Je to snad trochu zvláštní, ale v jistém smyslu příznačné: v Literární ceně Knižního klubu (LCKK) podruhé za tři roky zvítězila kniha, která je vlastně určena dospívajícím – a mladíkům k tomu. Nejprve v roce 2016 zvítězil debutující Patrik Girgle s novelou Vertigo, tentokrát zkušenější Miloš Cajthaml s o něco málo delší prózou Na odstřel. V obou případech jsou hrdiny náctiletí kluci, u nichž zesílily touhy charakteristické pro jejich pubertální životní etapu: prolomit sexuální nezkušenost, vymezit se vůči rodičům a nějakým způsobem vyniknout nebo na sebe alespoň upozornit mezi vrstevníky.

Knihám pro dospívající čtenáře se v poslední době říká young adult, zčásti proto, aby jejich čtení necítili jako potupné i čtenáři již dávno za pubertou, zčásti proto, aby čtenáři pubertálního věku měli za to, že s těmi knihami jsou blíže dospělosti. Ale převážně jde o sci-fi, fantasy a horory, případně hubaté humoristické knihy. Dívky ještě mohou vybírat z nabídky romantických příběhů, byť i ty jsou od úspěchu Stmívání zapleveleny nadpřirozenem, u kluků už nakladatelé jako by vůbec nepředpokládali zájem o něco tak zdánlivě nudného, jako je život jejich vrstevníků teď a tady (anebo kdekoliv na Zemi). I proto to možná jejich autoři zkoušejí u poroty LCKK, která si úvahy o cílové skupině a komerčním úspěchu nemusí připouštět.

Miloš Cajthaml (nar. 1952) se dospívajícím věnoval už ve svých prvních dvou románech, psaných ještě v osmdesátých letech (Pronikavé soudy mladého muže vydal v roce 1984, Jak se kreslí nula v roce 1990). Absolvent FAMU už tehdy psal spíše scénáře, děj druhé zmíněné knihy existoval již od roku 1988 jako film Horká kaše. V úhoru pozdního socialismu ty příběhy o takzvané „problémové mládeži“ snad mohly působit svěže, ale po listopadu je rychle zatlačily do pozadí knihy ostřejší, syrovější a prožitější, které už ostatně také mohly pojmenovat podstatný rys oné frustrace dospívajících, totiž nesvobodu v komunistické totalitě. Cajthaml v 90. letech opustil psaní (přinejmenším pro český prostor – v jednom interview se zmiňuje o práci pro německou televizní sérii) a vrátil se k němu až v posledních letech. Nejprve scénářem Tak Ted(d)y, co?, za který v roce 2008 dostal prémii ve scenáristické soutěži Filmové nadace, pak loni románem Motol a letos novelou Na odstřel.

Ta místy působí také jako přepsaný scénář: některé prvky prózy se věrně řídí poučkami scenáristických příruček (představit postavu dějem, nikoliv slovy, a otevřít příběh atraktivní scénou) a příběh se točí kolem poměrně omezené množiny postav, z nichž většina jako by začala žít teprve s vyprávěným příběhem; postrádají minulost a sociální zázemí, což platí zejména pro oba hlavní hrdiny, kteří předtím zřejmě neměli žádné kamarády ve škole ani jinde.

Tom a Marek se potkají, když prvně jmenovaný vtrhne do Markovy školy a střelí paintballovou pistolí jakéhosi mladšího spolužáka. Spřátelí se a sedmnáctiletý Tom začne o téměř tři roky mladšího kluka zasvěcovat do svého života. A Marek je fascinován, protože Tom pochází z rodiny zámožného podnikatele, zatímco Markův otec, bývalý vysokoškolský profesor, právě přišel o práci v soukromé firmě, kde už nevydržel zpupnost šéfa. A navíc se Tom kamarádí s partou ještě starších kluků, kteří se baví hrou na „odstřelování“ předem vytipovaných a esemeskou vystrašených „obětí“, jejichž potřísnění barvou z paintballové kuličky si pochopitelně okamžitě fotografují jako důkaz úspěšně provedené mise.

Tom začne Marka „zaučovat“: protáhne jej do tanečního klubu, odkud si k Tomovi domů (rodiče jsou pryč) přivedou dvě povolné slečny, a představí ho i „střelecké“ partě. Mezitím si oba prožívají peripetie s rodiči, především s otci, kteří selhávají ve svých rolích přirozených autorit: ten Markův si nedokáže najít novou práci, je popudlivý a brzy od něj uteče Markova matka, ten Tomův se zase projeví jako bezohledný byznyspredátor.

Cajthaml to vše líčí prostřednictvím střídajících se mladých vypravěčů, a zatímco Tomův projev je relativně věcný a civilní, Marek vypráví v dlouhých, hrabalovsky chrlivých souvětích přes celé stránky. Má to svou poutavost a dynamiku, psát autor zjevně nezapomněl. Dokáže čtenáře vtáhnout do děje a rozvine také zajímavou a napínavou zápletku, která nosně propojuje tři hlavní motivy: tedy první milostná vzplanutí, selhávající otce a nebezpečnou klukovskou hru.

Zároveň se už v průběhu čtení začínají projevovat Cajthamlovy slabiny. V prvé řadě očividná modelovost postav i příběhu jako takového: oba kluci jako by teprve nyní najednou začali poznávat své otce (Tom dokonce poprvé potká jeho kamarády) a vymezovat se vůči nim, což je přinejmenším u sedmnáctiletého Toma značně zpozdilé. A opět scenáristické prokletí: autor asi potřeboval urychlit děj, aby se vše vešlo do filmové stopáže, takže zejména Tomovi posílá do náruče jednu dívku za druhou, ještě ke všemu jde převážně o dívky starší, které ho samy svádějí. Také sociální a charakterový pád Markova otce se děje nějak moc rychle a hystericky, Tomův vztah k úspěšnému otci je dlouho naopak až reklamně zářivý. Vedle těchto trivializací se autor nevyhnul ani několika klišé, jako je pedofil, jenž se „ujme“ zmoklého kluka na ulici, či podnikatel, který je skrytým padouchem nejen v práci, ale i doma.

To vše by ještě čtenář Cajthamlovi odpustil, kdyby zajímavě rozehraný příběh dotáhl do uspokojivého konce. K tomu však nedojde, kniha končí náhlým zkratem jednoho z hrdinů – což je zároveň zkrat autorský. Podivné a iracionální chování některých postav tak zůstane bez vysvětlení, mnohé motivy a linky jsou neuzavřené a ukážou se jako účelové – sloužily jen k rozrušení jednoho z hrdinů. Možná tuto knihu nakonec spíše než náctiletí ocení jejich rodiče a prarodiče, které utvrdí ve stereotypních představách, že mladí jsou zvlčilí a venku na ně číhá mnoho nebezpečí. Teenageři po dočtení knihy získají nanejvýš mlhavý dojem, že hrát si s pistolemi je doopravdy nebezpečné.