V roce 1897 se v norském deníku Verdens Gang objevila informace, že Knut Hamsun, již tehdy známý literát, nahlásil na policii spisovatelku Annu Munchovou a požadoval, aby byla vyšetřena psychiatrem. Jako důvod uvedl osobní pronásledování a řadu anonymních dopisů, které toho jara stejně jako mnoho dalších prominentních osob dostal a v nichž ho pisatel/ka očerňoval/a coby sukničkáře, prospěcháře a cizoložníka. Hamsun byl přesvědčený, že původkyní těchto dopisů je právě Anna Munchová. Z této skutečnosti vychází román Selmy Lønning Aarø (nar. 1972) Hennes løgnaktige ytre (Její klamavý zevnějšek, nor. 2016), který vypráví působivý příběh ženy-umělkyně na přelomu 19. a 20. století. Zaměřuje se mimo jiné na vliv zmíněného obvinění na život Anniny rodiny a přináší i poměrně nový pohled na komplikovanou osobnost jednoho z nejslavnějších a zároveň nejkontroverznějších norských autorů. Hamsunovi bývá dodnes vyčítáno, že stranil nacistickému Německu, tento fakt však paradoxně přispívá k tomu, že jsou všechny knihy o něm v Norsku hojně čtené, tuto nevyjímaje.

Prostředí, v němž se kniha odehrává, je do velké míry určené hlavními postavami. Anna Munchová pocházela z dobře situované rodiny, její otec byl lékař a hned několik sourozenců a dalších příbuzných se prosadilo v uměleckých a vědeckých kruzích. Jejím prvním manželem byl bratranec slavného malíře Edvarda Muncha. V roce, kdy měla Hamsunovi poslat ony dopisy, už byla uznávanou autorkou románů, povídek a divadelních her. Selma Lønning Aarø si za vypravěčku jejího příběhu vybrala dceru Signe. To jí umožnilo dívat se na vztah Anny a Knuta třetíma očima a uvádět různé postřehy, podporující tu jednu teorii a tu zase jinou. Aarø rozehrává mnohovrstevné drama a na základě pečlivého studia dobových pramenů vtahuje čtenáře do doby, kdy to žena-umělkyně neměla vůbec jednoduché.

Příběh Anny se v knize prolíná s životními osudy její dcery Signe. Román začíná v roce 1932, kdy Signe sedí u matčiny smrtelné postele. Ve vzpomínkách se vrací k matčinu dětství a mládí, následně se dozvídáme o její vlastní situaci – byla právě propuštěna ze zajateckého tábora Grini pro nepřátele německého okupačního režimu, ležícího nedaleko Osla. Než se vyjasní časové roviny a totožnost vypravěčky, působí úvod trochu zmateně, dílky ale brzy zapadnou na své místo a vyprávění dostane spád. Dvě hlavní postavy otevírají prostor pro vykreslení problémů žen a jejich pohledu na svět. Sečtělá a inteligentní Anna Hamsuna obdivuje, ale nezdá se, že by se jednalo až tak o lásku; spíš jde o touhu najít spřízněnou duši. Naráží však na předsudky mužského světa, který možnost nevinného přátelství mezi pohlavími nepřipouští. Okolní svět je vůbec k Anně nepřátelský – jen s obtížemi se prosazuje jako umělkyně, dočkává se opovržení, její manžel se projeví jako násilník.

Ke kladům knihy nepochybně patří živoucí postavy a detailní popis míst, z nichž doslova dýchá dobová atmosféra – to se týká zejména tehdejší Kristiánie (dnešní Oslo), Trondheimu a Paříže, kde Hamsun často pobýval v uměleckých kruzích, a kam ho Anna dokonce následovala. Zaujme jistě i styl – povětšinou úsečné, pádné věty, komentující dění s nádechem černého humoru, skoro informativně a bez sentimentu. Tím román připomíná jiný titul spisovatelky, do češtiny přeloženou novelu Už budu! o ženě středního věku, jíž se nedaří dosáhnout orgasmu. Cílem není mnohoslovnost, ale stručný popis toho zásadního. Kapitoly jsou krátké a neutápějí se v detailech, takže děj rychle ubíhá, a to i v částech věnovaných současnosti Signe, kde většinu textu tvoří přemítání a úvahy. Kvůli neustálým přesunům mezi lokacemi i v čase se však čtenář do příběhu nikdy nestihne pořádně ponořit. V přímé řeči autorka občas ozvláštňuje výpověď dobovou mluvou, tedy dánštinou 19. století zapsanou zastaralým pravopisem. V tomto přístupu by však dílu prospěla větší důslednost.

V Norsku kniha vzbudila velký zájem především díky osobnosti Knuta Hamsuna. Jelikož se s Henrikem Ibsenem pře o status nejvýznamnějšího domácího spisovatele (a literatura má na Severu mnohem větší prestiž než u nás), je přirozené, že podobné tituly hrají významnou roli ve společenské debatě. V českém prostředí se však podobný zájem čekat nedá. Hamsun u nás sice není úplně neznámý, ale asi jen pro málokoho představuje osobnost, do jejíhož soukromého života by toužil nahlédnout. A v případě recenzovaného díla se to zdaleka netýká jen Hamsuna. V románu se objevuje řada dalších slavných norských, respektive skandinávských jmen, která běžnému českému publiku příliš neřeknou. Nápadité mísení fikce a reality, podporované autentickými prameny (dopisy, fotografiemi, zápisky), tak může v českém prostředí vyznít poněkud naprázdno. Autorka hojně zmiňuje i další významná literární počiny oné doby, Hamsunovy, Ibsenovy či Strindbergovy, a pokud s nimi čtenáři nejsou obeznámeni, unikne jim poutavá metatextová rovina.

Při znalosti souvislostí platí román Hennes løgnaktige ytre za pozoruhodné dílo nabízející jedinečný vhled do života umělkyně. Pokud však touto znalostí ani ochotou si ji při četbě doplnit nedisponujeme, stane se pro nás kniha sice čtivým a propracovaným počinem, ale dost možná zaměnitelným za jakoukoli jinou pohnutou rodinnou historii konce 19. a první poloviny 20. století.