Analyzovat erotické a sexuální momenty v každodenním a svátečním životě lidových vrstev, v materiální i duchovní kultuře, ale také ve způsobech chování, v rámci rodinné výchovy a manželských vztahů. To byl hlavní cíl publikace Erotika v lidové kultuře, v níž se sešly příspěvky takřka třiceti etnografů z České republiky a Slovenska a kterou editoval Petr Číhal (nar. 1981) ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

V prvních dvou kapitolách nejprve Alexandra Navrátilová (nar. 1946) obecně píše o „rozkošnické vynalézavosti“ jednotlivých kultur v sexuální oblasti a stručně shrnuje prostředky, jejichž pomocí generace badatelů tuto problematiku – z důvodu „nedostatek studu“ u příslušníků „lidu“ – obcházely a při sběrech lidového materiálu cenzurovaly, takže předmětem hlubšího odborného zájmu začala být až od poloviny dvacátého století. Přibližuje také způsoby získávání informací: ženy jsou prý v této oblasti k výzkumníkům sdílnější.

V jednotlivých tematických oddílech je pak erotika představena v lidových obyčejích, magii nebo v kolektivních rituálech, ve výtvarném lidovém umění, v lidové písni i v botanice, kde některé rostliny s údajně afrodiziakálními účinky dostávaly příznačné názvy jako „bujačka“ nebo „chlapská láska“. Celkově publikace rozvíjí mnohem systematičtěji zpracované dílo Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře (Vyšehrad, 2012) od zmíněné Alexandry Navrátilové.

Extrémy

Obraz, který Erotika v lidové kultuře předestírá, je značně různorodý. Zatímco jeden dobový záznam z Bánova u Uherského Brodu tvrdí, že se tamní dívky styděly za svá poprsí a stahovaly si je, aby zepředu vypadaly ploché, kapitola o německých dřevorubcích v Malých Karpatech pojednává o osamoceně žijících (německých) rodinách s neprovdanými dcerami, kam když přišel mladík vhodného věku, který nebyl příbuzný prvního stupně, tak prostě „bez nevěsty neodešel“. A někdy pak měl děti i se sestrou své manželky. O tom, že fyzické kontakty nebyly mezi chlapci a dívkami žádnou výjimkou ani dlouho před svatbou, svědčí v knize řada kapitol, jen okolnosti dnes působí značně nezvykle. Pokud dívky nepřespávaly v létě například na salaši, ale společně s celou rodinou v jedné společné místnosti, jejich partneři za nimi prostě po setmění docházeli přímo tam – v noci se prý většinou nezamykalo. (Podle Navrátilové se v tomto ohledu výrazně lišily jednotlivé oblasti: zatímco na Slovácku či Valašsku prý bylo chování volnější a ohnivější, pro oblastí Hané byla spíše typická rozvážnost, pomalost, dbalost mravů.)

Zatímco ekonomickým aspektům jako sjednávání věna se kniha nevěnuje, vždyť je na něm také pramálo erotického, symbolická a kultovní vrstva nabalující se na sexuální vztahy je zde hojně zastoupena. Podrobně jsou popsány magické praktiky, jimiž se lidé snažili zajistit přízeň vyvoleného či vyvolené, například nechat jej zkonzumovat popel z netopýřího křídla, aby pak jeho srdce létalo za tím pravým jako netopýr. O účinnosti těchto technik autoři nic nepíší, každopádně některé z nich mohou působit eroticky již samy o sobě (i když měly být ovšem prováděny bez přítomnosti dotyčného): jako když si dívka měla na čele rozbít vejce a nechat jej stékat po těle, z něj pak připravit smaženici a tu předložit milému k jídlu. V písňových textech pak publikace registruje i motivy záhrobní: nešťastnou milenku navštěvující po smrti milence v podobě ducha.

Tož slez!

Ještě více příspěvků je věnováno masopustním a velikonočním rituálům, z nichž zvláště ty první vyjadřovaly „humorný nadhled nad lidskou přirozeností, která má blíže k biologické podstatě člověka než ke kulturní úrovni“.

Osvětlován je specifický kód, jímž je nutné dešifrovat dvojsmyslná prohlášení a nápisy, které se během masopustního veselí objevují a jež mají velmi často sexuální obsah. Viz nabídka pojízdné zubařské ambulance: šoupání, vyčištění děr, stříkání dutin. Představena je tu i neočekávaně široká škála věnování, jež se objevují na velikonočních kraslicích: některá jsou vyznáním upřímné lásky, jiná spíše podezíravá a o kvalitě vztahu příliš nesvědčící („U kterésʼ byl?“), další signalizují krajní ženskou nespokojenost: „Tož co? Tož nic! Tož slez!“

Degradace smyslného medvěda

Publikace zachycuje i postupné proměny rituálů tohoto typu. Kupříkladu postavu masopustního medvěda, který tiskne přítomné ženy k sobě a předvádí kopulační pohyby, je v současnosti místy nahrazována už jen zcela neaktivní postavičkou dětského plyšáka. Některé zvyky zřejmě zcela zanikly, jako „vyplácení“ svatebních družbů a družiček, v případě těch druhých často na holé hýždě.

Podrobně je popisováno také velikonoční obřadní koledování a obdarovávání. Pokud přitom chlapec dříve přijal od dívky dar, bralo se to jako závazný projev přitakání vztahu. Jestliže dříve mohlo jít o malovaná vejce a stuhy s napsaným věnováním, dnes přibylo ženské spodní prádlo (včetně plavek), které částečně vystřídalo stuhy. Někdy jsou přitom koledníci natolik iniciativní, že v obydlí dívek sami provádějí „průzkum šatníku“ a ukořistěné sexuální fetiše pak odnášejí jako trofeje. Získané podprsenky a kalhotky jsou následně vyvěšeny na velké pomlázce, takzvané žíle, a veřejně vystaveny. Tyto části oděvu byly dříve tabuizovány. To, že jsou v současnosti otevřeně prezentovány, je podle Hany Polákové důsledkem toho, že sexuální revoluce se nevyhnula ani tomuto prostředí, kde rovněž vítězí takřka nešifrovaný a odtabuizovaný přístup k sexualitě.

Jisté motivy se v knize opakují, u některých kapitol se možná dostáváme za rámec lidové kultury. Přepestrý svět prudérní, cudné i bujné lidové erotiky je ovšem natolik různorodý, že asi stále bude co zkoumat a co zpřesňovat.