Jak polapit pošťáka Ptáčka
Katalpa, Jakuba: Doupě

Jak polapit pošťáka Ptáčka

Poslední prozaická kniha Jakuby Katalpy navzdory zápletce inspirované mediálně přitažlivými kauzami domácích věznitelů rozhodně nehraje na efekt: základním výstavbovým principem je přesný analytický popis. Nahlížíme do motivací a smýšlení svérázné věznitelky i jejího nešťastného (?) zajatce, přičemž můžeme rozvažovat, v čem jsou nám podobní a v čem se od nás – snad – naprosto liší. Stejně tak vidíme „do kuchyně“ nemocí těžce zkoušených manželů a do mysli jedné v Čechách usídlené Vietnamky…

Po oceňovaném románu Němci přichází Jakuba Katalpa (vlastním jménem Tereza Jandová) s novou prózou. Jestliže byl předešlý text značně inspirovaný historickými událostmi a představoval přinejmenším pokus o větší epické plátno, současná kniha, nazvaná Doupě, je do velké míry ahistorická (nikoli však atemporální, čas a jeho plynutí totiž patří k jejím důležitým prvkům). Posledním dnem vyprávění odehrávajícího se v několika měsících je sice 11. září 2001, avšak ani začlenění tohoto dnes už symbolického data (přesněji řečeno zmínky o tehdejší tragédii) děj zásadně neposouvá a nepřehodnocuje: v centru pozornosti jednoznačně zůstává soukromá sféra lidského života. V knize je přitom patrná velká ambice vystihnout v individuálních osudech postav cosi nadosobního a obecného, cosi, co se v privátním lidském chování a jednání objevuje či přinejmenším může objevovat univerzálně. Vše by se tak klidně mohlo odehrávat o nějaké to desetiletí dříve či později, ostatně ani místní zasazení není rozhodující: Katalpinu „univerzalizující“ tendenci koneckonců potvrzuje širší geografický záběr knihy a také internacionální charakter jejích postav.

Doupě sestává ze tří prostorově i personálně relativně samostatných linií. Ty se sice v určitých pasážích vyprávění protnou (možná by byl na místě spíše mírnější výraz „dotknou“), avšak pokaždé jde o svébytné, na jiných částech vlastně nezávislé kompozice, které si docela dlouho takřka nerušeně „jedou ve svých kolejích“. Kromě vycizelovaných, až chirurgicky přesných výrazových prostředků a podrobné analytické deskripce je jim společné především internalizované hledisko reflektora, hlouběji odhalující psychické ustrojení protagonistů.

Nejrozsáhlejší a situačně nejvýraznější linku tvoří příběh ovdovělé důchodkyně Květy, která jednoho dne pocítí potřebu znovu o někoho „pečovat“. Tato dáma s překvapivým nasazením zařídí ve sklepě svého domu místnost, důvěrně označovanou jako Doupě, kterou hodlá využít prazvláštním způsobem: jako co možná nejútulnější, ale přesto v podstatě vězení. Víceméně náhodně vytipovanou obětí se stává takřka ve všech ohledech průměrný, doma dokonce poněkud ušlápnutý poštovní doručovatel s až komicky „submisivním“ jménem Bohumil Ptáček. Ten musí během několika měsíců uvěznění strpět nejen Květinu pohostinnost, ale především její verbální sdílnost: míříc na něj revolverem, Květa mu postupně odvykládá prakticky celý svůj život.

Druhou linií je komorní příběh zprvu zdánlivě bezstarostného existenčně dobře zajištěného amerického páru s japonskými kořeny. Ona (Akiko) onemocní rakovinou a on (Hideki) se s tím nedokáže vypořádat. Jakási vnitřní slabost a strach muži znemožňují, aby byl ženě tolik potřebnou oporou v nerovném boji s agresivní chorobou.

Třetí, skutečně minimalistickou plochou je příběh postarší Vietnamky Hoang. Té se ani přes spoustu let strávených v Česku nedaří odpoutat od myšlenek na vlast a adaptovat se, a tak většinu času prodlévá ve svém vlastním jazyce a myšlenkách. Shodou okolností má její rodina krámek přímo naproti Květině vile, což Hoang jednoho dne umožní zahlédnout cosi podezřelého…

Katalpa vedle sebe staví příběhy na první pohled téměř nesrovnatelné, jejich proplétání však má svoje kouzlo. Pokud bychom hledali nějakou tematickou či motivickou propojenost na způsob kunderovských románových kompozic, nebylo by to snadné; sepětí obsahových jednotek je až na ojedinělá časoprostorová překřížení takřka nepostřehnutelné. Na jednu stranu se tak čtenáři otevírá velký prostor pro vlastní interpretační aktivitu, na druhou stranu je po něm vyžadována značná trpělivost a spolupráce. Je na něm, zda ve stylově zdánlivě strohém, a přesto nebývale homogenním textu bude chtít odhalovat jiné, takřka podprahové a v reflexi obtížně uchopitelné souvislosti a spojení. Zda se třeba zamyslí nad nakonec zřejmě nemalou psychologickou provázaností prezentovaných jedinců a nad analogiemi, které v jejich osudech vyvstávají. Možná, že věc příliš racionalizujeme, ale zřejmě stojí za to se ptát, zda například Hoang kvůli nemožnosti, resp. neschopnosti navázat uspokojující mezilidský vztah a něco někomu „sdělit“ na tom nakonec není podobně jako Květa. Anebo zda pocit „fešáckého“ vězení, který Vietnamka v Česku zažívá, není v něčem podobný tomu, co ve své situaci zakouší Bohumil Ptáček. A nezrcadlí se to nějak i v příběhu neustále utíkajícího Hidekiho? Možná i jeho manželky, zrazované vlastním tělem…? Rychlé a akčnímu vývoji příliš navyklé čtení asi nebude směřovat k podobným otázkám, je možné, že takoví čtenáři knihu pro naznačenou nedějovost a jakousi „mimoběžnost“ odloží, ale neztratilo by se rychlým čtením až příliš z toho, co Katalpa nabízí?

I v Doupěti zůstávají v popředí autorčina zájmu spíše vážná témata. Jak už bylo řečeno, tentokrát se však nejedná o vytěsňovaná národní traumata, ale o témata vnitřnější, osobnější. Jaké mohou být pohnutky lidí, ze kterých se stávají zločinci? Kde jsou hranice lidské svobody a v čem je ten který člověk vidí? Jak zůstat sám sebou, když se nejbližší člověk v důsledku nemoci tak radikálně mění, a jak mu pomoci? To jsou další z otázek, které text pokládá nebo které pod ním alespoň tiše rezonují. Jejich množství jednoznačně ukazuje na jeden z nejvýraznějších aspektů – a ve výsledku největších kladů – Katalpiny knihy: na její sice nenápadnou, ale nespornou interpretační otevřenost.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2017, 312 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku: