Jaké byly proměny československého kresleného humoru v 60. letech? K jakým tématům bylo možné se vyjadřovat a jak často se tvůrci dostávali do konfliktu s vládnoucím režimem? I na tyto otázky odpovídá publikace Pavla Ryšky Karikaturisti: Polylegran a obrazový humor 60. let. Podrobně mapuje zvláště tvorbu autorů volně soustředěných kolem časopisu Mladý svět a vystavujících v letech 1958 až 1969 pod označením Polylegran. Jeho členy byli Adolf Born, Vladimír Hlavín, Vladimír Jiránek, Jiří Jirásek, Jiří Kalousek, Bedřich Kopecný, Miroslav Liďák, Karel Nepraš, Vladimír Renčín, František Skála starší, Bohumil Štěpán, Fedor Vico, Jaroslav Weigel, Jiří Winter Neprakta a Josef Žemlička.

Pavel Ryška (nar. 1974) vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně a je původce řady výtvarných děl, kromě toho ale také badatel v oblasti vizuální kultury. Již dříve se podílel na vydání knih jako Pionýři a roboti: Československá ilustrace a vizuální kultura 1950–1970 (Paseka, 2016) nebo Neprakta 1949–1970: Prvních dvacet let "firmy" na výrobu kresleného humoru (GAVU, 2016). V nejnovější publikaci se v souvislosti se zaměřuje především na kunsthistorické aspekty tvorby zmíněných výtvarníků: jak se inspirovali západní produkcí a avantgardou, jak se zapojovali do tištěné reklamy a filmové tvorby nebo jak podstatné bylo, že se obor karikatury dal od druhé poloviny čtyřicátých let samostatně (a plnohodnotně) studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. (Výtvarníci z Polylegranu využívali při technice koláží i fotografie, i když v rámci reklamní tvorby právě fotografie postupně kresbu a malbu nahradily, protože zadavatelé dospěli k názoru, že jí zákazníci více věří, je „pravdomluvnější“.)

Nepřítel chodí v galoších

Autor poutavě ukazuje i to, jak dobová karikatura reflektovala nástup nového média, televize. A to tematizací hranice mezi televizním a netelevizním světem, který se nakreslení občané snaží překonat, ale i televizí jako fenoménem, který zásadním způsobem zasáhl do organizace a struktury rodinného života. V jednom kresleném vtipu z roku 1967 si tak dvě ženy pochvalují, že od chvíle, co mají doma daný přístroj, už se jim muži nepletou do domácnosti: kresba přitom ukazuje, že z jejich partnerů už zbyly jen dvě kostry sedící v křeslech před zapnutou obrazovkou, aniž to manželky zaznamenaly.

Tato i mnohé jiné otištěné karikatury jsou až nadčasové, protože odkazovaly k problémům, jež se nevázaly jen na danou politicko-společenskou situaci. Do této kategorie se dá zařadit také kresba z roku 1960, v níž se davy věřících klaní a uctívají jakousi novou Svatou trojici, novodobá božstva, po nichž touží: zmíněný televizor, automobil a motocykl.

Pavel Ryška sám tvrdí, že tito karikaturisté kresbami někdy až brilantně diagnostikovali soudobý stav společnosti. Například na kresbě Vladimíra Jiránka je život spořádaného občana omezen na pohyb mezi domovem, kanceláří a případně vinárnou, takže jeho racionálně organizovaný mikrosvět připomíná jakýsi úzce vymezený výběh v zoologické zahradě. A opět by se chtělo dodat, že nemuselo jít jen o diagnostiku minulého stavu.

Některé vtipy ale tvůrci Mladého světa nemuseli vymýšlet, stačilo přetiskovat nechtěně komická či absurdní úřední oznámení a nápisy jako „Do ZOO zvířatům vstup zakázán!“ či „Přijmeme ženy k mytí nádobí a vrátného“. Některé byly i rýmované a nabádaly k ostražitosti před špióny: „Nepřítel chodí v galoších, abys ho neslyšel, když někam přijde, předstírá, jako by nepřišel, chtěl by jak pára proniknout, kamkoli v každé době, a nemáš-li dosti bdělosti, zahnízdí se i v tobě!“

Zprava dobrý, zleva tanky

Kniha přirozeně reflektuje i politické změny, ke kterým v daném období došlo, i když karikaturu nepojímá jako jednorozměrnou ilustraci politického dění, jak to činí například Dějiny Československa očima Dikobrazu: 1945–1990 (Barrister & Principal, 2003) od Jiřího Pernese. Politický humor mohl mít řadu podob a ne vždy se jednalo o útoky na terče, které režim oficiálně (a někdy i náhle) označil za nepřátelské. Nicméně některé osoby byly velmi oblíbenými a častými cíli, takže když kupříkladu v říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře Konrad Adenauer, uveřejnil Mladý svět smuteční oznámení, jímž se loučil se svým „dlouholetým živitelem“. Politická témata se někdy halila do až metafyzického hávu, příkladem je kresba ďábla uvězněného v jakémsi nebeském koncentračním táboře, jehož anděl-dozorce s pistolí u pasu nutí malovat transparent s nápisem Aleluja.

Někdy se komiksoví tvůrci ukázali být velmi předvídaví, když kupříkladu už v polovině července vyšla karikatura, v níž řidiči vozu s nápisem Made in Czechoslovakia vyhlížející z okének hlásili: „Zprava dobrý, zleva tanky.“ Někdy se ovšem režimní směrnice měnily tak rychle, že západní politik, který byl v den tvorby karikatury proklínán jako padouch, už mohl být v den vyjití kresby – díky posunu v politických jednáních – hodnocen oficiálními kruhy kladně, takže se daný výtvor dostal do kontrastu s oficiální linií. V daném případě sehrála roli i netrpělivost karikaturisty, v tomto případě Miroslava Liďáka (1934–1983), a touha zveřejnit výtvor dříve, než bude znám výsledek jednání. Mladá fronta s ním pak za trest rozvázala pracovní poměr.

Ještě horší následky mohla pro téhož umělce mít aféra s jeho koláží, která představovala Josefa Švejka v charakteristickém postoji českého lva s dvoupramenným ocasem. Liďák jej „umístil do štítu ve tvaru husitské pavézy a pod něj přilepil zlacené lipové ratolesti, podobné těm, které lemovaly státní znak na standartě prezidenta republiky“. Emblém se Švejkem původně navrhl pro divadelní hru Drak je drak čili Kterak Žužličtí k rozumu přišli. Dekorace visela nad hlavami členů národního výboru fiktivního městečka Žužlice, a když v jedné scéně Purkmistr pokáral obecního policajta Šmidru, „aby nešvejkoval“, ten odpověděl, že „Švejk je náš národní hrdina“.

Ideologická komise dílo zkritizovala za to, že „hrubě“ znevažuje státní znak. Liďákova kresba byla „zajištěna“ a její autor odvezen přímo z redakce Mladého světa k výslechu do ruzyňské věznice. Vyšetřovatelé sami sebe naivně přirovnávali k protektorátní tajné policii, když se kreslíře zeptali, co si myslí, že by mu asi tak udělali Němci, kdyby jim místo říšské orlice nakreslil Švejka. Tvůrce byl následně obžalován za hanobení republiky, což soudu umožnilo navrhnout vyšší trest. Karikaturista se hájil tím, že „chtěl satirickým projevem bojovat proti lhostejnosti, kterou řada lidí ve svém denním životě k našemu státu projevuje“. Soud pak Liďáka shledal vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku nepodmíněně. Rozhodnutí odůvodnil vysokou společenskou nebezpečností činu, jímž karikaturista „hrubě urazil vlastenecké cítění celé řady občanů a na druhé straně svojí kresbou povzbudil jedince, kteří nemají dobrý poměr k socialistickému zřízení“. Asi i v důsledku tlaku veřejného mínění pak ale soud v odvolacím řízení změnil původní rozhodnutí na podmíněný trest s dvouletou zkušební lhůtou.

Po rozpadu Polylegran část jeho členů emigrovala, další začali tvořit filmové titulky nebo odešli z oboru. Jejich dílo ale zůstává jako pozoruhodné svědectví o uměleckém a společenského kvasu doby, kdy na čas polevila cenzura a umělci se mohli začít vyjadřovat svobodněji. A to i k tématům, která jsou aktuální dodnes.