Před sedmi lety vzbudila prvotina Vladimíry Valové Do vnitrozemí pozornost nejen mezi recenzenty, ale byla nominována i na Literu v kategorii Objev roku. Tehdy anotace knihy připodobňovala styl třebíčské autorky k povídkám Jana Balabána, podobnost především nalézala v jejich schopnostech zachytit prostřednictvím drobnokresby své postavy ve zlomových okamžicích. Pochmurnou atmosféru bodů, z nichž není návratu, Valová zachovala i v nové knize Ptáci jsou dosud nečitelní. A co víc – oproti prvotině zde tíseň a negativitu servíruje s ještě větší naléhavostí. Po několika přečtených povídkách, které naznačují styl celé knihy, zpravidla při četbě jenom čekáte, kde se objeví negativní zvrat v podobě diagnostikování rakoviny, znásilnění či „alespoň“ nějakého úrazu, napadení či smrti blízkého. A tento zvrat s železnou pravidelností přijde.

V titulní povídce tak například hrdinka s diagnostikovaným terminálním stádiem rakoviny hledá jistý únik při malování, v povídce Domů můžeme sledovat reakce otce a jeho syna po sdělení nezvratné diagnózy a v Anglickým mluvení centrální místo zaujímá podivný vztah staré a občas již dezorientované ženy s mladíkem, který ji měl doučovat angličtinu kvůli jejím nočním můrám, v nichž ji Hercule Poirot obviňuje z vraždy. Na čtenáře v žádné z povídek nečeká happy end. Postavy buď končí rovnou nezvratně tragicky, nebo v lepším případě s životem „uhrají remízu“ – pro tuto chvíli jsou sice z nejhoršího zachráněny, ovšem jejich budoucnost působí vzhledem ke konstrukci příběhů značně nejistě.

K těmto špatným koncům jako by už směřovala samotná volba postav působících zranitelně či zraněně. Mladá žena z venkova, která se z města, kam utekla od rodičů, vrací zpět s tím, že má „použitý tělo a prázdný srdce“ (s. 143). Introvertní neurotický mladík, který kvůli vlakové výluce získává neodbytný pocit, že možná končí svět. Bývalá galeristka, která se kvůli následkům covidu musela svého místa vzdát a našla práci jako správcová v domě s pečovatelskou službou, kde by se rychlost místních klientů měla hodit k její vlastní pomalosti. Mladík, který míří na pohotovost s tím, že má asi infarkt… Všechny tyto postavy už od začátku textů působí, že nemají lehký život, tak proč jim ještě nepřidat nějaký ten problém navíc? Ještě trochu prohloubit mizérii…

Na jedné straně toto masochistické pozorování cizích potíží nutí čtenáře pokračovat dál k novým a novým silným zážitkům, které Valová s úspornou břitkostí povídek servíruje prakticky neustále, na straně druhé se však nabízí otázka, zdali toto panoptikum lidského neštěstí není až přespříliš rozsáhlé. Ke konci už totiž čtenář může citově otupět a jen nezúčastněně pozorovat další a další exponáty lidského trápení jako unavený návštěvník bloudící chodbami obrovského muzea. To se může stát, zvláště pokud by knihu někdo četl na jeden zátah. Při vhodném, skoro až laboratorním dávkování po jedné či dvou povídkách však může kniha přinášet optimální dávku smutku i zamyšlení nad osudy cizích lidí.

K čtenářské přitažlivosti sbírky přispívá taktéž vyprávěcí perspektiva, která se podobá té z prvotiny Do vnitrozemí. I v novince se drží především homodiegetické ich-formy a subjektivní er-formy, tedy narativních způsobů, které dokáží čtenáře velmi dobře vtáhnout do děje. Díky ich-formě tak například v povídce Mělo by být třiadvacátého může být čtenář němým svědkem myšlenek hlavní hrdinky v situaci, kdy neví, jestli jí vůbec někdo pomůže. Převažující vyprávění v subjektivní er-formě, kdy je sice zachována pozice vnějšího vypravěče-pozorovatele, ale zároveň je tento vypravěč fokalizován na jednu z postav, jejíž jednání popisuje citově zabarveně, zase čtenáři efektivně pomáhá vcítit se do problémů postav, kterých dotyční rozhodně nemají málo. Cit pro zobrazení drobných detailů, jež v krátkých povídkách velmi dobře nahrazují obsáhlé charakteristiky postav, a současných reálií nejistého světa prostřednictvím stručných větných celků napsaných dnešní češtinou může připomínat například kondenzovaný, leč dynamický styl Marka Šindelky. Spolu se zachovanou poetičností, která byla vyzdvihována už u její prvotiny a jež i v oněch stručných vyjádřeních občas probleskne prostřednictvím neotřelých slovních spojení, tak Valová vytváří čtenářsky velmi přitažlivý text.

Dojem z knihy umocňuje ediční péče nakladatelství Vyšehrad, které knihu vydalo v edici Tvář v sympaticky malém formátu, pevné vazbě a s modrozelenou obálkou, z níž dýchá chlad, ale zároveň i klid. S obálkou a rovněž s poměrně netypicky tmavomodře vysázeným textem korespondují ilustrace Pavly Šebkové, které prostřednictvím svých rozostřených tvarů navozují už při prvním pohledu intimní melancholii celé sbírky. Forma se zde tedy velmi dobře propojuje s obsahem a tvoří jeden působivý celek.

V úvodním mottu Valová cituje francouzského prozaika Michela Houellebecqa. Skutečně, pokud bychom se podívali na typické postavy obou autorů, najdeme u nich nějaké společné znaky, jako jsou například smutek, trauma či smrt. A podobně tyto postavy také končí, snad jen s tím rozdílem, že v rámci rozsáhlejších románů může Houellebecq postavám nabídnout alespoň chvilkovou možnost vzpoury či snahy o změnu, jiskřičku naděje. Valová pravděpodobně i kvůli malé ploše povídek oproti tomu nabízí zpravidla cestu tunelem bez světla na konci a těch několik textů, které se v závěru vrací k neutrálnímu stavu, čtenářův pád do víru smutku nezbrzdí. Za tuto schopnost se tak hodí Valovou pochválit i pokárat. Pochválit za to, že její kniha dokáže demonstrovat účinnost estetické funkce, protože přenos smutku ze stránek do mysli čtenáře zde funguje perfektně. A jedním dechem pokárat za ony večery, kdy se kvůli zpětnému přehrávání osudů postav z této knihy v hlavě nedaří pokojně usnout. Každopádně se jedná o hodně těžké čtivo.