V roce 2014 publikovala Petra Soukupová (v té době autorka tří knih pro dospělé) první dětskou knihu Bertík a čmuchadlo. Tajemný a hravý název knížky uvádí na scénu dva hrdiny: chlapce rozvádějících se rodičů a kouzelného tvora, který pomáhá dětem v problematických situacích. Celý příběh pojednává o tom, jak je těžké se přizpůsobovat proměňující se rodinné situaci. Název nové dětské knihy Kdo zabil Snížka? odkazuje k detektivnímu žánru. Jádro knihy skutečně tvoří pátrání po vrahovi „zlého“ vesnického psa, ovšem v závěru se ukazuje, že i zde hrají velmi zásadní roli celistvost rodiny a vztahy jejích členů.

Snížek je hluchý

Vypravěčka Martina bydlí s rodiči a osmnáctiměsíčními dvojčaty Julií a Ninou na malé vesnici, kde žije pouze několik stálých obyvatel. Přeje si psa, který by byl jenom její, a přeje si ho dokonce víc než telefon, který na rozdíl od ostatních dětí nemá. Jenže se ukáže, že onen vysněný pes je hluchý, tím pádem nevychovatelný a agresivní, čímž v okolí budí silné nesympatie a strach. Když jej po různých peripetiích Martina najde mrtvého na kraji silnice, rozhodne se založit si pátrací notýsek a zjistit, kdo jí psa zabil. V detektivní práci jí pomáhají kamarádi Faňa, Kája a Viktor. Posledně jmenovaný se nedávno přistěhoval k babičce a je zároveň hrdinou paralelně vydané knihy pro dospělé Nejlepší pro všechny, taktéž nominované na Literu. S Martinou tvoří kontrast: pražský chlapec vlastnící nejnovější výkřiky moderní techniky a vesnická dívka, která na podobné věci nemá peníze, ale vlastně o ně ani nejeví zájem. Navzdory svým odlišnostem a sporům si k sobě obě děti najdou cestu.

Mokro, déšť a sníh

Přestože celý děj mapuje období přibližně jednoho roku, dětské pátrání se odehrává na podzim a v zimě – svou roli zde tak hrají mokro, déšť a sníh. Vedle ponurého počasí atmosféru skvěle dotváří obrazový doprovod Terezy Ščerbové, ilustrátorky dvakrát oceněné Zlatou stuhou. V ilustracích kromě modrobílých variací dominuje žlutá barva, což vzhledem k předpokladu, že psi vidí v odstínech šedé, modré a žluté, obrací čtenářovu pozornost zpět ke Snížkovi.

Kdo, jak a proč

Soukupová v knize o Snížkovi výborně pracuje s detektivním žánrem. Ostatně že detektivka v rámci dětské prózy zkrátka funguje, dokázalo už mnoho autorů, mezi jinými například Astrid Lindgrenová v sérii s třináctiletým detektivem Blomkvistem. Na jinou její knihu, Děti z Bullerbynu, Soukupová v textu odkazuje jednak přímou zmínkou, jednak atmosférou malé vsi, kde děti vyrůstají v těsném sepětí.

V předmluvě k Hříchům pro pátera Knoxe Josef Škvorecký shrnuje tři základní otázky detektivní prózy: kdo, jak a proč. Rozhoduje, zda se pátrá po pachateli, motivu, či způsobu provedení. Text se může zabývat jednou z otázek, dvěma v různých kombinacích, nebo všemi. Název Kdo zabil Snížka? obsahuje první otázku, čímž budí jasná očekávání, jak bude text vypadat a kam bude směřovat. Obě části knihy – první popisuje Snížkův krátký život na vesnici a druhá sleduje průběh Martinina vyšetřování – ono očekávání naplňují. V závěru je ovšem vznětlivá Martina překvapená spíše souhrou okolností, které jasné vyústění pátrání po odsouzeníhodném viníkovi komplikuje natolik, že prvenství v otázkách detektivů mohutně přebírá ta třetí, proč. A obraz, který se pod ní rozkryje, v sobě nese spoustu nešťastných lidí, ale i jisté uklidnění.

Víc než co jiného je ale kniha Kdo zabil Snížka? příběh o zodpovědnosti. Rodiče Martině neustále zdůrazňují, že vlastnit zvíře je velká zodpovědnost, a právě proto jsou přesvědčení, že by děti neměly dostávat zvířata jako dárek. Když Martina získá Snížka, požadavek rodičů beze zbytku přijme, ale pojetí vlastní zodpovědnosti dovede až za hranice toho, co si pod tím pojmem představovali. Zpočátku se stará o Snížkovy základní potřeby od jídla přes výcvik až po venčení. Po nepovedených pokusech o výchovu Martina odhodlaně bojuje o život hluchého psa a hledá možnosti, jak si jej navzdory jeho nesnášenlivosti ponechat v péči. Umí si totiž dobře spočítat, jak by pes dopadl například v útulku nebo u majitele bez náležitého porozumění. Potom, co najde jeho tělo mrtvé na silnici, však její zodpovědnost nekončí. Sama jej naloží na kolečko, odveze domů a společně s otcovou pomocí jej vlastníma rukama pohřbí. A zahájí pátrání.

Nadhled jako životní zkušenost

Přestože na bázi základních pocitů rodiče dceři rozumějí, její posedlost mrtvým psem jim připadá přehnaná. Ale Martina má jasno, když říká: „… možná bych teď mohla mít psa, kterej by byl dobrej, a na Sněha prostě časem tak nějak zapomenout, stejně musím přijít na to, co se stalo, protože mu to dlužím, byl můj a já za něj měla zodpovědnost, já jsem měla zařídit, aby se mu nic nestalo, ale prostě jsem to nezařídila.“ (s. 78) A stejně tvrdě, jako přistupuje sama k sobě, uplatňuje kritéria odpovědnosti i na ostatní. Sama cítila vinu za řádění svého psa a připadá jí přirozené obviňovat kamaráda z chyb člena jeho rodiny. Vedle starání se o domácího mazlíčka se tu tak do hry dostává otázka zodpovědnosti za činy svých blízkých, což je téma, které dětskou literaturu přesahuje a díky němuž má kniha potenciál oslovit i dospělého čtenáře. Stejně jako Bertík z předchozí knihy však Martina dochází k poznání, že ve chvíli, kdy se něco pokazí, se sice můžete rozzuřit a kopat kolem sebe, ale když se na chvíli zastavíte a pořádně se rozhlédnete, ukáže se, že svět není černobílý. I když má potom trošku dospělejší příchuť.