Trvalo dlouho, než se na pulty českých knihkupectví vrátil jeden z nejzajímavějších autorů současné angloamerické fantasy – britský spisovatel Joe Abercrombie. Od vydání českého překladu románu Rudá země uběhlo téměř pět let. Autor za tu dobu stihl publikovat „lehčí“ trilogii Moře střepů, v níž se podle vlastních slov soustředil na jednu dějovou linii a jednu ústřední postavu při zachování všech svých atributů – hloubky motivací, brutality i nadhledu. Dále zpracoval koncept nové série z oblíbeného světa Prvního zákona (trilogie Sama čepel, Až budou viset a Poslední argument králů, samostatné romány Nejlépe chutná za studena, Hrdinové a Rudá země) – a také napsal knihu krátkých příběhů Ostré konce, která byla nominována ve World Fantasy Award na nejlepší sbírku povídek za rok 2017. A oprávněně. I když hned osm povídek z celkových třinácti už vyšlo v různých antologiích (některé i česky – od Legend po Nebezpečné ženy), pohromadě se jedná o pořádně koncentrovanou dávku toho nejlepšího, čeho je Abercrombie schopen.

Což je ovšem také největší slabina knihy. Tohle totiž opravdu není titul, kterým by měl s Abercrombiem kdokoliv začínat. Souvislosti, třebas povšechné, znalosti toho, co se s některými postavami stane, je naprosto zásadní pro to, aby si čtenář jednotlivé příběhy náležitě vychutnal. Nejlépe se to dá ukázat hned na první položce knihy. Takový nádherný parchant je historka o tom, kterak mladý, arogantní a krásný parchant (povahou, nikoliv původem) Glokta, jehož „schopnosti mohly být překonány jedině jeho vírou ve vlastní schopnosti“, učarovává svému okolí kdesi na tažení vyprahlou pustinou – ženy vzdychají a muži závidí… Načež přijde útok nepřítele a Glokta se vydává v čele sebevražedného útoku jeho charismatem poblázněných idiotů krýt ústup hlavního voje. A to je celé. Nedozvíme se ani to, jak ten zatracený útok dopadl. Jde čistě jen o to ukázat, jaký byl Glokta zamlada – a nějaký dramaturgický oblouk, začátek, střed a konec příběhu se mohou jít bodnout. Nebo pobaveně přihlížet, jakým způsobem o svých postavách Abercrombie pábí – ve svém osobitém stylu. Například lord maršál Vuruz se podle autora „nestal vrchním velitelem armády Jeho Veličenstva zrazováním vojáků od úmyslu obětovat své životy, aby zamaskovali jeho chyby“. Podobně jako krutě ironičtí Hrdinové, i tady Abercrombie s tím nejčernějším humorem ukazuje, jak je válka hnusná, nemorální věc. Není to jediný nehezký jev, jímž se zabývá: dále také zločiny, šikanou, sociální nespravedlností a vůbec životem. Ve chvíli, kdy čtenář ví, co se s Gloktou a řadou dalších postav stane, je to zábavné a opravdu ostré. Pokud tuto znalost nemá, jedná se o pár stránek naplněných více i méně vtipnými hláškami, které jdou odnikud nikam. Vrcholem je ovšem v tomto ohledu Špatné místo, špatná doba – hrst osudů lidí, kteří se připletli někam, kam neměli (během událostí, které známe z románů).

Některé povídky samozřejmě dokáží fungovat relativně samostatně – třeba ta se sympatickým názvem Podělaná práce o partičce Seveřanů, kterým prostě nepřeje štěstí. Ostatně naprostá většina povídek se točí kolem dobrých úmyslů a předsevzetí a neprůstřelných, naprosto jednoduchých plánů, které se okamžitě zvrtnou nebo způsobí totální masakr. A to takovým způsobem, že i přeživší jsou nakonec jen unavení vší bezvýchodností a vědomím, že vlastně nic moc nemá smysl. Abercrombie přitom není nihilista – v jeho hrdinech a hrdinkách je něco, co bychom mohli nazvat dobrem, i když podřezávají nevinné oběti. Ukazuje ale, jak obtížné může být ono dobro chránit, nebo dokonce kultivovat – a že někdy prostě všechna snaha nestačí, protože spolupracovat musí i svět.

Jako v případě závěrečné povídky Stvořit monstrum, v které se na scénu vrací oblíbený Logen aka Krvavá devítka, který svému králi (jenž už netouží po ničem jiném, než aby konečně zavládl na Severu mír a lidé se už nemuseli dál zabíjet) slíbí, že toho kluka nepřátelského velitele teda jako nechá na pokoji. Znovu, pokud čtenář zná knihy Prvního zákona, ví, že je třeba být realista a tohle prostě nedopadne dobře. Krvavé inferno, kterým povídka končí, tak nejen připomíná scény z filmů tzv. nového francouzského extremismu (například Mučedníci Pascala Laugiera), ale zároveň v sobě má od začátku hořkou osudovost jak od Bulgakova. Víme, k čemu příběh směřuje – možná neznáme detaily, ale pokud nejsme emočně mrtví, drásá nás všechna ta naděje, která kolem Logena pučí a která přijde nutně vniveč. Jako zjevení proto působí povídka Peklo – která sice končí bezmocným a prázdným modlením, ale minimálně se tváří, že sebeobětování na oltář kanibalského kultu vedlo k záchraně nevinných.

Trochu stranou pak v knize stojí soubor příběhů zlodějky Shevedieh a její nejlepší přítelkyně (a nejhorší nepřítelkyně zároveň) Javre, Lvice z Hoskoppu. Tahle dvojice se dá dohromady v příběhu Drobné laskavosti a Abercrombie je nechá prožít nejedno dobrodružství po celém svém světě v průběhu nějakých dvaceti let (chronologicky poslední je příběh Těžké časy, kam se podíváš). Jsou to rozverné příspěvky k žánru meč a magie. Mírně lechtivé, hodně sarkastické, ale ve výsledku vlastně enormně lehce napsané parťácké historky, jaké by nabídl Fritz Leiber blahé paměti po maratonu filmů Quentina Tarantina. Abercrombie ukazuje, že podobné cykly, vystavěné kolem jedné dvou postav, ještě zdaleka neřekly poslední slovo.

Stejně jako Abercrombie sám. Jeho Ostré konce názorně připomínají, že patří k nejlepším stylistům, na jaké můžeme narazit, navíc se skutečně moderním přístupem k žánru.