„Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána,“ píše na obálce knihy Do vnitrozemí nakladatelství Host. Srovnání s Balabánem se tu nabízí vehementně, asi nejvíce s jeho knihou Možná že odcházíme, a to nejen v souvislosti s pochmurnou náladou. Kulminační body povídek obou autorů jsou trojího druhu, přičemž se různě kombinují nebo slučují: postavy u Balabána i Valové zastihujeme jednak v momentech, které jsou pro jejich život zásadně příznačné, jednak ve chvílích, které představují zvrat, vlastní kulminační bod jejich života, po němž se musejí vydat novým směrem. Především je však zastihujeme v momentech, v nichž spolu se čtenářem dospívají k světské epifanii, jak ji můžeme znát z pojetí Jamese Joyce a jeho Dubliňanů. Jde o okamžiky, kdy se nám skrze třeba i banální situaci náhle zjevuje pravda o našem životě. Valová je k Balabánovi přirovnávána právem, sdílí s ním ostatně i řadu motivů (alkohol!), ale za ostravským prozaikem můžeme zahlédnout předchůdce ještě mnohem mocnějšího.

Mottem knihy Do vnitrozemí by mohl být citát Woodyho Allena: „Život je plný ubohosti, osamělosti a utrpení a všechno to uteče příliš rychle“ (Annie Hallová). Soubor povídek Vladimíry Valové představuje kaleidoskop takového života. Setkáme se tu s pijáky, podváděnými manželkami, opuštěnými manželi, bývalými narkomany, prostitutkami, umírajícími, zmrzačenými, zhrzenými, ošklivými, nezaměstnanými nebo jinak bitými postavami. Povídky jsou vyčerpávající v obou významech tohoto slova. Vyčerpávají emočně i svým rozpětím. V souhrnu budí v tomto ohledu dojem až systematičnosti, jako by si autorka předsevzala vytvořit co nejobsažnější „komedii“ lidské mizérie. Některé postavy jsou zraněné okolním světem, některé jsou spíše „chcípáci“, ale Valová nikoho neomlouvá a nevnucuje čtenáři soucit. Ať už vypráví v er-formě, nebo ich-formě, k postavám přistupuje zpytavě a snaží se především zachytit podstatu jejich situace a význam jejího vyvrcholení. Mimochodem, nelze říci, že by Valová kladla důraz na sociální zakotvení postav, ale za příznačné považuji, že když už se v jedné z povídek objeví postava z „high society“, je to místostarosta. Ne starosta – místostarosta.

Kniha je přes svou pochmurnost čtivá a ke čtenáři vstřícná. Autorka píše úsporným, neobrazným prozaickým stylem, věty jsou spíše kratší, dialogy strohé a civilní, ale pokud si má čtenář poradit s některými nedořečenými místy (s místy nedourčenosti) a pokud má plně postihnout významovou hutnost povídek, musí se trochu snažit. Valová do hlavní dějové linie vsunuje drobné výjevy, které situace postav různě zrcadlí, symbolizují či přímo zvýznamňují. Mají podobu zdánlivě okrajových událostí (třeba když se hned v první povídce protagonistka na chvíli zastaví u náhrobku manželů, lze vzniklou situaci zpětně interpretovat jako svého druhu memento mori) nebo jen metaforických slovních spojení. Tyto metafory a symboly nejsou vždy stejně zdařilé a originální, ale vždy text sémanticky obohacují.

Druhým mottem recenzované knihy by mohla být slova, která přisoudí ve snu jedna z hrdinek svému dědečkovi: „Vykřesat něco z toho pekla.“ Vede se tu těžký zápas o naději v těžkých podmínkách – to je další sjednocující prvek. Podobně jako dětská hrdinka z jiné povídky si tedy můžeme při četbě knihy vytvářet statistiku o tom, jestli je vše kolem více ANO, nebo NE. Výsledkem tohoto sčítání, tohoto zápasu, je z mého pohledu přinejlepším remíza. Ale co je nejpochmurnější: je to upachtěná remíza. Ani tam, kde se postavy naděje dočkají, nemohou slavit vítězství. Autorka naději vždy trochu ušpiní, což chápu i oceňuji jako snahu o pravdivou mimesis. Ale třeba v povídce Ve třech její skepsi nedokážu přijmout: mladý vitální Štěpán nechce mnoho – chce si sehnat jakoukoli práci, aby se mohl osamostatnit (bylo by dobré doporučit tuto povídku všem, kteří mluví o dnešních mamáncích). Hrdina se snaží a snaží, ale Valová ho nechává ztroskotat. Jaká autorčina nemilosrdnost – za svoji píli Štěpán nedostane nic. Zachrání ho až soucit bližních, díky čemuž dojde ke smíření. Takové vidění světa není ani povzbudivé, ani inspirativní. V anotaci knihy se dočteme, že svět představený Vladimírou Valovou je „náš svět“. Minimálně v tomhle případě si to nechci nechat namluvit.