Petr Karlíček (nar. 1982), absolvent katedry historie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem pracující jako archivář v Děčíně, je autor, přispěvatel či editor již deseti publikací, které zatím měly spíše regionální význam, jako je například Samospráva Střekova a přidružených obcí v úřadu městského obvodu Střekov (1850–2018) (ÚMO Střekov, Ústí nad Labem, 2018), jíž byl spoluautorem. Letos k nim ale přidal publikaci, jejíž téma přesahuje hranice České republiky. Její název zní Napínavá doba: Politické karikatury (a satira) Čechů, Slováků a českých Němců (1933–1953); mladý historik v ní očima politické karikatury sleduje především politické dějiny Československa let 1935–1954, ale také to, jak zdejší karikaturisté, a to Češi, Slováci i Němci, reflektovali dění v Evropě i významné události z celého světa. Jde o přepracovanou verzi jeho dizertační práce obhájené v září 2015. Dodejme pro doplnění, že takřka souběžně a nezávisle na tom vyšla v Pasece publikace Karikaturisti: Polylegran a obrazový humor 60. let od Pavla Ryšky, která na recenzované dílo časově téměř plynule navazuje a podle anotace nabízí vhled „do uměleckého i společenského kvasu nejpestřejšího období naší poválečné historie“.

Karlíček nejprve teoreticky shrnuje, co to vlastně karikatura je, přičemž cituje nesalónní vyjádření Marka Douši, soudobého kreslíře-humoristy týdeníku Reflex a měsíčníku Sorry. Podle něj by karikaturista měl být v ideálním případě „cynický hajzl, který nevěří nikomu“. Karlíčkova kniha je ovšem spíše naopak přehlídkou toho, jak prostřednictvím kreslených obrázků promlouvaly různé ideologie, kreslené vtipy ukazuje jako nástroje politických stran i čiré propagandy.

Autor většinou suše referuje, jak se obraz (téže) politické situace výrazně měnil prizmatem jednotlivých ideologických „brýlí“, a pouze hodnotí kvalitu kresby či malby, jindy však sám angažovaně do dobové polemiky vstupuje. Tak na adresu pronacisticky orientovaných tvůrců podotýká, že ve svých výtvorech nezřídka svým protivníkům podsouvali násilné sklony, které byly spíše charakteristické pro nacisty samotné, a v tomto smyslu se jednalo o psychologický mechanismus projekce. Na druhé straně ale protektorátní propagandě přiznává, že někdy celkem přesně odhadla, jak se po ovládnutí země komunisty budou vyvíjet majetkové poměry na venkově: totiž že statky připadnou státu, výnosy z nich KSČ, jen „rachota“ zůstane na původních vlastnících. Sociálnědemokratické tiskoviny zase předtím správně predikovaly dění v Sudetech po přičlenění k německé říši.

Petr Karlíček stručně shrnuje i celkový historický vývoj, aby bylo zřejmé, na co daní karikaturisté přesně reagovali. Zde ovšem nemůže říci nic významně nového či objevného, ale místy je text zpestřen drobnými humornými detaily, jako je hlášení jisté volební komise, jež prý roku 1954 referovala, že v daném okrsku byly volby splněny na 102 (!) procent.

Kniha mírně překračuje témata vymezená v názvu a netýká se jen politických karikatur. Jedna kapitola je kupříkladu věnována zesměšňování měšťáka či paďoura napříč různými politickými režimy. Osvěžující jsou i vtipy, které reflektovaly ozvěnu politických turbulencí v soukromí. V jedné karikatuře z roku 1938, kdy se stupňovaly německé požadavky na autonomii, dominantní manželka rezolutně sděluje manželovi, že na něj se samospráva pro menšiny rozhodně nevztahuje.

Detailně se autor věnuje i zákulisí fungování tohoto řemesla. Líčí, jak na sebe jednotliví karikaturisté žárlili nebo spolu prostřednictvím svých produktů polemizovali – když kupříkladu Josef Čapek zkarikoval slovenský erb, přispěchali na oplátku Slováci se zesměšněním českého lva. A názorně vysvětluje, jak si jednotliví tvůrci navzájem přebírali náměty, respektive pro nové společenské poměry adaptovali ty starší. O jednom komunistickém karikaturistovi, později profesoru ilustrace na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, tvrdí, že starší motivy recykloval ve velkém rozsahu: přejímal je ze starších časopisů, které byly v padesátých letech téměř nedostupné, takže věřil, že jeho jednání na hranici plagiátu zůstane neodhaleno.

Humorně dnes působí také aféra vyvolaná tím, že na jisté karikatuře z roku 1952 byla podobizna Klementa Gottwalda nebezpečně podobná obličeji Rudolfa Slánského. Následné vyšetřování se zaměřilo i na to, šlo-li o záměr, či náhodu, přičemž daný kreslíř musel kvůli tomu malovat desítky obrazů, jež pak policie bedlivě srovnávala.

Karlíček cituje i ze vzpomínek některých umělců, jež dávají nahlédnout do zákulisí nelehkého života karikaturistova. Například Josef Lada si stěžoval: „Napíše-li se v časopise, že Antonín Nesnídal ztropil výtržnost, přijde si druhého dne do redakce stěžovat František Nesvačil a žádá otištění oznámení, že on nemá s oním Antonínem Nesnídalem nic společného, protože není žádný výtržník – jinak prý vybílí celou redakci.“ Lada prý proto začal vymýšlet neexistující jména jako Pucpátek, Vrtichvost, Brndil. Pak si ovšem zase někteří čtenáři opět stěžovali a žádali, aby časopis přestal užívat „tak pitomá jména“.

Autor probírá i problém účinnosti na dobové publikum: jestliže si kupříkladu nacisté pochvalovali, že jimi založený časopis Ejhle nenápadně ovlivňuje názory české populace víc než třeba přímá propaganda, jsou tu i případy protikladné. Třeba německého malíře a ilustrátora Thomase Heina (1867–1948), jenž před nacisty emigroval do Československa, kde se ovšem od tvorby politické karikatury odvrátil. Začal se totiž obávat, že zesměšnění může napomáhat příliš mírnému postoji k objektu karikování, což v případě nacistů pokládal za nežádoucí.

Co do teorie karikatury kniha není nijak inovátorská. Obsahuje ale velké množství barevných reprodukcí i dokladového textového materiálu, pečlivě okomentovaného a seřazeného, který souhrnně poskytuje zábavnou i poučnou, multiperspektivně zaměřenou procházku důležitým úsekem českých dějin.