Životní příběh německé filozofky Edity Steinové (1891‒1942) by vydal na román nebo na celovečerní film. Pro někoho je symbolem moderní, vzdělané ženy, jejíž akademický úspěch zůstává dodnes něčím výjimečným. Pro jiného je Edita Steinová karmelitánskou řeholnicí Terezií Benediktou od Kříže. Pro někoho pak mučednicí pro víru a spolupatronkou Evropy. Další skupině čtenářů její jméno souzní s filozofem Edmundem Husserlem, jehož byla studentkou a odbornou asistentkou. Edity Steinové se právem dovolávají i lidé židovské víry, kteří v ní vidí dceru izraelského národa. Jiní si, také právem, všímají jejího ateistického období, času hledání, konverze a také pochyb a obav, které nikdy nezastírala. Snad všechny, kdo se s jejím jménem a osudem setkali, spojuje hodnota filozofického a teologického díla i mučednická smrt této vzácné ženy v koncentračním táboře v Osvětimi.

Nadační fond Edity Steinové si klade za cíl vydat celé její dílo. Edice je rozdělena do čtyř oddílů: Životopisné spisy, Filosofické spisy, Antropologické a pedagogické spisy a Spisy o mystice a spiritualitě. Celkově by se mělo jednat o dvacet titulů, z nichž doposud vyšly dva: K problému vcítění (2013) a Žena: Otázky a reflexe (2016). První titul je její disertace, druhý otevírá otázky, které se v židovské i křesťanské společnosti objevují od samého počátku: kým je žena sama o sobě; jaká je její role ve společnosti a v procesu vzdělávání; jaké je její křesťanské povolání, spiritualita, místo v rodině, státu a církvi; co pro ženu znamená mateřství a výchova dítěte, a nakonec, jaký je, může a má být život ženy ve světle věčnosti. Nezdá se, že by tyto úvahy byly vzhledem k jejím stěžejním pracím, jimiž jsou Konečné a věčné bytí a Věda kříže (Cesta, 2000), něčím marginálním. Byly prosloveny v již nelehké době, v letech 1928 až 1932, jako přednášky, pojednání či rozhlasové úvahy a jsou stále inspirující. Masarykova „ženská otázka“ dostává v díle Edity Steinové ráz lidského úkolu, jímž člověk zhodnocuje svou existenci, vztahy k druhým, naplňuje svým dílem duchovní thesaurus světa a jímž také vstupuje do věčnosti.

Boží děti

Nedá se říct, že by pohled Edity Steinové na společenskou roli žen byl konzervativní, nebo naopak liberální. Tyhle přívlastky jsou v tomto případě poněkud nedostatečné. V době svého vzniku šlo nepochybně o moderní, kontextuálně promyšlené a originální teze a úvahy. Vzhledem k ohromné proměně poválečné společnosti, jejích struktur a lidských vztahů, je tato práce přece jen spíš tradiční. Ale i to je nedostatečné pojmenování. Asi nejlépe by přednášky charakterizovala touha jít ke kořenům věci, a to k Bibli, k tomu nejlepšímu z teologické tradice obou tisíciletí i k závěrům ostatních vědeckých oborů, zvláště psychologie a sociologie. Kniha jistě zaujme jak ženy, tak muže, kteří o ženu po svém boku pečují, z ní rostou a pro ni rostou. Dílo Edity Steinové je syntézou tradic a kultury židovského, křesťanského a skrze filozofii také antického světa. Autorka jde na hlubinu křesťanského učení o člověku. Tam, kde vyslovuje ženu, mluví zároveň i o muži a o člověku jako božím dítěti. Otázky a reflexe by nám mohly pomoci i v našem vlastním hledání a prožívání identity, která je mnohovrstevnatá a v první řadě duchovní.

Steinová si ve svých úvahách pokládá rovněž otázky dodnes v církvi kontroverzní, například možnost kněžského svěcení žen. Po svém vstupu do karmelitánského řádu sice přijala motiv poslušnosti jako jeden ze základních prvků zasvěceného života, ale díky provinciálovi německých bosých karmelitánů Theodoru Rauchovi směla dál vědecky pracovat a psát. Obrátila pozornost k teologickým tématům a napsala proslulou Vědu kříže, ale ve vztahu ke svým sestrám nepochybně dál promýšlela i takzvanou ženskou otázku. A třebaže neexistují žádná historická „kdyby“, můžeme se ptát, co by asi dělala a psala Edita Steinová například v šedesátých letech 20. století. Dostala by příležitost vyučovat na některé z univerzit? Byla by jí v řádu svěřena nějaká větší role? Jak by asi reagovala na postupné otevírání církve světu, jež se začalo uskutečňovat již v průběhu druhého vatikánského koncilu?

Zázrakem

Steinové příběh připomíná život české historičky umění, klasické archeoložky a teatroložky prof. Růženy Vackové (1901‒1982). Oběma se dostalo výborného gymnaziálního a univerzitního vzdělání s možností ve svém oboru působit. Obě také prožily konverzi ke křesťanské víře. Obě byly z vlastního rozhodnutí svobodné, aby se mohly věnovat své vědecké práci. Obě měly ve svém okolí řadu obdivovatelů. A obě poznaly nelidskost totalitních režimů. Steinová nacismus, Vacková komunismus. Podobnost mezi oběma autorkami je pozoruhodná. Domnívám se, že právě na příkladu Vackové by čtenář, jenž si – a často právem – udržuje vůči křesťanství určitý odstup, mohl porozumět světu Edity Steinové, který rozhodně nebyl jednoduchý.

Její cesta do řádu však nebyla v tehdejší době až tak výjimečným činem. Vždyť i Antoine de Saint-Exupéry snil před smrtí o tom, že přežije-li válku, mohl by žít snad jen v benediktinském klášteře v Solesmes jako prostý bratr nebo zahradník. Reflexi křesťanských témat nalezneme u mnoha autorů napříč vědeckými a uměleckými obory, v zahraničí i u nás. Připomeňme při této příležitosti také filozofa a jednoho z mluvčích Charty 77 Jana Patočku (1907‒1977), Husserlova žáka, a politickou filozofku a teoretičku Hannah Arendtovou (1906‒1975), jež studovala u Karla Jasperse i Edmunda Husserla a patřila do stejné generace. Také díky nim a jejich dílu může čtenář porozumět pohnutkám, které vedly Editu Steinovou k hledání a vstupu do řádu, i k preciznímu pohledu na postavení ženy ve společnosti, které se posléze stalo, ve vědě i v umění, hojně diskutovaným tématem.

Stati a studie o ženě jsou i téměř devadesát let od svého vzniku atraktivní, a to i díky živému a citlivému překladu Jiřího Křičky a pečlivé redakční práci Vladimíra Petkeviče. Každý čtenář je může podrobit srovnání s moderními přístupy, stejně jako poučené kritice, vyplývající z vlastní četby a životních prožitků. Vedle hlavních autorčiných prací a dochované korespondence je recenzovaná kniha jedním z nejosobnějších vyznání ženy, která se i ve své víře vydala do krajnosti. Její rozsáhlé dílo přežilo hrůzy holokaustu a sama Edita Steinová se stala intelektuálním i duchovním vzorem mnoha lidí poválečných generací. Český čtenář může tedy vůbec poprvé nahlédnout do díla, které se nám zachovalo tak trochu zázrakem.