Nakladatelství Nová beseda od roku 2015 vydává záslužnou edici Co je nového? V těchto stručných a hutných svazcích soudobí odborníci „shrnují stav přemýšlení, aktuálně zkoumané otázky a myšlenkové proudy z nedávného vývoje ve svém oboru“. K deseti zatím vydaným svazkům nyní přibyl další: Co je nového v médiích. Jeho autorem je novinář Filip Struhárik, který pracuje pro slovenský Denník N, pro nějž pravidelně vypracovává přehled nejnovějšího dění ve světě médií a na internetových platformách. Je členem hodnotící komise v projektu Konšpirátori.sk, který poskytuje databázi dezinformačních webů. Jako zahraniční korespondent Reportérů bez hranic se zaměřuje na monitoring stavu svobody tisku na Slovensku.

Je dnes novinářem každý?

Jednotlivé kapitoly jeho knihy mají názvy jako Soumrak novin, Ztráta důvěry nebo Dezinformace, z čehož je zřejmé, že soudobý stav médií autor popisuje jako krizový. Z nemalé části se přitom věnuje tomu, jak se média proměňují vlivem digitálních technologií. Autor netvrdí, že díky nim se dnes může stát novinářem každý, ale zmiňuje příklady „participativní“ či „otevřené“ žurnalistiky, kdy neprofesionálové do redakcí posílají svoje aktuální filmové záběry z dramatických situací.  

V některých případech už ale i samotné algoritmy dokážou psát celé články, a to i u nás. Kupříkladu již během voleb roku 2018 jistý počítačový program přebíral data ze statistického úřadu a na základě předdefinované šablony z nich vytvářel texty. Agentura ČTK, která je po kontrole provedené lidským editorem zveřejňuje, všechny tyto výstupy podepisuje čapkovskou zkratkou „rur“.     

V mnoha jiných případech naopak algoritmické systémy kontrolují práci živých novinářů. A to nejen tak, že jej upozorní na možnou pravopisnou chybu. Kupříkladu redakce The Financial Times si vytvořila bota, který se varovně ozve, pokud je v článku citováno příliš velké množství mužů: „Deník totiž zjistil, že jen 21 procent citátů v článcích pochází od žen.“

Trollové u nás i v zahraničí

Současně jsou novináři na sociálních sítích terčem záplavy nenávistných útoků ve větší míře, než tomu bylo v době pouze tištěných novin. U nás je známo, že „trolly“ šířící nenávist a chaos si na zdejších sítích platí ruské úřady, ovšem Struhárik uvádí i řadu jiných států, kde se na žurnalisty nepohodlné vlastním vládám zaměřují. Kupříkladu v Turecku je prý „oblíbenou taktikou trollů převzetí kontroly nad účtem novináře či aktivisty za účelem zveřejnění příspěvků vyjadřujících lítost nad tím, že v minulosti kritizovali vládu a prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana“. A třeba v Indii má údajně vládnoucí strana BJP premiéra Naréndry Módího seznam novinářů, na které trollové útočí a podněcují k jejich znásilnění nebo zabití. 

Častým problémem bylo či stále je, že Facebook částečně přebírá obsah vytvořený někým jiným, aniž by za něj platil; v různých částech světa se to se střídavými úspěchy daří smluvně upravovat. Autor ale uvádí i opačné příklady showbyznysových novinářů, kteří bez ustání sledují profily celebrit, aby jako první mohli ve svém médiu oznámit, která z nich je čerstvě těhotná či nezadaná.   

Jak zkrotit divoký svět internetu

V závěru knihy autor apeluje na novináře, aby jejich média odrážela rozmanité hlasy z celé společnosti: „Zodpovědná média reprezentují společnost a poslouchají lidi, i ty, kteří je nečtou a nesledují. Poctiví novináři ví, že nestačí přinášet informace, ale musí objevit i nové myšlenky a řešení. Že nestačí kritika, ale je třeba přinést i naději a povzbuzení. U novinářů musí zvítězit zvědavost nad jistotou.“ Současně ale Struhárik vyslovuje přání, která se týkají fungování společnosti jako celku. Například „aby bylo podnikatelské prostředí v zemi natolik zdravé, že bezplatná média nebudou muset dělat kompromisy mezi příjmy z inzerce a kvalitní žurnalistikou“. Což je už ale něco, co mohou novináři sami těžko ovlivnit. Podobně jako když kvituje, že politici a úředníci dnes hledají pravidla, pomocí nichž půjde zkrotit „divoký svět internetu“ – ať už jde o ochranu osobních údajů, kyberbezpečnost, či regulaci technických gigantů Google a Meta/Facebook. Autor možná příliš optimisticky konstatuje, že pokud jsou novináři pro svoje publikum důležití a přínosní, mělo by si je najít i bez Facebooku.  

Kniha cituje i některé české novináře, jako je Erik Tabery a Ján Simkanič, a v doporučené následné četbě uvádí i Proměny novinářské etiky Václava Moravce. Jinak se ale odvolává na cizí prameny a uvádí příklady hlavně ze zahraničí. Autor možná mohl svůj výklad více zakotvit i ve zdejší české či slovenské realitě. Bylo by zajímavé, kdyby jím vybraná cizí média srovnal s těmi českými – například když píše, že některým redakcím se podařilo nastavit svoje fungování tak, že dokážou přinášet kvalitní žurnalistiku i bez „zamykání“ svých článků pro neplatiče; platí to například pro britský deník The Guardian.  

Vzhledem k předem danému rozsahu ale nemohlo jít o encyklopedické dílo, takže leckteré druhy novinářské práce (jako válečné zpravodajství) v ní chybí. Podobně jako čtenářsky vděčné historky o novinářích, kteří údajné zprávy ze soudní síně psali doma v posteli, nebo o jiných, kteří se báli mluvit s živými lidmi, takže si v článcích vymýšleli neexistující úřední osoby a funkce – dostatek podobného materiálu čtenář najde v publikaci Šok! Hrůza! Média!: Češti novináři po roce 1989 – Od svobody k oligarchům (CPress 2019). 

Hlavní současné trendy a dilemata (i to, co slibuje její název) ovšem kniha Co je nového v médiích postihuje výborně. Což se nedá říct o všech dílech této edice. Struhárikův text tak rozhodně patří k těm zdařilejším.