shromáždit v dálnovýchodní oblasti Birobidžan, jakémsi stalinském protipólu Země zaslíbené. V padesátých letech pak sovětské úřady přistoupily ke kroku, k němuž se neodhodlali ani nacisté – hlavní architektonické památky týkající se židovské části vilniuské historie, tedy hřbitov a Velkou synagogu, srovnali se zemí. Nepřekvapí tedy, že Kačerginski (původně přesvědčený komunista), Suckever a další záhy dospěli k závěru, že zachráněné knihy je nutné dostat za hranice Sovětského svazu, nemá-li jejich úsilí z doby okupace přijít vniveč. Původní jednota mezi pašeráky ovšem postupně dostávala stále více trhlin, neboť na rozdíl od let 1942–1943 nyní nebylo jednoznačné, kam by zachráněné památky měly směřovat: do Palestiny, kde se schylovalo k vyhlášení státu Izrael, do Spojených států, kde byla v roce 1940 založena exilová pobočka Židovského vědeckého ústavu, jehož původní organizace – sídlící za války ve Vilniusu – byla nacisty uzavřena, do Polska, aby byly knihy co nejblíže svému původnímu domovu, nebo ještě někam jinam? Pro každou destinaci existovaly argumenty pro a proti. Pro českého čtenáře je zajímavé, že část těchto již podruhé zachraňovaných materiálů putovala přes Prahu, kde se ji místní policejní orgány (nejspíše na přímý pokyn ze SSSR) pokusily zachytit, ale neuspěly. Situaci znesnadňovala i otázka restitucí knih odvezených do Německa – ty naštěstí unikly bombardování a dochovaly se v téměř neporušeném stavu, pomineme-li škody způsobené ne právě šetrným transportem a skladováním.

Národ knihy

Čtvrtá, nepříliš dlouhá část stručně mapuje další osudy knih a jejich zachránců až do současnosti. Příběh se snad až příliš podobá jiným kauzám z druhé světové války: pachatelé z řad nacistických odborníků i jejich uniformovaných pomocníků se potrestání vyhnuli, hrdinové, riskující po dlouhé měsíce svůj život pro záchranu památek nesmírné hodnoty, se oficiálního uznání dočkali až po mnoha desítkách let, mnozí z nich posmrtně. Zachované materiály židovského původu, považované od příchodu Sovětů za ztracené, byly na konci 80. let v Litvě objeveny, a to díky osobnímu nasazení ředitele knihovny Antanase Ulpise, který se sice s členy Papírové brigády nikdy osobně nesetkal a patrně o jejich činnosti ani nevěděl, ale veden láskou ke knihám jejich dílo završil. Následné dohady o tom, kdo má na nově objevené poklady nárok, komplikované především snahou Litvy posílit své postavení v chaotickém období rozkladu sovětského impéria, až příliš připomínaly podobné dohady, probíhající po skončení druhé světové války. Dosažený kompromis, kdy americký Židovský vědecký ústav získal možnost všechny materiály zrestaurovat a okopírovat a poté se zavázal je vrátit zpět do Litvy, vysloveně uspokojil málokoho, byl ale za dané situace patrně nejlepším průchozím řešením.

Pašeráci knih by směle obstáli v konkurenci mnoha beletristických titulů týkajících se odboje za druhé světové války. Nechybí jedinečný motiv, nečekané dějové zvraty, psychologické vykreslení hlavních postav, osudová láska, ryzí i slabé a ohebné charaktery ani šťastný konec. Jedná se však o plnohodnotnou odbornou publikaci, vybavenou poznámkovým aparátem, seznamem použité literatury a dalšími náležitostmi.

Příběh mužů a žen z Papírové brigády ukazuje, jak je důležité zachovat kontakt s vlastní kulturou pro příští pokolení, přestože přítomnost vypadá beznadějně. V době, kdy nejlepší přátelé byli schopni zabít jeden druhého pro kousek chleba nebo hnijící bramboru, tito lidé zachraňovali pro budoucnost literární památky jen těžko vyčíslitelné hodnoty. Bezprostřední přínos jejich odbojové činnosti může být pro moderního člověka, zvyklého na online dostupné texty a snadno nahraditelné e-knihy, jen těžko uchopitelný, avšak i úsilí těchto statečných lidí přispělo k tomu, že zrůdný plán nacistů vymazat z historie lidstva jeden celý kulturní okruh nedošel svého naplnění.