Jeden z komerčně nejúspěšnějších autorů aktuálního století se zjevně v posledních letech potýká s poklesem zájmu. Jestliže hlavního bestselleru Dana Browna (nar. 1964) Šifra mistra Leonarda (či Da Vinciho kód, chcete-li) z roku 2003 se celosvětově prodalo přes osmdesát milionů výtisků, následujícího thrilleru Ztracený symbol (2009) už ani ne polovina a Inferno z roku 2013 už počítalo prodeje jen v jednotkách milionů. Původně neúspěšný skladatel pop music a učitel na střední škole přitom své ambice vždy poměřoval nikoli literární kvalitou, ale čtenářským úspěchem. A když ten přišel s druhým dobrodružstvím symbolologa Roberta Landgona, Brown neváhal a od té doby pokračuje jen v jeho dobrodružstvích, která připomínají cosi mezi Jamesem Bondem a Indianou Jonesem.

Brownovo psaní bylo odjakživa jakousi modernější, sofistikovanější, globálně proslavenou, ale stále jen variantou senzacechtivého čtiva, které lidstvo provází od masového publikování knih. Brown používá i ty triky, které už mnozí poučenější autoři napínavého čtení považují za příliš obehrané a zastaralé, snaží se ohromit čtenáře co nejokázalejšími prostředky, od velkolepých hrozeb celému lidstvu po krkolomně dramatické akční scény odkoukané z hollywoodských akčních filmů. Úspěch se ale dostavil až v okamžiku, kdy Brown našel nosnou zápletku v knize Svatá krev a svatý Grál tří senzacechtivých publicistů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna, kteří splétají všemožné konspirační teorie, aby prokázali svou spekulaci o tom, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, ale že s Máří Magdalenou zplodil potomstvo, jehož pokrevní linie stále existuje. Pro další příběhy Roberta Langdona už bohužel Brown nic podobně zajímavého neobjevil, musel se spolehnout na vlastní fantazii a ukázalo se, že ta není zrovna nejbohatší.

Jeden nesmírně otravný rys
Román Počátek jako by se tedy vracel k tomu, co Browna proslavilo. V úvodu nás autor seznámí s internetovým vizionářem Edmondem Kirschem, který v prologu významným představitelům tří církví (španělskému biskupovi, maďarskému rabínovi a blízkovýchodnímu islámskému duchovnímu) představí svůj objev, který – jak to dle všech náznaků vypadá – s definitivní platností vědecky vyvrací podstatu všech náboženství. Otřesení duchovní dumají, jak zabránit zveřejnění třaskavého objevu, zatímco Kirsch plánuje přesný opak, totiž spektakulární show, kde vše rozhlásí do světa. Tu show uspořádá pro světovou intelektuální elitu v Muzeu moderního umění v Bilbau a mezi hosty je i Robert Langdon, který Kirsche kdysi učil na vysoké. Brzy samozřejmě dojde k vraždě a pak i k dalším a Brown roztáčí očekávaný akční thriller.

Jeho nesmírně otravným rysem, který je patrný zejména v první polovině knihy, je snaha neustále ohromovat čtenáře. Muzeem v Bilbau, jeho architektonickou nápaditostí i shromážděnými díly, okázalostí a promyšleností Kirschovy prezentace a především umělou inteligencí, kterou miliardář Kirsch stvořil a jejíž humanoidní verze (zatím jen dle hlasu a způsobu komunikace) Langdona provází nejen akcí v muzeu, ale vlastně celým románem. Langdon neustále „lapá po dechu“, žasne a obdivuje – a podobně oslněn by měl být i čtenář. Ti naivnější snad budou, pro ostatní je to především únavné.

Brown opět rozehrává střet mezi vědeckou pravdou a touhou po poznání na straně jedné a náboženským tmářstvím na straně druhé – takže přiznaným vrahem, z jehož perspektivy sledujeme děj v několika kapitolách, je člen konzervativní, ba vyloženě odpadlické křesťanské sekty (která zde ve skromnější variantě supluje Opus Dei z Šifry mistra Leonarda) a jeho tajemným zadavatelem se zdá být španělský biskup, či dokonce někdo ze španělské královské rodiny. A Langdon pátrá po tajemství, které chtěl tajnůstkářský Kirsch sdělit všemu světu, což jsou tentokrát klasické ontologické otázky: kde se vzal život a kam lidstvo míří. Vrah je jim samozřejmě v patách, takže napětí je zaručeno.

Zvolna vchází udobřovatel
Expozice románu musí působit zdlouhavě i na Brownovy věrné čtenáře, natož na ty, jimž vršení superlativů leze krkem. O něco větší spád děj dostane po zmíněné první – a dodejme, že velmi předvídatelné – vraždě, byť obecně si Brown počíná dosti triviálně a prvoplánově, ale to známe už z předchozích knih. Máme tu epochální objev, tajemné vraždy a útěk hrdinů, ohrožovaných ze všech stran, do Barcelony. Zde tradičně procestují největší turistické atrakce (především ty spojené s architektem Gaudím), aby nakonec dospěli k cíli, tedy uložené nahrávce s oním převratným sdělením světu.

Už v polovině knihy ale i méně bystrý autorův fanoušek zjistí, že tu něco nehraje. Ano, děj spěchá, církevní fanatici hrozí, Gaudího stavby jsou úžasné a určitě se na ně zajede podívat, ale Langdon nějak nedostává šanci luštit šifry, odhalovat skryté symboly a vazby. Vlastně jej celou dobu vede za ruku ona umělá inteligence jménem Winston, s níž Langdon komunikuje po telefonu a která je tak dokonalá, že s ním hovoří jako živý člověk, jen zázračně informovaný a vědoucí. A dovede jej až ke kýženému happy endu.

Kriminální zápletka navíc přestává být v druhé části románu podstatná, Brown jako by se soustředil na konstrukci onoho „převratného“ vědeckého odhalení, které v přímém přenosu sledují desítky milionů lidí na celém světě. Rozepíše jej celkem podrobně a ono má svou logiku, jen samozřejmě není tak velkolepé, jak autor celou knihu slibuje. Není účelem této recenze s ním polemizovat, ostatně kdyby šlo opravdu o nějaký převratný vědecký objev, už by se jím asi média zabývala (v originále a ve španělském překladu kniha vyšla v říjnu 2017), a koneckonců ani kreacionistickou verzi stvoření života definitivně nevyvrací. Ale neobyčejné je, že zatímco v předchozích knihách Brown v závěru své hrdiny vháněl do místy až komicky přepjatých a vykonstruovaných pastí, honiček a dalších životu nebezpečných situací, tentokrát výrazně zvolňuje a zaměřuje se právě na filozofický spor mezi vědou a náboženstvím, přičemž oběma nakonec smířlivě přiznává právo na platný výklad.

Jako by se tu z urputného bojovníka o čtenářskou pozornost vyklubal myslitel udobřující obě čím dál rozhádanější a agresivnější strany sporu. Jako by se trochu blížil k takovému Paulu Coelhovi, kterého u nás vydává totéž nakladatelství. Jen používá méně kýčovité (či možná přesněji jinak kýčovité) prostředky. Ne, že by to Brownovo psaní činilo kvalitnějším, ale jisté sympatie si tím získává. Otázkou je, zda u těch správných čtenářů.