Rozšířenou nacistickou rétoriku o silných a boji zocelených Germánech a fyzicky i psychicky slabých Židech v současnosti nebere žádný soudný člověk vážně, v jednom ohledu však tato představa v obecném povědomí dodnes podprahově funguje: původní dochované i později zhotovené umělecké záběry obvykle zachycují židovské vězně jako netečné, zlomené lidi bez vůle k odporu. Podobné vyznění má potom i mnoho literárních zpracování tematiky holocaustu, ať už se jedná o autentické záznamy, nebo pozdější fikci z pera nejrůznějších spisovatelů (o to více vyniknou výjimky jako například Lustigova Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou). Jako mnoho jiných široce rozšířených představ týkajících se historie je i tato mylná, jak ve své knize Židovský odboj s podtitulem Povstání proti nacistům za druhé světové války dokládá americký publicista Paul Roland (nar. 1959), který tuto konkrétní představu označuje přímo za škodlivou. Autor se tematikou třetí říše zabývá dlouhodobě, kromě toho publikoval i knihy na jiná čtenářsky vděčná témata, jako jsou nadpřirozené jevy nebo případ Jacka Rozparovače, přičemž mnohé z těchto knih již byly přeloženy do češtiny. Nejnovější překlad z Rolandova díla do češtiny pořídila Michaela Piňosová a vydalo jej nakladatelství Euromedia Group pod svou značkou Universum.

V knize nevelké rozsahem autor nashromáždil řadu příkladů, kdy se Židé nesmířili s rolí pasivních obětí, kterou jim určil nacistický režim, a neváhali se se zbraní v ruce postavit svým utlačovatelům na odpor. Z let před vypuknutím druhé světové války věnoval pozornost hlavně mladému židovskému studentovi Davidu Frankfurterovi, který v roce 1936 ve Švýcarsku zastřelil aktivního nacistu Wilhelma Gustloffa (jehož jméno zná historie především díky po něm pojmenovaném parníku, na kterém se v lednu 1945 utopilo na 9000 lidí poté, co jej torpédovala sovětská ponorka). Z dalších, i během války aktivních odbojářů autor podrobně mapuje činnost skupiny Herberta a Marianne Baumových, která organizovala sabotáže, šířila protirežimní letáky a osudnou se jí nakonec stal bombový útok na propagandistickou výstavu „Sovětský ráj“. Na příkladu této skupiny autor nastiňuje i problematiku poválečné recepce židovského odboje, táhnoucí se v některých ohledech až do současnosti: v bývalé NDR byla sice činnost této skupiny často připomínána, ovšem jako součást levicového odboje, přičemž o židovské identitě jejích členů se mlčelo, k čemuž nezřídka dochází i dnes.

Na dalších zhruba třiceti stranách Roland uvádí příklady židovských odbojářů v okupovaných zemích západní Evropy, v Řecku, Itálii a v Alžíru. Nejvíce prostoru v této kapitole věnoval situaci ve Francii, patrně proto, že jeden z tamních židovských odbojářů, Abraham Lissner, si v rozporu se všemi základními pravidly konspirace vedl deník, kam veškerou odbojovou činnost své skupiny pečlivě zaznamenával. Většinu knihy ale autor nepříliš překvapivě věnuje východní Evropě. Nejprve se v jedné kapitole obecně zabývá židovskými odbojáři a partyzány, avšak především v Polsku, zatímco na shrnutí situace v ostatních zemích regionu mu stačí všehovšudy devět stránek. Samostatnou kapitolu autor vyčlenil povstání ve varšavském ghettu, při kterém povstalci za cenu mnoha obětí odvedli skutečně mimořádný výkon. V následující kapitole přibližuje méně známá a rozsáhlá povstání v jiných ghettech zřízených v okupované východní Evropě, ale ačkoliv kapitolu uvádí slovy, že „v Litvě, Československu a Rusku proběhly desítky povstání, která nejsou tak známá“, žádné povstání nebo jiný hromadný projev odporu na českém ani slovenském území neuvádí. Zato se podrobněji rozepisuje o projevech odporu ve vilniuském ghettu, přičemž v jedné neurčité zmínce lze vytušit odkaz na německého vojáka Antona Schmida popraveného za napomáhání Židům. V poslední kapitole se pak Roland zaměřuje na projevy odporu v samotných koncentračních táborech, kdy podrobněji rozebírá hromadné útěky ze Sobiboru a z Treblinky a zničení jednoho ze čtyř krematorií v Osvětimi.

Roland svou knihou pomáhá otevírat tematiku, o které se v souvislosti s druhou světovou válkou a holocaustem příliš nemluví. Židovští odbojáři přitom nezřídka museli při dopadení počítat s většími či bestiálnějšími tresty než jejich spolubojovníci jiných národností (na jednom místě autor zmiňuje případ odbojářky pohřbené v Itálii zaživa), ale i s určitou nedůvěrou a averzí ze strany těchto spolubojovníků, které například v Polsku nejednou vyústily až v regulérní ozbrojené střety mezi různými partyzánskými skupinami. Rolandovu textu však bohužel chybí zasazení do hlubších souvislostí, pro mnohé čtenáře překvapivá tvrzení typu „v Belgii, Francii a Řecku tvořili Židé většinu členů partyzánských skupin“ by bylo vhodné, když už ne podložit čísly či odkazem na zdroj, tak alespoň upřesnit, zda se týká celé doby okupace, nebo jejího začátku. Často je obraz odboje v určité zemi v podstatě zredukován na příběh jedné odbojové skupiny, přičemž není řečeno, zda tato skupina představovala výjimku, typický příklad, nebo jediný případ židovského odboje, o kterém se dochovaly bližší informace. Praktický přínos knihy snižuje i nepřítomnost poznámkového aparátu, některé až příliš bulvární formulace či nadpisy (Vražda s.r.o. uvozující popis propracované mašinerie holocaustu) a nedotažená redakční práce s rejstříkem, ze kterého několik v knize zmiňovaných osobností vypadlo (včetně výše uvedeného, pro text knihy klíčového odbojáře Abrahama Lissnera) a ve kterém jsou značně inovativně hesla začínající písmenem CH zařazena mezi hesla začínající písmeny D a E. Jako jednoduchý úvod do problematiky nebo podklad pro středoškolský referát na dané téma kniha jistě svůj účel splní, s většími nároky by k ní ale čtenář přistupovat neměl.