Letošní rok je zatím na domácí komiksovou tvorbu sympaticky bohatý a pestrý a významně k tomu přispívá i jedna z důležitých postav komiksového obrození, které začalo počátkem tisíciletí. Karel Jerie (nar. 1977) podobně jako mnoho jeho vrstevníků navazoval na práci Káji Saudka, která byla pro jeho generaci určující, protože v oblasti komiksu pro dospělé (nebo přinejmenším dospělejší) čtenáře byla vlastně osamocená: zahraniční komiksy se do Česka po několika neúspěšných polistopadových pokusech začaly dostávat až koncem devadesátých let. Rozvíjel přitom Saudkovu nejdivočejší, nejexpresivnější a nejironičtější polohu, a to do jakéhosi eklektického postmoderního mixu, jehož je právě trilogie Candide (dosavadním) vrcholem.

Její první díl Král Bulharů vyšel již v roce 2013, následoval v roce 2015 Velký inkvizitor a letos Jerie vše uzavřel o 16 stran delším (a o 100 korun dražším) dílem Eldorádo. V obou předchozích se jako scenárista docela držel Voltaireovy předlohy z roku 1759, která sama o sobě nabízí podivuhodné situace na neobvyklých místech, divoké zvraty, tragikomické osudy a bizarní postavy, které občas umírají a zase ožívají. Jen vše zasadil do fantaskního bezčasí, kdy se v kostýmech z osmnáctého i devatenáctého století na pterodaktylech i vznášedlech prohánějí lidé či bytosti lidem alespoň blízké, antropomorfní zvířata i nadpřirozené obludy. Odvázaná steampunková stylizace komiksu slušela a kreslíři nabízela mnoho možností, jak demonstrovat divokou představivost.

To třetí díl se předloze už vzdaluje podstatněji. Za prvé hrdinové už necestují po zemském povrchu tradiční dopravou té doby, ale přemisťují se v kosmických lodích mezi planetami. Má to svou logiku, protože Voltaire umístil děj druhé poloviny knihy do vyfantazírované Jižní Ameriky, kde nikdy nebyl a která byla pro tehdejší čtenáře podobně vzdálená a pohádková, jako je pro ty dnešní vesmír. Opět tu nacházíme mnoho popkulturních odkazů a inspirací, ono mezihvězdné cestování (se zradou jednoho hostitele) upomíná na Hvězdné války, o chvíli později najdeme modré divochy z Avatara, z komiksových tvůrců kreslíř cituje Serpieriho, Moebia a jistě i leckteré další. A na rozdíl od spíše smířlivého utopického Voltaireova konce vše uzavírá katastrofou osobní i velkolepě globální, po níž ovšem následuje katarze, na Jerieho poměry až nepřípadně útěšná.

Je to podařené a svým způsobem důstojné zakončení trilogie, Jerie se však při rozšířeném rozsahu neubránil epizodičnosti a klipovitosti. Jestliže oba předchozí díly se koncentrovaly na jeden klíčový příběh (nejprve vzájemně devastační válka Bulharů s Abary, ve druhém díle krvavá revoluce v portugalské teokracii), tentokrát hlavní hrdina proputuje rozličná prostředí a potká pozoruhodné postavy, jejich propojení do funkčního celku je ale dosti slabé a místy očividně účelové. Jerie to obvykle přebije rozjívenou razancí, s jakou své postavy vrhá do neuvážených a zbrklých činů, nicméně při opakovaném čtení drobné zkraty v příběhu přece jen vycházejí najevo.

Ale zároveň platí, že charakter původního Voltaireova díla je pikareskní, že francouzský klasik přiváděl Candidovi do cesty mnoho postav také účelově, aby na jejich činech a názorech demonstroval dobové stereotypy i myšlenky osvícenství. Jerie hlavní příběh rámuje bezeslovným melancholicky pojatým příběhem osamělého kosmonauta, který jako by marně hledal ve zpustošeném vesmíru živou duši. Je to možná trochu patetické (zvláště v závěru), ale v kontrastu k obrazově bujné epice Candidových osudů to opodstatnění má. Neboť není vše jen šklebivé, šťavnaté a relativní, jak by se z většiny stránek mohlo zdát. A je dobré, že k tomu poznání Jerie došel a snaží se k němu tak trochu přivést i čtenáře. Ti se však budou nepochybně těšit hlavně na další autorovy rozjívené ksichty a eskapády.