„Posadí se na zem k nohám hostů, kteří spolu hovoří, a samy od sebe napíšou v tichosti svá jména se zdvořilými slovy díků, jakoby chtěly vyjádřit svou vděčnost za návštěvu. Když projeví svůj respekt vůči autoritě tím, že zachovají naprosté ticho, hosté jsou tímto projevem skutečně dojati.“ Těmito slovy popisuje Maria Montessori (1870–1952) děti, které projdou systémem výuky, jež původně vyvinula po děti mentálně zaostalé a později aplikovala na ty s běžnou inteligencí. Sama o své metodě mluví jako o „vědecké výchově“ a staví ji na dobrovolnosti, která by však měla vést, stejně jako klasická výchova, jak ke vzdělanosti, tak k poslušnosti.

Kniha Objevování dítěte, v níž poprvé nastínila metodu výuky, nazvanou později právě podle ní, vyšla poprvé už v roce 1909 (původní titul Il Metodo della Pedagogia Scientifica applicato all'educazione infantile nelle Case dei Bambini) a v aktualizovaném vydání, které loni vydalo nakladatelství Portál (z anglické verze Discovery of child), v roce 1948. Od té doby se rozšířila i do anglofonních zemí a následně do celého západního světa. Maria Montessori žila v době nástupu různých sociálních utopií a sama jednu takovou utopii stvořila, utopii o svobodné výchově, jejímž výsledkem je však paradoxně dokonale poslušný jedinec, k jehož vrcholným schopnostem patří být zticha.

Výchova k dokonalosti a tichu

Kniha Objevování dítěte je zčásti koncipována teoreticky, když tu její autorka zmiňuje své inspirační zdroje a vysvětluje principy „vědecké výuky“. Zároveň však obsahuje pasáže čistě praktické, v nichž se věnuje poměrně detailnímu popisu učebních pomůcek a práce s nimi. Jakkoliv by se nám mohlo zdát, že výuková metoda ušitá na míru dětem z počátku 20. století bude o sto let později působit zastarale, opak je pravdou a výuka Montessori patří mezi dnešními rodiči k těm nejvyhledávanějším.

Nutno však říct, že některé metody zmiňované v knize dnes už neobstojí a skutečně zastaraly. Například postavení učitele v rámci tohoto systému dnes působí až příliš chladně. Učitel má být totiž jen prostředníkem mezi žákem a učební pomůckou. Nikoliv tedy empatický pozorovatel a psycholog, který s dětmi pracuje podle jejich schopností, jak si schopného učitele představujeme dnes, ale ten, který určuje, kdy si kdo a s čím bude hrát, respektive se vzdělávat. Jako by tahle výuková utopie, podobně jako jiné utopie, potřebovala pro své dokonalé fungování ze systému vyloučit lidský prvek, který by mohl selhat anebo by mohl mít na věci trochu jiný názor než její duchovní matka.

Trochu směšně dnes v knize působí pasáž, v níž Montessori vysvětluje, že umět znamená jen umět dokonale. Popisuje to na problému se zapínáním knoflíku: „…ze všeho nejdříve bychom však měli srovnat obě strany kabátu k sobě, knoflík natočit podle směru dírky, prostrčit jej a narovnat“ nebo zamykáním zámku: „… podobnou ledabylostí kazíme zámky zasouváním klíčů naslepo a záměnou dvou po sobě jdoucích pohybů – otočením klíčem a zavíráním dveří. Dost často se snažíme otevřít dveře napůl zamčené, přestože na to nejsou uzpůsobeny a důsledky pak vidíme na klice u dveří.“ Nepoužitelná je u sekulárních škol i metoda výuky náboženství. Pro ten účel Montessori ve třídě vytvořila pomocí židlí a stolů prostředí připomínající kostel, kde zúročila i metodu výuky ticha jako naprosté nehybnosti, která je v knize často zmiňována.

Výchova k občanství

Zatímco Montesorri se věnuje primárně vzdělávání předškolnímu a školnímu, Fareed Zakaria se v knize Obrana liberálního vzdělávání (přel. Jaroslav Veis, Academia, Praha 2017) zaměřil na vzdělávání vysokoškolské. Jak je zřejmé z názvu, upřednostňuje univerzální, humanitní vzdělávání před tím odborným, učňovským, což je opačný trend, než jaký sledujeme u současných politiků, kteří by naopak spolu s průmyslníky rádi viděli více řemeslníků a dělníků u pásů, kteří rychle projdou učňovským školstvím, a mohou se tak brzy uplatnit na pracovním trhu, trpícím nedostatkem levné pracovní síly.

Zakaria však v úzkém vzdělávacím profilu vidí v dnešní době vážný problém. Ve chvíli, kdy se to jediné, co absolvent z učiliště umí, dostane na okraj zájmu pracovního trhu, může být pro člověka, který se nenaučil učit, problémem i rekvalifikační kurs. Naopak ten, kdo projde univerzálním vzděláváním, má šanci kdykoliv se téměř jakoukoliv specializaci doučit, a je tak na trhu práce flexibilnější. Zároveň Zakaria trefně poznamenává, že v demokratické občanské společnosti je kromě budoucího zaměstnance nebo zaměstnavatele třeba ve škole vychovat hlavně občana. Právě v dnešní době se ukazuje, že podcenění výchovy k občanství a občanské zodpovědnosti vede celosvětově ke společnosti lehce ovládnutelné populisty. Znalosti totiž podle Zakarii znamenají moc, jejich nedostatek naopak bezmoc.

Jedno mají Montessori a Zakaria společné: vzdělání by podle nich mělo být střižené na míru žákům a studentům. Zatímco klasické školství pracuje s masou a všechny učí stejně bez ohledu na jejich možnosti a schopnosti, systém Montessori vychází z aktuálních potřeb dětí a v rámci univerzálního vzdělání si každý student může své znalosti libovolně rozšířit dle vlastního zájmu. Fakt, že ve školách stále převládá klasická forma výuky, je důsledkem toho, že je samozřejmě levnější, takže efektivnější, a rodiče jsou na ni zvyklí z vlastního dětství. V některých případech ale může klasické školství přehlédnout nadaného jedince, případně tomu méně nadanému jakékoliv další vzdělávání znechutit. Právě školství je přitom základní kámen budoucí společnosti, a i proto bychom mu měli věnovat větší pozornost. Jak Objevování dítěte, tak Obrana liberálního vzdělání jsou cenné inspirativní zdroje, bez ohledu na to, že mezi jejich napsáním uplynulo více než sto let.