V historii bychom našli jen málo lidských společenství, kterým se podařilo proniknout na stránky v podstatě všech literárních žánrů. Bezesporu sem ale patří Vikingové, o nichž se lze dočíst v literatuře pro děti, historických románech, fantasy románech, humoristických knihách, v populárně naučné i v ryze odborné literatuře; kromě toho pronikli i na filmové plátno, na televizní obrazovky i do světa hudby. Čeští zájemci o tuto tematiku patrně v posledních týdnech zaznamenali propagaci nové knihy o těchto válečnících z moře, a to románu německého spisovatele Dirka Husemanna (*1965), původní profesí archeologa, z jehož tvorby měli tuzemští čtenáři možnost se seznámit se dvěma rovněž historickými romány – Slon pro Karla Velikého a Zloději hedvábí.

V Ledových pirátech autor zavádí čtenáře do Středomoří konce 20. let 9. století. Vikinské nájezdy v této oblasti jsou ještě hudbou budoucnosti, přesto mořskou hladinu brázdí Seveřan Alrik se svou posádkou. Alrik byl za dramatických okolností nucen opustit svou severskou domovinu a na živobytí si nyní na jihu vydělává jako kapitán nejrychlejší lodi široko daleko. Jeho pověst putuje po vlnách ještě rychleji než jeho drakkar a Alrik je pověřen dóžetem lagunových měst, z nichž se později stanou Benátky, úkolem vpravdě herkulovským: získat v Alexandrii, okupované již téměř dvě staletí muslimy, ostatky svatého evangelisty Marka. Aby potíží nebylo málo, Alrik brzy zjistí, že na rozdíl od předchozích plaveb se nemůže na všechny muže na palubě bezvýhradně spolehnout.

Autor nabízí náhled do tří různých kulturních a náboženských okruhů – vikinského, křesťanského a muslimského – a patrně příliš nepřekvapí, že palácové intriky bují jak v severní Itálii, tak na africkém pobřeží a že kontakty mezi příslušníky jednotlivých skupin nejsou vždy bezproblémové a přátelské. Idylicky se nevyvíjejí ani kontakty s křesťanskými Berbery, kteří čelí na jedné straně útlaku vládnoucích muslimů a na druhé straně nedůvěře evropských souvěrců. Jako nejtolerantnější společenství se nakonec projevuje posádka Alrikovy lodi, složená vedle Vikingů i z Franků, Byzantinců, Arabů a Núbijců. Jen škoda, že kontrasty mezi Vikingy, křesťany a muslimy se projevují téměř výlučně násilnou formou a odlišnostem mezi jednotlivými mentalitami, např. žebříčku hodnot nebo vztahu k poezii, se autor blíže nevěnuje (na rozdíl třeba od norského autora Toreho Kvaevena, který ve svém románu poslal Vikingy ještě hlouběji do nitra Afriky).

Jak je obvyklé, autor v ději nechává vystupovat fiktivní i skutečné historické postavy, přičemž zvídavý čtenář může v seznamu na samém začátku knihy snadno zjistit, které z nich jsou jen výplodem autorovy fantazie a které opravdu žily. Snad není příliš velký spoiler zapochybovat, nakolik je přítomnost jisté skutečné postavy věrohodná – její vstup na scénu patrně vyvolá u mnohého čtenáře určité pohybnosti, zcela vyloučena ale daná zápletka není, jak autor ujišťuje odkazem na relevantní literaturu ve faktografickém doslovu.

Pestrost sociálních a etnických prostředí, z nichž jednotlivé postavy pocházejí, se projevuje i ve stylu, jímž postavy hovoří, přičemž nejvíce čtenáři v paměti utkví výroky členů Alrikovy posádky, prošpikované odkazy na severskou mytologii a prodchnuté sarkasmem vyplývajícím z bojovné nátury mužů, jejichž hlavní životní touhou bylo zemřít se ctí v boji.

V souvislosti s jazykem je nutné zmínit i kvalitu překladu a redakční práce. Na jednu stranu je nutné ocenit práci překladatele, nuceného poradit si mimo jiné s jistě nesnadnou terminologií lodního stavitelství, která hraje v celém příběhu důležitou roli (čtenář má pozici do značné míry usnadněnou díky připojenému slovníku méně obvyklých výrazů). Po většinu času jazyk textu plynule provádí popisovaným dějem, až si čtenář připadá být téměř jeho součástí, pak se však náhle objeví zbytečná chyba, silně narušující vybudovanou iluzi: např. ve jméně jednoho z italských šlechticů se náhle objeví německá předložka „von“, název stolní hry, kterou dóže hraje se svou dcerou, osciluje mezi výrazy tris a tetris a v závěrečném faktografickém doslovu může nejasná formulace vyvolat v méně znalém čtenáři dojem, že Alexandr Makedonský dosáhl svých oslnivých vítězství ve věku pouhých 13 let.

Husemannovi každopádně nelze upřít, že se mu podobně jako v předchozích případech podařilo napsat napínavý dobrodružný historický román, který zaujme nejen zájemce o vikinskou tematiku nebo raný středověk. Jistě bude zajímavé se dozvědět, kam čtenáře zanese autorova fantazie příště.