Období mezi koncem napoleonských válek a revolučním rokem 1848 patří v středoevropském historickém povědomí k méně známým, což jako by podtrhoval i výraz „doba předbřeznová“, jímž historiografie tuto epochu odborně označuje. Na první pohled se může zdát, že ve střední Evropě, řízené kancléřem Metternichem a konzervativním císařem Františkem I., politický vývoj určitým způsobem stagnoval a v evropském měřítku měl jakýmkoliv změnám zabránit institut Svaté aliance, vzešlé z jednání Vídeňského kongresu. Nelze však pominout, že se zároveň jedná o období, kdy na mapě Evropy přibyly dva nové státy existující dodnes, totiž Belgie a Řecko, kdy myšlenky na sjednocení Německa a Itálie získávají stále konkrétnější obrysy a kdy v řadě zemí sílí volání po politických a společenských změnách, často nabírající podobu revolucí a vojenských vzpour, z nichž patrně nejznámější, byť paradoxně zároveň jednou z nejméně úspěšných akcí bylo ruské povstání děkabristů. Je tedy zřejmé, že sice nejde o dobu formovanou velkými válečnými taženími a násilnými změnami na panovnických trůnech, přesto do dějin Evropy vnesla změny, jejichž důsledky jsou patrné dodnes.

Přiblížit tuto epochu širšímu čtenářskému publiku si vytkla za cíl nejnovější publikace známého historika Dušana Uhlíře (nar. 1938) nazvaná Čas kongresů a tajných společností. Autor se do povědomí zájemců o historii zapsal především knihou Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620, za niž získal Cenu Egona Erwina Kische. Publikoval ale i řadu prací k tématu napoleonských válek a jako zajímavost lze zmínit i několik sbírek kriminálních příběhů, čtenářsky oblíbených pitavalů.

Buršáci, zednáři, karbonáři…
Těžištěm knihy Čas kongresů a tajných společností je období 1815–1830, samozřejmě s určitým nezbytným přesahem na obou stranách časové osy. Název knihy dobře vystihuje tehdejší evropskou atmosféru: zatímco navenek jsou hlavním dějištěm evropské politiky velkolepě pojaté mezinárodní kongresy konané za účasti panovníků mnoha států, hybatelem vývoje se stávají liberální myšlenky šířené prostřednictvím mnoha tajných společností – zednářů, karbonářů, buršáků, bonapartistů a mnoha dalších méně známých seskupení. Oficiální politika je nucena na projevy těchto hnutí reagovat, často tak činí restriktivní, či přímo násilnou cestou. Mnoho skutečných i domnělých spiklenců skončí ve vyhnanství či ve vězení, ti nejradikálnější na popravišti. Jejich myšlenky se však šíří dále a posléze vyvrcholí v událostech revolučního roku 1848.

Kniha je rozdělena do šestadvaceti hlav, jejichž názvy jsou někdy jen pragmaticky jednoduché, jindy však odkazují na širší kulturněhistorické souvislosti (například kapitola o polském národě rozděleném do tří států odkazuje názvem na polskou hymnu, jiná zas na známý výrok „Tu felix Austria nube“). Většina kapitol je členěna na geografickém základě, přičemž vývoj v některých zemích (Rusko, německé státy, Neapolsko) je pro obsáhlost rozdělen do více kapitol. Vlastní kapitoly dostaly postavy Metternicha a francouzského diplomata Talleyranda, podrobně se autor zaměřil i na Napoleonovu smrt, kdy se snad až příliš podrobně zaobírá otázkou, zda byl bývalý císař otráven, či nikoli, přičemž zcela pomíjí další spekulace, které kolem jeho smrti panují (existuje kupříkladu teorie, že ve vyhnanství na Svaté Heleně ve skutečnosti zemřel Napoleonův dvojník).

Z deníku obrozence
Je nutné ocenit, že Dušan Uhlíř se zabýval i zeměmi, na které se v uvedeném období v české historiografii často pozapomíná (Španělsko, Portugalsko, Irsko…), zklamáni budou v tomto ohledu jen zájemci o skandinávské dějiny. Ačkoliv se explicitně nevěnuje vývoji v českých zemích, nechává často promlouvat citáty z deníků a dalších osobních písemností předních obrozenců a i jinak poukazuje na zajímavé souvislosti s českými zeměmi – podrobně popisuje pobyt uvězněných karbonářů na brněnském Špilberku, zmiňuje českého rodáka Václava Vranického souzeného v procesu s děkabristy a v prvních kapitolách čtenář často narazí na jméno šlechtičny Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Neustálé opakování faktu (navíc notoricky známého), že se jedná o předlohu postavy paní kněžny z Babičky, ovšem působí značně rušivě.

Ačkoliv nejvíce pozornosti autor věnuje politickým jednáním a vojenským akcím, neztrácí ze zřetele ani dobovou kulturu, filozofii a další aspekty, aniž by však zacházel do přílišných detailů. Čtenáři tak zprostředkovává poměrně komplexní pohled na vývoj Evropy během chronologicky krátkého, ale významného období, a to jazykem srozumitelným i pro čtenáře bez detailních znalostí historie. Zarážející je však užívání pojmů jako „reakční politika“, „reakční poměry“ či „bílý teror“, které lze pro první polovinu devatenáctého století použít snad jen ve výjimečných případech a které působí značně ahistoricky. Spolu s četnými chybami v interpunkci se jedná o rušivý element snižující čtenářský požitek.

Navzdory uvedeným výtkám lze knihu doporučit všem zájemcům o dějiny devatenáctého století, dějiny mezinárodních vztahů a příbuzné obory. Děl, které takto srozumitelnou formou přispívají k pochopení základů, na nichž stojí moderní svět, nemůže být nikdy dostatek, natož snad příliš mnoho.