Podnětem pro tento článek se stalo několikanásobné významné ocenění autorčiny tvorby v poslední době: po vydání knihy Doften av en man (Vůně muže) získala Agneta Pleijel Severskou cenu Švédské akademie a Velkou cenu Devíti a román byl nominován i na Cenu Severské rady za literaturu. Zda nominaci promění, to se dozvíme na konci října.

Doften av en man volně navazuje na předchozí autobiografický román Spådomen (Věštba). Zatímco starší z knih se zaměřuje na spisovatelčino dětství a líčí bolestné dospívání mladé dívky uprostřed konfliktů rodičů, v pokračování se s hrdinkou setkáváme už na prahu dospělosti.

Mladá Agneta začíná okolo roku 1960 studovat antropologii a literaturu v Göteborgu, což pro ni zároveň znamená únik z dusného domova a první samostatné bydlení. Sledujeme peripetie jejího života zhruba do třicítky, do okamžiku narození dcery. V té době už je z hrdinky doktorandka na univerzitě, nadějná začínající spisovatelka a respektovaná literární kritička působící v kulturní redakci deníku Aftonbladet. Opakovaně zdůrazňuje, jak důležité je pro ni psaní, že je na něm dokonce závislá a že se usilovně snaží hledat ta pravá slova, aby se autenticky vyjádřila, „protrhnout blánu, která ji dělí od jazyka“. Svou obdivuhodnou kariéru však zmiňuje spíše okrajově: hlavní téma vyprávění tvoří v souladu s názvem knihy (jenž odkazuje na film Vůně ženy z r. 1992 a na jeho předlohu z pera Giovanniho Arpina) hrdinčin osobní život.

Šedesátá léta jsou obdobím zásadních společenských proměn, v neposlední řadě pokud jde o roli mužů a žen. Agneta ví, že jakožto „moderní žena“ má být silná, samostatná, sebevědomá a nezávislá, ale v práci i v soukromí naráží na řadu překážek. Bojuje s vlastním pocitem méněcennosti a podřízenosti i se závistí mužských protějšků. Touha po naplňujícím vztahu je v jejím životě určující a navzdory až nezdravé snaze dostát očekáváním a (domnělým) požadavkům partnerů ústí jeho hledání v řadu zklamání, často bez nadsázky v zoufalství.

Podrobně vylíčené narození dcery (o porodu se v literatuře skoro nepíše, stěžuje si spisovatelka, což by se mělo napravit!) v knize působí jako jakýsi happy end: jakkoli to může znít jako klišé, dítě přináší Agnetě do života okamžiky klidu a štěstí. Čtenář nicméně tuší, že žít spokojeně až do smrti jí zřejmě nebude přáno.

Kéž bych svému mladšímu já mohla říct, že všechno bude zase dobré
Bez ohledu na to, jak intenzivně se vypravěčka do pocitů a psychologie své hrdinky noří, nejde o žádné sentimentální nářky. Z textu je znát snaha co nejpoctivěji vylíčit dilemata, ve kterých se v životě ocitla, a hledat pochopení pro jednání postav: nejen své vlastní a svých partnerů, ale také například rodičů, jejichž napjatý vztah mladé ženě na klidu nepřidává.

Někdy mrazí z líčení toho, co všechno si hrdinka nechává líbit od svých mnoha milenců; z popisů jejího studu, závislosti, dobrovolně pozbyté svobody. Autorka si zaslouží respekt, že se i do takovýchto nepříliš lichotivých témat pouští zřejmě dost upřímně, a čtenáře i čtenářky tak vybízí k zamyšlení nad tím, co všechno jsou pro své vztahy schopní obětovat oni.

Agneta Pleijel vypráví o svém mladším já ve třetí osobě, čímž se jí daří vytvořit si jistý odstup. Tu a tam vzpomínky komentuje ze svého dnešního pohledu a kriticky, s pochopením i s lítostí jednání tehdejší Agnety reflektuje. Zároveň svou knihou podává svědectví o tom, jaké to je být bytostnou spisovatelkou a zažívat nepotlačitelnou potřebu jazykového vyjadřování, které pro ni znamená přímo smysl života. V neposlední řadě je třeba zmínit, že se jí daří zajímavě zachytit prostředí Göteborgu a švédské společenské klima 60. let.

Doften av en man je neobvyklý, poetický bildungsromán napsaný zkušenou a poučenou literátkou, která obratně využívá mozaikovitost, nedořečenost, zkratku; dovede vtáhnout čtenáře do vyprávění a dodat textu pointu i patřičný důraz. Autobiografické psaní je ve Skandinávii v současnosti v kurzu a Agneta Pleijel ukazuje jeho jinou podobu než i u nás známý Karl Ove Knausgård: nesnaží se šokovat a neobětuje svému úspěchu lidi ze svého okolí. Soustředí se na psychologii a na zachycení společenských mechanismů určujících pro její boj, které se v průběhu doby změnily i nezměnily. Ve Švédsku má kniha navzdory o poznání menší skandálnosti velmi pozitivní ohlasy a autorka nevylučuje, že na ni naváže pokračováním – potřeba psát ji nadále neopouští.

O autorce
Spisovatelka, scenáristka, kritička a literární vědkyně Agneta Pleijel (nar. 26. února 1940 ve Stockholmu) publikovala řadu románů, esejí, básnických sbírek a divadelních her. Během své novinářské kariéry působila v deníku Aftonbladet a v kulturních časopisech Ord & Bild či Moderna tider. V letech 1988–1990 byla předsedkyní švédského PEN-klubu a v letech 1992–96 přednášela na státní vysoké škole Dramatiska Institutet.

Ve svých textech často využívá motivů z vlastního života či z rodinné historie, například první román Vindspejare (Na stopě větru, Norstedts, 1987) se částečně odehrává na Jávě, kde se narodila její matka. K nejčastěji překládaným dílům patří kniha Lord Nevermore (Norstedts, 2000), ve které autorka na příkladu příběhu o přátelství dvou mužů zachycuje celé dramatické dvacáté století, a zejména En vinter i Stockholm (Zima ve Stockholmu, Norstedts, 1997), psychologické drama milostného trojúhelníku líčené z pohledu jedné z žen, která se musí rozhodnout, jak neúnosnou situaci řešit.