V dlouhé řadě titulů s náboženskou tematikou je útlá kniha filozofky a karmelitánské řeholnice Edity Steinové (1891–1942) výjimečná. Na jednadvaceti stranách malého formátu najdeme jedno z nejpozoruhodnějších rozjímání o smyslu křesťanských Vánoc, a tedy o smyslu Kristova narození. Platí tu zlaté pravidlo, že méně je někdy více, že není potřebí závějí slov, aby se řeklo to nejpodstatnější. Vánoční tajemství: Vtělení a lidství je kniha vážná, náročná, plná naděje.

Kratičký text o Vánocích je součást sebraných spisů Edity Steinové, konkrétně devatenáctého dílu, nazvaného Geistliche Texte I. Ten náleží k sedmadvaceti svazkům Edith Stein – Gesamtausgabe, z nichž byly dosud do češtiny v plném znění přeloženy tři: Žena (č. 13), K problému vcítění (č. 5) a Věda kříže (č. 18). První dvě zmiňované vyšly v precizní edici Nadačního fondu Edity Steinové, třetí v nakladatelství Cesta v roce 2000. Ostatní do češtiny přeložené a vydávané texty jsou obvykle výběrem ze sebraných spisů nebo jiných, paralelních edic. Knihami a internetovými sítěmi nadto kolují stovky citátů z jejího díla, jež je zároveň považováno za jeden z duchovních pokladů katolické církve. Přítomný titul, jenž patří do edice Spiritualita do kapsy, vychází v Karmelitánském nakladatelství podruhé (poprvé 2013), nejstarší české vydání je z roku 1991 (nakladatelství Viener).

I jinověrci a nevěřící se chystají na slavnost

Před četbou tohoto koncentrovaného, hutného a náročného textu, citlivě přeloženého Bohuslavou Lormanovou, by mělo být řečeno asi toto. Vánoční meditace z roku 1931 je kvintesence křesťanského uvažování o Ježíšově narození. Jde o zakládající události, jež činí křesťanství křesťanstvím. Edita Steinová, žačka a později také kolegyně německého filozofa Edmunda Husserla, se snaží formou krátkých vět, myšlenkově a jazykově vybroušených na limit toho, co unese slovo, vyzískat pro sebe a pro druhé to podstatné z teologického a zvláště spirituálního rozměru události Kristova příchodu na svět. Její jazyk je moderní, dalo by se říci současný. Není to kázání ani věroučný spis, jako spíš vyznání víry, o nějž se autorka se čtenáři dělí. Bez nadsázky lze říct, že tam, kde někteří ve svém myšlení končí nebo přešlapují na místě, svatá Edita, učitelka církve a spolupatronka Evropy, začíná. Ostatně mnohé z toho, o čem rozvažuje, dosvědčila svým životem i smrtí. Každou z vět si můžete vzít jako ústřední téma vlastního přemýšlení. Tak například: „Stvořitel lidského rodu nám nabízí své božství, zatímco sám přijímá lidské tělo.“ Anebo: „Kdo se snaží sobecky získat a uchovat, ten prohrává. Kdo odevzdává Bohu, ten získává.“ A do třetice: „Veškeré utrpení, které přichází zvenčí, není ničím ve srovnání s temnou nocí duše, když už božské světlo nesvítí a Pánův hlas nezní.“

Steinová své reflexe směřuje k těm, kteří o vánočním příběhu už něco vědí. Obeznámenost s vyprávěním Lukášova a Matoušova evangelia dost usnadní čtenářům orientaci. Nezbytný je však prožitek Vánoc jako času naděje, víry a mezilidské lásky, to aby člověk pochopil, že právě láska je hlavní motiv Ježíšova vykupitelského příběhu. Vánoční tajemství ale může oslovit nebo dokonce zasáhnout i ty, kteří dosud Vánoce slavili spíš v jejich folklorní a zvykové podobě. Řečeno jejím slovy: „Dokonce i jinověrci a nevěřící, kterým starý příběh o Dítěti v Betlémě nic neříká, se chystají na slavnost a přemýšlejí, jak by mohli tu a tam rozsvítit paprsek radosti.“

Autorka si je moc dobře vědoma, že příchod Vánoc je každý rok doslova cítit ve vzduchu. Nejde tu ale vůbec o vánoční shon, nákupy nebo o to, že slavení je určitá společenská zvyklost. „Už týdny před Vánocemi,“ píše, „se celou zemí valí jakoby vřelý proud lásky.“ Ví, že událost Kristova narození v Betlémě, kterou si tak či onak připomínají všechny církve na světě, tu je – i kdyby jen v malém – pro všechny hledající. Není to obyčejný čas slavnostního veselí. Není to výlučně doba institucionálního slavení. Není to údobí, které si pro sebe někdo přivlastnil. Je to čas, který je cítit nadějí, čas, který dokáže mezi lidmi dělat velké věci. A je-li vánoční čas něčím zvláštní, že se dotýká všech lidí bez rozdílu, je nabíledni se ptát: Co jsou to křesťanské Vánoce a o co v nich vlastně jde? Co visí ve vzduchu a co o Vánocích třebas už letos řekneme dětem? Na to Edita Steinová ve své práci hledá odpovědi.

Chvíle, kdy se slovo stalo tělem

Pro Editu, která v dospělém věku jako jedna z nejlepších intelektuálek své doby konvertovala ke křesťanství, respektive k jeho katolické tradici, jsou Vánoce okamžikem, kdy se Slovo stalo tělem. „Okamžik svatého naplnění je tu.“ Zaslíbený Mesiáš přišel v osobě Ježíšově, aby člověka, ztraceného v sobě samém, znovuobjevil a otevřel mu své, tedy boží království. A tak zatímco „tajemství zla zahalilo zemi do noci“, Vánoční tajemství přináší na zemi světlo. Je zajímavé, jak sama Edita doznává, že i když „nedokázala matce vysvětlit své obrácení ani vstup do kláštera“, cítíte, že věří, že se její slova mohou někoho dotknout a přimět ho dívat se na vánoční mysterium novýma, nadějeplnýma očima.

Sestra Terezie Benedikta od Kříže nepochybuje, že právě vánoční slavení Kristova narození člověku připomíná, že se svým ano a svým křtem stává božím dítětem a získává účast na věčném životě. Nepochybuje, že stává-li se věřící žena či muž částí (údem) mystického Kristova těla, jen těžko může napříště chápat druhé jako cizince, jichž si přece vůbec nemusí všímat. Jako boží děti se lidé mají nechat vést Bohem po cestách, které jim připravil, a konat jeho vůli. „Buď vůle tvá!“ zapsala Edita s vykřičníkem, „… ve svém plném rozsahu musí být vodítkem křesťanova života. Musí řídit průběh dne od rána až do večera, průběh roku a celého života.“ A nakonec, aby člověk vyjádřil pochopené a jednal podle poznané pravdy, má se podle ní sytit božím Slovem, dát se prostupovat pravdou Ducha svatého a mít účast na eucharistickém společenství.

Je pravděpodobné, že i sestra Edita slavila v klášteře Vánoce, které měly svůj domácký charakter, ale důraz jistě kladla na jejich duchovní přesažný rozměr. „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově,“ čteme v Lukášově evangeliu. To je stěžejní informace, která rezonuje ve vánočním čase celý světem. Už se netřeba ptát: Co se to děje? Proč se lidé k sobě snaží být laskavější a lepší? Proč zrovna teď skoro nikdo nechce být sám? Tady jsou jesle pod širým nebem, tady Kristův pozemský život, tady jeho cesta na Golgotu, tady jeho smrt a tady Vzkříšení. „V noci hříchu září hvězda z Betléma. Na zář světla, která vychází z jesliček, dopadá stín kříže.“ A za křížem je Vzkříšení, jež je nejen podle Edity Steinové nadějí pro celé lidstvo.

Tu drobnou knihu s černobílou kresbou na obálce od Kláry Jirsové si můžete vzít všude s sebou. Třebas na vánoční bohoslužby, a nejen na tu půlnoční. Jedna z velkých žen dvacátého století vám pomůže ujít kus cesty, na níž můžete znovuobjevit smysl vánočního tajemství i krásu vánočního slavení. Vzpomenete si přitom možná na Jana od Kříže, Terezii z Ávily, ale třebas také na Martina Luthera, který za nás za všechny hledal původní smysl biblických, najmě evangelijních příběhů. Vzpomenete si na půvabné vánoční kresby Bohuslava Reynka, na své dětství, na blízké. Pokud jsem četl knihu Edity Steinové dobře, myslím si, že v jejím pohledu jsou Vánoce jedinečný čas k hledání hlubšího smyslu života, jenž není odvislý od toho, co mám, ale kým se snažím být, kam jdu a co dělám pro druhé.