Respektovaný historik, spisovatel a hudebník Jaroslav Čvančara (nar. 1948) je autor mnoha historiografických publikací, za všechny jmenujme alespoň Akce atentát (Magnet-Press, 1991), Děti nepřátel Říše (Anlet, Ústav pro studium totalitních režimů, 2012) či Když u nás byl Buffalo Bill (Academia, 2017). Jeho texty a jím shromážděné unikátní fotografie, například z období protektorátu, bývají součástí různých monografií a sborníků a znám je také dlouholetou spoluprací s médii veřejné služby a jako expert na dobu druhé světové války, zvláště události heydrichiády.

Zatím poslední publikace nazvaná Pravomil Raichl: Život na hranici smrti by neinformovanému čtenáři snad mohla připadat jako scénář nějakého válečného filmu. Přináší příběh, který v tisíci podobách a jednotlivostech vypovídá o československých, evropských i světových dějinách dvacátého století.

Obrazy a stíny

Historická monografie o Pravomilu Raichlovi (1921–2002) je založená na dlouholetém badatelském a archivním výzkumu a prošla precizní redakční úpravou. Obsahuje předmluvu od historika Petra Blažka, bohatou obrazovou přílohu, seznam pramenů, doporučené literatury a jmenný rejstřík. Editor zvolil poněkud nezvyklé dvojí číslování stránek. Čísluje samostatně text a přílohu. Fotografie, jak bývá u Čvančarových titulů zvykem, tvoří srdce celé knihy a otevírají ji těm čtenářům, kteří by holý historický text patrně minuli. Černobílé i barevné snímky se týkají Raichlova života, převážně toho vojenského, z menší části také rodinného a společenského. Dokumentují známé i méně známé události a postavy druhé světové války na obou frontách, protagonistův osobní život, osudy jeho vojenských kamarádů a těch, kteří ho nakonec po roce 1948 poslali na šibenici, respektive na doživotí do vězení. Kniha také zaznamenává životní prohry komunistických pohlavárů, které nakonec z nejnižších pohnutek zavraždili členové jejich vlastní strany, jíž věřili, které se obětovali a pro kterou také páchali největší zvěrstva včetně mučení a vražd. Asi polovina celé přílohy zaznamenává Raichlův poválečný život, pokusy o útěk, zatčení, věznění, zdařilý útěk z Leopoldova v roce 1952, vstup do americké armády, pozdější život ve Spojených státech i návraty do Československa po roce 1989.

Úvodní fotografie Pravomila Raichla na deskách knihy dobře ukazuje na jeho stěžejní povahovou vlastnost, odvahu. S ní čelil nejen nelidským podmínkám gulagu, kam se po odchodu z vlasti dostal, ale také nepřátelům v bojích u Buzuluku a jinde a bestiálním výslechům komunistických zločinců (v gulagu, a později v zákulisí jednoho z prvních politických monstrprocesů u nás). Se stejnou statečností se nakonec rozhodl i pro útěk z Leopoldova, který s několika kamarády zdárně uskutečnil, aby se jen kousek za hranicemi dal do služeb americké armády s cílem bojovat proti totalitnímu režimu. Snímky a dokumenty z válečné a poúnorové doby pomáhají autorovi vyprávět dramatickou osobní historii Pravomila Raichla, který mnohokrát unikl jisté smrti, přežil řadu zranění v boji, utrpěl mnoho osobních ztrát, a přesto se nikdy, do posledních dnů svého života, nevzdal.

Neuvěřitelná srdnatost, neuvěřitelné náhody

Kdo byl Pravomil Raichl, jenž měl mezi vojenskými kamarády tak dobrou pověst a byl několikrát vyznamenán za statečnost v bojích světové války? Jaroslav Čvančara sleduje Raichlův osud od dětských krůčků v Beřovicích do poněkud smutného a svým způsobem i tragického konce bez završení, které si přál. I díky ohromnému množství nashromážděných informací pokryl badatel Čvančara, když ne všechny, pak téměř všechny stěžejní okamžiky jeho života, do něhož podstatně zasáhla světová válka a Raichlova vnitřní potřeba ozbrojeného odporu.

Krátce po březnu 1939 Raichl odešel do exilu s cílem vstoupit do československé armády. To se mu ale hned nepodařilo. Nevyšel mu ani úmysl dostat se v Maďarsku na francouzský konzulát, a tedy do francouzských legií. Jeho strastiplná cesta právě začala. Byl záhy spolu s ostatními zatčen, propuštěn a znovu zadržen. To poslední zatčení – ruské – předznamenalo celý jeho pozdější život. V zajetí se dostal do ruského gulagu, kde těžce onemocněl a měl být, tak jako téměř všichni odsouzení z cizích států, popraven. Jen díky vzniku 1. československého samostatného polního praporu v Sovětském svazu a také díky neuvěřitelné shodě okolností byl několik hodin, snad okamžiků před svou popravou propuštěn a stal se jedním z vojáků Svobodovy armády.

Prodělal boje v nejkrutějších podmínkách, válku přežil, vrátil se domů a uvažoval, jestli zůstane v armádě. Již na frontě se pro své svobodomyslné, demokratické názory, které byly v rozporu s těmi, jež ve Svobodově armádě prosazovali českoslovenští komunisté a sovětští agenti, dostal do řady nezáviděníhodných konfliktů. To, jak se dozvěděl později, bylo jednou z příčin jeho poválečného zatčení v rámci vykonstruované Mostecké špionážní aféry. Některé osoby, s nimiž v armádě sloužil a jež mu později zkřížily životní cestu, budou historicky poučenému čtenáři dobře známé: voják, redaktor, fanatický komunista a poúnorový náměstek ministra obrany Bedřich Reicin a komunistický kat Karel Vaš.

Na sklonku roku 1947 byl Raichl po dlouhém sledování a rozsáhlých manévrech zatčen a 11. května 1948 odsouzen jako „duchovní vůdce odbojových skupin“ k trestu smrti za „úklady proti republice“. V předem připravených akcích, do nichž byl vylákán, hráli hlavní roli někteří jeho váleční spolubojovníci-komunisté. Doposud úřadující prezident Eduard Beneš odmítl rozsudky podepsat, a tak byl trest „zmírněn“ na doživotí. Raichl byl vězněn v borské hvězdě a v Leopoldově, odkud se mu podařilo za dramatických okolností uprchnout a po stěží uvěřitelné anabázi se dostat do západního spojeneckého sektoru. Čvančara tu dokonale kombinuje civilní, přesto napínavé vyprávění příběhu s erudovanou reflexí dobových historických událostí a milníků, a to jak domácích, tak zahraničních. Téměř u každého, o kom v monografii píše, vytvořil někdy drobný, jindy rozsáhlý životopisný medailon, který čtenáři velmi usnadňuje orientaci a pochopení kontextu; jsou tu největší hrdinové druhé světové války, stejně jako nejkrutější zločinci komunistického aparátu. Čvančara není pouhým průvodce, Raichlův osud spoluprožívá, ale nenajdete v tom prožitku nic patetického. Je jasné, na čí straně stojí, avšak mravní rozhořčování nad viníky a prokazatelnými vrahy (z doby války i komunistického teroru) ponechává jiným. Osciluje vlastně mezi klasickou historiografickou studií a životopisným pásmem. Cítíte, že by mohl a chtěl do informacemi napěchovaného textu vměstnat další a další skutečnosti. Je k tomu povolán i připraven. Jenže musí knihu udržet v určitých limitech, aby ji nemusel vydávat po dílech o tisíci stranách. I proto se v žádné z kapitol nenudíte.

Z nového světa

Raichlův vztah k totalitnímu zřízení je, řekl bych, až pudově negativní. Nenávidí jakoukoli nesvobodu, ponižování, bezduché rozkazy. I když se zdá, že v hrůzách buzuluckých bojů ztratil vnitřní citlivost pro utrpení, nezhrubne. Po svém útěku za svobodou jedná v zájmu vlasti a chce jí stůj co stůj pomáhat. Po několika letech v Německu se dostává do Spojených států amerických, v Chicagu pracuje v dělnických profesích, založí novou rodinu, studuje, aby se později odstěhoval na samotu v oregonských lesích, kde nakonec našel, co hledal – klid a přírodu. Celou dobu, nakolik to bylo možné, sledoval události v Československu, včetně přelomového roku 1968. Mnozí jeho přátelé přišli o život, stovky jich byly vězněny, teror komunistického pekla nakonec semlel i některé komunistické trýznitele.

Jak Jaroslav Čvančara popisuje, Pravomil Raichl těžce nesl postupné zlepšování vztahů mezi Amerikou a Sovětským svazem, o postoji hippie generace k tehdy probíhajícím válkám a konfliktům nemluvě. Nedokázal pochopit příklon části západního světa k levicovým, komunistickým idejím, a tak mu nejvíc vyhovoval až prezident Ronald Reagan, jenž se vůči SSSR postavil s nebývalou rozhodností. Nelze tu necítit určitou nostalgii po čase, v němž Raichl vyrůstal, i staromilectví, charakteristické jistým odstupem od pozdějších poválečných generací a jejich světonázorů. Velká část světa kolem něj, i země, která mu nabídla exil, se natrvalo změnila. Tak jako u mnoha válečných veteránů nebylo lehké adaptovat se na nové politicko-globální poměry. Raichl se nikdy nevzdal zbraní, pistolí a pušek, jež mu zachránily život a byly přesně v americkém duchu zárukou jeho osobní svobody. Není bez zajímavosti, že jeden z jeho synů se stal uznávaným americkým šerifem.

Spravedlnost a vlastní ruce

O mnoho horší však bylo Raichlovo porevoluční vystřízlivění. Naprostá většina komunistických zločinců zůstala nepotrestána, včetně bestiálního prokurátora a agenta NKVD Karla Vaše. Toho se nakonec Pravomil Raichl rozhodl sám sprovodit ze světa v případě, kdyby kat nebyl odsouzen. Je pravděpodobné, jak naznačuje Čvančarova kniha i jeho další svědectví a výpovědi Raichlových přátel, že v den, kdy se chystal vykonat trest nad obávaným zločincem, zemřel na následky dlouhodobé nemoci, jež souvisela s jeho válečnými útrapami a zraněními. Vzít spravedlnost do vlastních rukou považoval v jistém ohledu za mravní povinnost jako spravedlivou odplatu za zavražděné kamarády, a předně generála Heliodora Píku, s nímž byl vězněn na Borech. Jeho postoj souzněl například s postojem bratří Mašínů a Milana Paumera, kteří si tak jako on nedělali o komunismu žádné iluze. Oproti Mašínům měl však Raichl potřebu se do vlasti vracet a přičinit se o nápravu těch nejkřiklavějších poválečných nespravedlností. Nepochybně by nebyl býval zapomenut, jeho osud dávno zaujal některé domácí i zahraniční historiky a dokumentaristy. Ale až Jaroslav Čvančara vytvořil zevrubný, plastický, atraktivní životopis, na němž budou stavět (a budou ho doplňovat) pozdější badatelé nebo filmaři.

Kniha s naléhavým, přímým a nepřikrášleným stylem míří k všem zvídavým čtenářům zaujatým historií, pamětníkům, badatelům či studentům. Vyznavači komunismu a levicového či pravicového extremismu knihu o svobodomyslném člověku Pravomilu Raichlovi patrně minou, jeho životní příběh by zřejmě neoslovil nikoho, kdo se rozhodl pohodlně klouzat životem a vsadit na zločineckou ideologii některého z ismů. Tak jako u hrdinů z knih spisovatele Jiřího Padevěta nebo těch statečných, kteří se postavili komunismu a o nichž píše autor předmluvy Petr Blažek, se nelze před hrdinstvím a vyznávanými hodnotami plukovníka Raichla než pokorně sklonit.

Recenzovaná kniha dlouho přetrvá jako důležitý zdroj informací. Mohla by se stát předlohou filmu o tom, jenž žil „život na hranici smrti“. Přes všechna vyznamenání a pocty, jež obdržel, se mi jeví důležitější připomínat si dobu, v níž žil, a důvody, pro něž se rozhodl bránit svobodu, demokracii a svou vlast. Je možné, že v Raichlových stopách, které Jaroslav Čvančara v prachu zapadlých cest nasvítil, půjdou jednou ti, kteří svou osobní svobodu nikdy nevymění za nízké výhody a život v kolaboraci a závětří.