Nakladatelství Mystery Press je v posledních letech nejaktivnějším vydavatelem původních českých detektivek. Možná nikoliv co do počtu vydaných titulů, rozhodně však při hledání nových jmen. Nezaměřuje se přitom na jeden subžánr a vydává detektivky pro ženy (od Marie Rejfové), retrokrimi (od Viléma Křížka) i sérii stále trochu pozapomenutého Jaroslava Velinského. Do portfolia subžánrů nyní přibyla drsná škola s noirovými prvky, kniha Říkají mi Lars od autora, který se skrývá za pseudonymem (a fiktivní „drsnou“ identitou) Daniel Gris.

Skandinávské jméno v názvu naznačuje inspiraci populárními severskými detektivkami, Gris však vychází z americké drsné školy a ona přezdívka hlavního hrdiny a vypravěče pochází od bubeníka heavymetalové skupiny Metallica Larse Ulricha (původem je to Dán), jejímž je bývalý policista a nyní úspěšný soukromý detektiv nadšeným fanouškem. Dokonce do té míry, že má bicí sestavu a rád si pouští jednotlivá alba zmíněné formace, k nimž přidává vlastní bubenický part. Tato aktivita mu slouží jako relaxace i pomáhá při přemýšlení, což je docela chytrá parafráze hraní na housle, jímž se kdysi dávno proslavil první literární detektiv. Podobných originálních odkazů a vtípků už v knize bohužel o moc víc nenajdeme, spíše variaci nejrůznějších klišé zmíněné americké drsné školy, takže Lars je milovník bourbonu (dokonce vlastní i bar) sypající chlapácké hlášky, patřičně drsný chlapík (přinejmenším vizáží, která v podstatě odpovídá vizáži muže na titulu knihy), který nemá manželku ani děti. Gris se ani nesnaží o nějakou lokalizaci: na titulu je sice slogan „řízná krimi z Prahy“, ale kdyby tam bylo uvedeno jakékoliv jiné větší město v Česku nebo Evropě, vyšlo by to nastejno.

Zápletka se točí kolem postaršího boháče, který si našel mladou krasavici a potřebuje se zbavit manželky, aniž by při rozvodovém řízení přišel o majetek. K tomu je najat Lars, který zase najme mladého pohledného homosexuála, aby bohatou paničku svedl a její manžel měl proti ní munici pro rozvodové řízení. Oba svou práci odvedou skvěle, ale pak se začnou hromadit potíže. Objeví se mrtvola, krasavice je unesena a při předávání výkupného zmizí i Larsův kolega a kamarád. Je to uniformní zápletka, jejíž rozuzlení zkušenější čtenář odhalí nejpozději ve třech čtvrtinách knihy. Dojem nicméně alespoň zčásti napravuje povedené zakončení knihy, tak trochu otevřené, ponechávající hned několik postav včetně Larse v zapeklité situaci.

Gris vypráví svižně, se spoustou dialogů, snaží se, aby Larsův tón byl patřičně cool. Ale příliš často používá stereotypy: kolem Larse se neustále motají krasavice, z nichž se mu „zvedají chlupy na rukou“, opakovaně popíjí Jacka Danielse ve vlastním baru a mudruje nad hudbou Metallicy. Vypravuje sice dostatečně „řízně“, ale děj je vlastně docela krotký, až na samotný závěr se tu nestrhne žádná rvačka, nestřílí se, dojde jen k jedné krátké honičce a mrtvola zůstane také jen jediná. Na rozdíl od lepších knih žánru Gris ústřední zápletku nekomplikuje žádným dalším případem, žádnými falešnými stopami, jen průhledně falešnou hrou některých postav, kterou jinak sebevědomě vystupující Lars prokoukne překvapivě pozdě. Ani peripetií tu není mnoho, vlastně je děj trestuhodně řídký, syžet vystačí spíše na delší povídku než na román.

Obálka knihy slibuje odvážnější a nekonvenčnější dílo, než jakým ve skutečnosti je. Což nutně neznamená, že je to detektivka špatná, je jen průměrná. Štěpán Kopřiva zvládl před třemi lety v Rychlopalbě českou drsnou školu mnohem lépe a zajímavěji; jen zatím stále nepřidal pokračování. Ale v Grisově případě jde o debut: když si nastuduje méně zjevné principy drsné školy nebo noiru, lépe a přiléhavěji využije domácí prostředí a trochu polidští svého hlavního hrdinu, pokračování Larsových historek z podsvětí může dospět k rehabilitaci české drsné školy, které se u nás tradičně moc nedaří.