Chtělo by se říct, že o událostech spojených s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, o zahraničním odboji, jeho členech a i o těch nejmenších historických podrobnostech všech paradesantních operací, bylo napsáno skoro vše – a připočtěme též filmová hraná i dokumentární zpracování tématu, vzpomínky přeživších, pietní akty, rostoucí zájem lidí ze zahraničí. Pozornost, kterou badatelé z různých oborů věnují údobí obou světových válek, odboji a armádě, je veliká a historické, odborné i populárně naučné publikace se u nás vždy těšily velké čtenářské oblibě. Atraktivně zpracovaných biografií odbojářů a vojáků, mužů i žen, které by prošly náročným recenzním řízením, je však poskrovnu.

Přesto se vedle prací autorů na slovo vzatých, například Jaroslava Čvančary, Pavla Šmejkala, Vojtěcha Šustka, Pavla Kosatíka, Jiřího Padevěta a řady dalších, o jedné z největších a nejznámějších vojenských akcí českého a zahraničního válečného odboje objevila kniha, která přináší nové informace a už ne tak často viděnou kvalitu knižního zpracování. Nový titul vojenského historika Eduarda Stehlíka (nar. 1965) Jan Kubiš. Nezastaví mne ani to nejhorší… je precizní historiografická sonda do života jednoho z vojáků a zároveň – což text nezastírá – oslavou statečnosti, víry ve svobodu a obětování se ve prospěch ideálů. Lektorská pozornost profesorů Františka Hanzlíka a Martina Kováře dokládá, že kniha má ambice vědecké práce s přesahem k poučenému čtenáři historické literatury. Autor tak navazuje na svůj celoživotní profesní zájem i pravidelné vystupování v médiích veřejné služby.

Nutkavá potřeba stát na správné straně

Eduard Stehlík se jako jeden z předních historiků zaměřených především na válečné dějiny první poloviny dvacátého století vydal po stopách Jana Kubiše, jeho věrného kamaráda Josefa Gabčíka a „jejich nejbližších, přátel a spolupracovníků, kteří položili život pro tuto zemi,“ a rekonstruoval téměř den po dni, hodinu po hodině události odstranění druhého muže třetí říše, válečného zločince Reinharda Heydricha. Na konci knihy vzdává hold zmíněnému Jaroslavu Čvančarovi, „který pro uchování jejich památky udělal více než všichni ostatní“. Toto poznamenání je velmi důležité, neboť Jaroslav Čvančara je nejen v této historické problematice patrně nejlepší aktivní badatel. Nejde o pochvalu historika historikovi, nýbrž o prosté konstatování faktu. Čvančarovy samostatné práce a přednášky, stejně jako jeho badatelská činnost, patří v oboru ke špičce.

Bohatě vypravená monografie je průvodce podobného stylu, jaký českému čtenáři představil Jiří Padevět v pracích Anthropoid (Academia, 2017; spoluautorem je Pavel Šmejkal), Dotek Anthropoidu (Academia, 2017) či Průvodce protektorátní Prahou: Místa – události – lidé (Academia, 2013). Kniha čtvercového formátu o téměř třech stech stranách s úvodním zobrazením Jana Kubiše při výcviku je skoro na každé stránce opatřena fotografiemi tištěnými ve skvělé grafické kvalitě na výborném papíru. Některé z nich, zdá se, uvidí čtenář poprvé. Eduard Stehlík vytvořil živý historiografický text, který má (kromě poznámek pod čarou) všechny potřebné vědecké náležitosti a kvality a mohl by sloužit například jako doktorská práce. Nadto jej ale zpracoval způsobem, který značně pozvedá kvalitu žánru historické vojenské literatury.

Autor nefabuluje, nepřehání, šetří patosem. Tam však, kde chce ocenit odvahu a statečnost lidí, o nichž píše, se velkým slovům nebrání. Čtenář, jenž zná vojenského historika i z četných televizních, rozhlasových a dokumentárních pořadů, ví, že téma úcty k hrdinům a obětem válek je mu blízké. Jeho civilní a rétoricky vybroušené vystupování bývá citlivé a noblesní, ne strojené. Takhle Eduard Stehlík myslí, bádá, píše. Jste-li zvyklí na jednoduché brožurky nebo zpracování velkých historických okamžiků v televizních zprávách, budete zklamáni. Tohle je kniha, která přetrvá a která vyžaduje dobrou míru předporozumění, přemýšlení a vnitřní neobejitelnou potřebu stát na té správné straně – na straně dobra, spravedlnosti a ostrakizovaných.

Prekariát první republiky

Svou cestu po stopách Jana Kubiše rozdělil Eduard Stehlík do patnácti kapitol, jimž předchází předmluva armádního generála Petra Pavla. Celý Kubišův životní příběh je rozvržen tří hlavních etap: (1.) život před vojnou, (2.) život vojáka československé armády a (3.) odchod do exilu, příprava na odboj a odstranění tyrana. O operacích Percentage, Anthropoid, Out Distance, Silver A, B, Zinc i o dalších vojenských akcích existuje řada kvalitních prací, vyprávění o Kubišově dětství, dospívání a zaměstnání však přináší pozoruhodné svědectví i o méně zmapovaných tématech, například možnostech obživy za první republiky. Prekarizovaná, nádenická práce i doba, kdy Jan Kubiš žádné zaměstnání neměl, ukazuje na tíživý čas, v němž člověk bez vzdělání, jež si kvůli svému sociálnímu postavení nemohl dovolit, neměl rozhodně na růžích ustláno.

Zásadním předělem v Kubišově životě tak byl nástup k vojenské prezenční službě. Ta se mu i se svými těžkostmi stala životním východiskem a vítaným řešením sociálních obtíží, ale nebyla pro něj, jak autor uvádí, jen přestupní stanice. Kubiš se nechtěl jako voják ztratit v anonymitě davu. Vojenská práce ho natolik zaujala, že zůstal v armádě jako takzvaný délesloužící. Přesto ho v listopadu roku 1938 neminula demobilizace a bolestný návrat domů. Pracoval jako pomocný dělník v koželužně a topič v cihelně a stejně jako ostatní zřejmě věděl, že se nasýpá k těžkým časům. Následující události jsou již čtenářům válečné literatury bezpečně známy.

Přes krize ke katarzi

Kubiš se jako mnoho jeho vrstevníků vydal za hranice, konkrétně do Polska, s vidinou vstupu do zahraniční armády. Po okupaci Polska ho čekala strastiplná cesta do francouzské cizinecké legie, účast a křest v prvních bojích a následný nařízený odchod, chcete-li ústup do Anglie. V této chvíli se začalo, aniž by to tušil, odvíjet poslední dějství jeho života. Ten se odehrával v prostředí náročné vojenské přípravy a rozkazů a byl tak v určitém smyslu, úkoly i časem, předurčen a limitován.

Provázely jej však i náhodné události, nutnost improvizace, potřeba jasného a okamžitého rozhodování. Jako zemědělský čeledín by Jan Kubiš prošel dějinami jako zcela neznámý člověk. Byl však pro své schopnosti a povahu vybrán k náročnému úkolu a svým hrdinným činem se zapsal do československé a evropské historie. Zdá se, že pokud by v roce 1948 nedošlo ke komunistickému puči a ke čtyřiceti letům diktatury, byl by příběh parašutistů a mnoha odbojářů, vojáků i civilistů, mužů, žen, dospívajících i dětí známý po celém světě. Podle Stehlíkovy knihy by bylo možné napsat podrobný scénář celovečerního filmu. Ostatně, na některých filmových dokumentech doktor Stehlík jako poradce už spolupracoval. Je ale vůbec možné takový film či seriál v českých podmínkách natočit?

Autor vlastně vytvořil komentované životopisné pásmo, které nepostrádá napětí, zápletky, zvraty, pády a vzkříšení, drama i občasné záchvěvy humoru. To zvlášť mezi vojáky-kamarády, kteří se vydali v některé z paradesantních operací na cestu, jež se téměř u každého uzavřela smrtí – ne však zbytečnou, nýbrž smrtí vítězů, kteří nakonec zvítězili nad zlem. Stehlík popisuje a rozebírá obecně známé události týkající se Heydrichova zabití, ale dešifruje a uvádí na pravou míru i ty, které byly dosud málo známé nebo se o nich nakupily legendy. Až na výjimky je většina fotografií, faksimilií a dokumentů opatřena vysvětlivkami, které vhodně doplňují jádro celého textu. Bez nich by byl čtenář bez historického povědomí ztracený.

Slovní filmařina

Autor od začátku do konce udržel dynamiku vyprávění, jež v rozhodných vteřinách atentátu graduje. Zde je patrné Stehlíkovo porozumění filmařskému řemeslu. To, o čem píše, vidí. Příběh před ním ožívá a on se ho snaží v knižní podobě zachytit. Oproti filmu, jenž bývá zkratkovitý, zaměřený na centrální, často domyšlené nebo rozvité téma, a není s to zachytit všechny události, natož detaily, musel autor příběh zpracovat tak, aby upoutal a přitom za žádných okolností nezůstával na povrchu.

Čtenář tedy opravdu čte jakýsi filmový scénář, a zdá se, že film jako takový k četbě nepotřebuje. Kniha asi nezasáhne tolik čtenářů jako proslulý film Jiřího Sequense Atentát či filmovými kritiky diskutovaný snímek Seana Ellise Anthropoid. Nepochybně by se však měla dostat k těm, kdo se obdobím druhé světové války a protinacistického odboje zabývají a dosud jim chybělo ucelené zpracování života jednoho ze zúčastněných hrdinů. Historik Eduard Stehlík se svým titulem přiblížil k nejlepším zahraničním publikacím na podobná témata. Kvalita jeho kontextuální literární výpovědi je u nás spíš výjimečná; poukázal na další životní osudy československých odbojářů, kteří – často s celými rodinami – zahynuli pro své statečné a nezištné plnění úkolů. Takových osobností najdeme v jeho práci desítky a každá z nich by si zasloužila pečlivé historiografické zpracování.

Jako ti vojáci

Titul podobné kvality však nemůže vzniknout přes noc. Je k tomu kromě talentu a schopností potřeba čas, finanční prostředky a podpora ostatních badatelů, vydavatelů a také sponzorů. Psát podobné životopisné medailony v nějaké zkratkovité podobě nebo dokonce do šuplíku, nelze. Eduard Stehlík ukázal, že práce renomovaných historiků nemusí cílit jen na uzavřenou odbornou obec, ale že na prvním místě musí umět oslovit humanitně orientovaného čtenáře. Ve svobodném badatelském světě, ale zároveň ve svobodných občanských poměrech, nepodléhá text žádným ideologickým normativům a tlakům, respektive neměl by. Autor je při psaní odpovědný jen své erudici, talentu, svobodě a svědomí. Stojí tak na stejných mravních základech jako vojáci a civilisté, o nichž ve své knize pojednává.

Toto niterné spojení je ze všech kapitol Kubišova životopisu zřetelné. Stehlík nepopisuje dávno popsané, nevytváří kompiláty ani fikce, nepíše učebnici, skripta ani jednoduchý informativní box do novin. Tomu, o čem píše, věří a svou důvěru a odpovědnost promítá i do této práce, která prošla a prochází dialogickou oponenturou. Je cele ponořen nejen do historického rozměru Kubišova osudu, ale nezříká se – a to mi připadá důležité – ani filozofického a etického náhledu na věc. Nepíše o postavách, ale o lidských bytostech. Nepíše o událostech, ale o okamžicích, za nimiž stojí nesčíslné množství obětí, utrpení a statečnosti. Jde, řekl by možná doktor Stehlík, se svými vojáky do boje, protože sám je vojákem a armáda a vojenské ctnosti pro něj hodně znamenají. Z lidí, které nikdy nepotkal, neboť nemohl, se přesto stali jeho přátelé a patrně i průvodci jeho osobní duchovní cesty. Psát o přátelích, jejichž život mě inspiruje, je radost a potěšení a milost, za to za všecko Eduard Stehlík poděkoval svou knihou.

Chybí jí něco? Nemyslím si. Přebývá něco? Nezdá se mi. Tady a teď, v současném stavu poznání, je tu všecko, co byste se o mladém muži Janu Kubišovi chtěli dozvědět. Kdybyste tu náhodou našli pár tiskových chyb nebo šotků, rádi to autorovi prominete. Budete ten příběh číst sami nebo se svými dětmi. V obojím případě to bude jeden z nejlépe prožitých časů a příležitost zamyslet se nad tím, co dnes znamená hrdinství, svoboda, láska k vlasti, přátelství, oběť a láska.