Vlivný americký politický komentátor indického původu Fareed Zakaria ve své nové knize Věk revolucí: Proměny světa od 17. století do současnosti rekapituluje změny, jimiž v novověku prošel euroamerický svět. Ač je rodákem z Bombaje, jen zcela na okraji zmiňuje to, jak byly do budování liberálněkapitalistického řádu světa – často nedobrovolně – zapojeny koloniální oblasti, jak v debatě Respektu kriticky podotkla historička Markéta Křížová. Novověké revoluce byly podle autora v něčem až příliš rychlé a bylo jich příliš mnoho najednou, protože společnost zvládne jen omezené množství souběžných změn. Vedlo to k odosobnění, chaosu a pokusům o návrat zpět. Pokud lidé dříve ve většině věřili, že vše řídí Boží vůle, přijímali to smířeně. Dnes jsou ale přesvědčeni, že o událostech rozhodují příkazy vzdálených šéfů či neosobní zákony nabídky a po­ptávky. Čímž mohou být přemoženi, ale ne přesvědčeni. Realitě moderního světa – například ukončení provozu v továrně nebo vlivu cizích kultur – se tedy mohou poddat, ale přitom ji rozhodně neakceptují jako oprávněnou. Pak vzniká nebezpečí, že takový člověk začne hledat zkratková řešení: „Je svobodný, ale přitom si připadá pod tlakem – a hledá způsob, jak se vzepřít.“ Pokud mu totiž schází pevné vnitřní přesvědče­ní, může dotyčného zlákat demagogická ideologie, která na jeho šéfy či eli­ty útočí s tím, že jsou součástí velkolepého spiknutí, jež si ho chce podrobit a učinit z něj oběť jejich zlověstných plánů.

Jaká řešení Zakaria nabízí? Především nabádá k umírněnosti. Neměli bychom podléhat pyšnému mínění, že „každé teoretické posílení práv představuje ryzí ctnost a musí se zrealizovat hned teď“. Neměli bychom příliš zbrkle zavádět změny shora, nýbrž „vycházet z tkáně společnosti, z reálných komunit a od skutečných lidí; snažme se je poučit a přesvědčit o vlastní věci“. Přimlouvá se tedy za „organickou“ revoluci a varuje před násilnými. Jako byla ta francouzská roku 1789, jež vnucovala radikální ideje shora a nezamýšlela se nad tím, v jakém bodě vývoje se země nachází: „Důsledkem byly drastické otřesy, chaos ve společnosti, násilnosti a nakonec diktatura.“ (U nás se o příliš překotné reformy pokoušel třeba Josef II., mohli bychom dodat). Dále autor nabádá také nevzdávat se ideálu svobody slova jenom proto, že se nám momentálně nelíbí názor, jemuž se dostává pozornosti: „Nenechme se zlákat politikou identity, jež je bytostně neliberální, jelikož v lidech vidí kategorie, ne jedince. Příliš chvatné a energické počínání často způsobí víc odporu než pokroku. Musíme akceptovat kompromis jakožto nevyhnutelnou stránku demokracie, a dokonce její přednost a ctnost, jelikož bere v potaz emoce a ambice druhých lidí.“ 

Dále radí kolem idejí a praktik libera­lismu utvářet komunity. Evropská unie je dnes například kritiky redukována na bezduchou bruselskou byrokracii, zatímco „ve skuteč­nosti je ztělesněním vznešené ideje, že národy, jež spolu po staletí válčily, mohou žít v těsně provázané politické komunitě“. Souhlasně cituje irského zpěváka Bona: „Tato idea Evropy zasluhuje, aby se o ní psaly písně a aby se kvůli ní má­valo velkými světlemodrými prapory.“ 

Mnozí by asi řekli, že v případě Zakarii jde o pohled člověka zvnějšku, který EU nerozumí. Ale možná právě vnější perspektiva umožňuje vnímat klady, které si málo uvědomujeme a zdůrazňujeme…