„Pane profesore, mají tam další vydání, až někdy z 90. let…“ – „Za kolik, pane kolego? Kupte mi to!“ – nějaký takovýto dialog se odehrával v prvních letech minulé dekády v pracovně Alexandra Sticha († 2003) na bohemistice Filozofické fakulty pražské univerzity. Postupně se ukazovalo, že text Velikého života Kristova od německého kapucína Martina z Kochemu (1634-1712) v českém překladu nevycházel opakovaně jenom v 17. a 18. století (jak se vědělo z Knihopisu), ale znova ve století následujícím, až na práh dvacátého. Recenzent při svých cestách z univerzitních studií domů postupně nacházel dvě z těchto dalších vydání za výlohou kroměřížského antikvariátu a upozorňoval na ně profesora Sticha v Praze. Proč zrovna jeho? Byl to on, kdo kdo ho s tím textem seznamoval, když o něm v dubnu a květnu roku 1991 na základě starších studií přednášel v neoficiálním semináři „lingvoliterární historie“; přednášenou studii později Alexandr Stich časopisecky vydal pod názvem Divadelnost v české barokní umělecké próze (Martin Kochem), in: Divadelní revue 2, č. 1, 1992, s. 14–26 (přetištěno ve sborníku Umění a civilizace jako divadlo světa z roku 1993). Zprávu o nedávné moderní edici Kochemova textu bych proto chtěl spojit s připomínkou pátého výročí úmrtí jeho významného vykladače.

Vzpomínka na přednášku o teatralitě není v souvislosti s recenzovanou edicí od věci. Myšlenka na její pořízení, jak se dozvídáme z poděkování (s. 1053), totiž vznikla při rozhovorech hlavního z editorů Miloše Sládka s Alexandrem Stichem a hlavní body stichovské interpretace textu (silná teatralita, expresivita slovesného díla, která může překonat expresivitu výtvarného artefaktu, podivuhodná mnohosměrná hra komunikace v textu mezi autorem, modelovým čtenářem a postavami, dlouhodobé působení v lidovém čtení hluboko do moderní doby) najdeme i v Sládkově předmluvě k edici. Zároveň bylo možné opřít se o práci herce a teatrologa Vojtěcha Róna o Kochemovi, diplomní práci Lucie Hučínové, autorky druhé z předmluv k edici, a o další literaturu. K důrazům starším se hlavně v předmluvě Miloše Sládka přidává výrazný interpretační důraz nový: text vydaný německy poprvé v roce 1677 a v českém překladu kapucína Edelberta Nymburského (Boëma, † 1705) poprvé v roce 1698 mu není primárně památkou staré literatury české, jazykovou památkou, esteticky působivým monumentem z doby svého vzniku, ale textem umožňujícím poznat „tradiční kulturu“ (s. 26), čili jakýsi soubor tradičních zvyklostí, duchovních koncepcí, technologií a životních pocitů české vesnice od raného novověku až do 19. století; nejen získat o ní informace, ale prožít její ozvěnu, v jistém smyslu se k ní přidat, jak Miloš Sládek explicitně vybízí. Upozorňuji na tento vykladačský aspekt edičního přístupu proto, že hlavní editor takové pojetí starší literatury postupně rozvíjí v celé sérii edicí a také do něj aktivně zasvěcuje studenty češtiny na pražské Pedagogické fakultě. Nemyslím, že je to jen příklad záslužné „popularizace“, jak se to někdy trochu depreciativně označuje, když se ukazuje na rozdíl od přístupu „vědeckého“. Spíš v tom vidím vědomou polemiku s akademickou literární vědou, danou výhodou etnografického školení, archivní praxe, schopností propojit poznávání kulturní a historické krajiny s četbou textů a výukou dějin literatury, od kterých nejsme ani jako badatelé odděleni laboratorním sklem. Nerozepisoval bych se o tom víc, kdyby v případě Kochema nešlo opravdu o jasný případ textu, jehož čtením se přibližujeme duchovnímu obzoru předcházejících generací, dobových recipientů neboli, jak je pojmenovává Sládek přímo oslovující uživatele edice, „Tvým předkům“ (s. 5). Sociologické, etnografické nebo kulturněhistorické postupy se při zkoumání Velikého života mohou opřít nejen o vnitřní rozbor textu, ale i o tvrdá data a explicitní svědectví literárněhistorické hodnoty. Kniha, která byla mnohdy jedinou tištěnou knihou, s níž se člověk za život setkal, se vydávala opakovaně, a to dokonce i přes dílčí kritiku teologů a jednou i zákaz šíření ze strany pražské konzistoře po prvním českém vydání; dochované výtisky jsou velmi opotřebované, zjevně neležely nedotčené na policích; čtenáři a předčitatelé, kteří s nimi obcházeli domácnosti, si pořizovali na desky záznamy, které dokazují, že aktivní recepce textu trvala přes dvě stě let, bez ohledu na „velké dějiny“ literatury, které se obvykle považují za příběh literatury jako takové.

Veliký život obsahuje ve 177 kapitolách (opomeneme-li chybu v číslování) jakousi dobovou kosmologii a stručné starozákonní dějiny, potom podrobné líčení o dějinách rodiny Panny Marie a narození Ježíše Krista, včetně líčení osudů dalších blízkých osob, události Ježíšova dětství a pak hlavně a nejpodrobněji Kristovy pašije v Jeruzalémě, jeho vzkříšení a nanebevstoupení, pak nanebevzetí Panny Marie a smrt „vedlejších hrdinů“ a jako doplněk topografii posvátných míst ve Svaté zemi; všechno obohaceno množství podružných vyprávění, protkáno modlitbami a kázáními, a to na velkém plátně: moderní edice má se vším všudy přes tisíc stran formátu B5. Takovýto sumář obsahu však mnoho neřekne. Důležité proto je všimnout si tektoniky textu detailněji, vnímat jeho architekturu. Podle našeho mínění je to stavba výrazně liturgická, naznačuje to sám autor a i editoři upozorňují na to, že preferovaná četba textu nemá probíhat lineárně a rychle, ale sledovat tok církevního roku, aby se jednotlivé kapitoly četly podle jeho období a jednotlivých svátečních příležitostí (s. 15). Není asi zapotřebí snášet mnoho důkazů, že to je adekvátní výklad celku: stačí připomenout, jak často Kochem ztotožňuje nyní svého vyprávěného biblického děje s čtenářovým dnes („slavíme dnes…“ – s. 869) liturgického slavení. „N. B. Tato kapitola má se na Štědrý den aneb na Boží narození čísti“ (s. 299). Jindy se používá přímá deixe, ukazovací zájmeno míří k době církevního roku aktuální v doporučené době čtení: „V tomto velikonočním čase“ (s. 862).

Aby se liturgický skelet celku obnažil, netřeba vlastně ani text číst, jeví se to už při pohledu do obsahu: stvoření světa, přelet starozákonní dobou (například době od příchodu Hebrejů do babylonského zajetí je věnována jen jedna kapitola) a dějiny Mariiny rodiny jsou vlastně dlouhý advent; vánoční celek vystupuje zřetelně a s mnoha detaily, doprovozen i výše citovaným doporučením číst konkrétní text v okruhu slavnosti Ježíšova narození v Betlémě; přes Tři krále se dočteme až k Hromnicím, tradičnímu závěru Vánoc, a následuje jakási přestávka, vyplněná topikou „dětství Ježíšova“; příliš mnoho místa není věnováno Ježíšovu kázání, jeho podobenstvím a učedníkům (jak si ostatně lze přečíst v dlouhém nadpisu Kochemova textu, má jít podle autorova záměru o historii Ježíšovu, Mariinu a několika nejbližších osob); pak začíná dlouhý a ústřední pasus postní a velikonoční, v němž vystupuje zřetelné pašijové jádro knihy (kapitoly 93 až 145, s. 500–836!); po Velikonocích zakončených Nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého (včetně kapitoly 157, věnované svatodušní novéně) následuje připomínka Nejsvětější Trojice; a nakonec i dějový závěr knihy, nanebevzetí Panny Marie, se časově hodí nejen do posvátného děje, jako událost povelikonoční, ale i do církevního roku, protože oslava této události připadá na srpen.

Pozoruhodně vysunutá je z přirozené chronologie kapitola o proměnění Páně na hoře Tábor (kap. 86), uvedená dokonce dříve než kapitola o čtyřiceti dnech Ježíšova hladovění na poušti. Snad pro blízkost kapitoly o stětí Jana Křtitele, slaveném v srpnu? Nebo z teologických důvodů, po křtu v Jordáně, aby se dokončilo téma epifanie, zjevení Ježíšova božství? Možná ale jen proto, aby se nenarušoval pašijový celek zdůrazňující téma lidských útrap a zastření slávy projevené na hoře Tábor před učedníky krví a potem. Podobně je z pašijí vyřazen výklad o eucharistii: z ustanovení při poslední večeři je toto téma přesunuto až za velikonoční úsek, k slavnosti Božího těla. To ostatně odpovídalo dobovému liturgickému pojetí (s. 518, resp. 909).

Čím je tento rozsáhlý prostor vyplněn? Naprosto pozoruhodná, různorodá a bohatá pramenná základna zdánlivě „lidové“ knihy dělá z Velikého života kompilační syntézu raněnovověké západní christologické spirituality. V základu stojí biblický text, přistupují exegetické texty starověké (Hieronymus) i středověké (Anselmus, Bernardus), přidávají se revelace středověkých mystiček (Brigita Švédská, Mechtilda, Gertruda) a rozjímavé texty jako Život Krista Pána, připisovaný dlouho svatému Bonaventurovi a dnes považovaný za dílo Jana de Caulibus, liturgické texty (například pozoruhodný český překlad římského mešního kánonu, s. 923: „Pamatůj, Pane…“; adventní antifona Rorate caeli zakomponovaná do autorovy modlitby), tradiční modlitby (andělé zpívají Panně Marii po zmrtvýchvstání jejího syna Regina caeli), itineraria z cest do Svaté země (často citovaný Franciscus Quaresmius – také, jako autor a překladatel, reprezentant františkánské tradice) a popisy poutních pozoruhodností v Římě (jako lateránské Svaté schody) nebo v Konstantinopoli (kus sloupu bičování). Tento a další materiál se v autorově stylu neslévá vjedno. Přes rozsah Kochemova vyprávění se udržuje žánrová diverzita, pestrost (varietas), která je funkční, protože dává dílu polyfonní vyznění a umožňuje jeho různorodé uplatnění. Už v titulu je vyčísleno množství vložených modliteb – ty se čtoucí s autorem a autorovými slovy modlí. Historickým vyprávěním nebo popisem posvátných míst se poučuje a podněcuje svou představivost. Katechetickými pasážemi (jako je kapitola o „gruntovním vejkladu mše svaté“) je vzděláván jako křesťan. K významným svátkům církevního roku je kromě vyprávění přikomponována homilie, další žánr. Kapitola 152 je zase typickým exemplem. A převažujícími pasážemi emotivně sdělujícími podstatné prvky děje, hlavně narození a umučení Páně, je čtenář – nemohu to říci jinak – ustavičně rozrušován. Editorské rozpaky nad určením žánru celku (s. 27) jsou namístě; je spíš otázka, který z prozaických žánrů a která stylistická poloha ve Velikém životě přítomny nejsou.

Čtenářova dispozice pro vnímání emocí má být asi takováto: „… musíš tvé srdce k lítosti a tvé oči k pláči připraviti“ (s. 705). Samozřejmě to nemají být jen slzy smutku, co z očí poteče. Spíš soucitu, lítosti nad vlastním hříchem, radosti nad Kristovou ochotou člověka vykoupit. Slzy jsou doprovázeny vzdechy, naříkáním autorovým, čtenářovým i jednotlivých jednajících postav; krev, rány a pot prudce střídá radost, hudba a libá vůně. Lexikálním vyjádřením přetlaku emocí je mnohonásobně opakované „Ó!“ i expresivní slovní zásoba. Ta se koncentruje především v pašijových pasážích: Kristus Pán visí na kříži jako stará a „docela roztrhaná vonuce“, je z něho pro přihlížející „hrozné dívadlo“ (s. 773). Expresivního potenciálu líčení útrap při bolestné popravě je využito dokonce opakovaně. Poprvé při přímém podrobném vyprávění a pak několikrát v retrospektivách: Maria se po pohřbu vrací přes místa umučení a znova si všechno s rozjímajícím čtenářem vybavuje (s. 803; není to Kochemovo novum, ale je plynule zapojeno do jeho syntetického celku); a nová rekapitulace nastane při cestě tří Marií (s. 842). Značnou expresivní hodnotu má v Kochemových pašijích i užití obratů spojených s emocionalitou jiného druhu, kdy se původní emocionální náboj násobí aktualizovaným: nelze tu neuvést výrazný příklad často uváděný Alexandrem Stichem, jak Ježíš před začátkem pašijí své matce Marii poděkoval a vinšoval jí „dobrou noc“ (s. 523); když pak Kochem pozoruhodnou parafrastickou metodou vykládá, co znamená „consummatum est“ na kříži („jako by řícti chtěl…“), jsou tatáž slova pokojného dočasného loučení „dobrou noc“ vinšována „všem“.

Recenze může z bohatého obsahu jen něco naznačit. Je ale zřejmé, že v podnětném, v rámci křesťanství konfesně nepolemickém díle (problematický je ovšem jeho vztah k judaismu), které editoři prezentují jako „lidové“ a které tak zřejmě fungovalo, hraje, přinejmenším v pozadí, celá dlouhá tradice živě adaptovaného prožívání liturgie, exegeze a naléhavého vztahování se mnoha generací před Kochemem k líčeným posvátným dějům. Vydání přístupné edice opatřené jazykovými a věcnými vysvětlivkami je dobrý krok k tomu, aby se dílo četlo a jednou abychom se z úst příslušných odborníků dozvěděli něco víc o jeho složitých textových a myšlenkových souvislostech. Příklad: Veliký život je nejen památka literární a divadelní (inspirovala duchovní divadelní hry a písně), ale i jeden z pramenů pro zkoumání dobové spirituality. Jiný: s tímto objemným svazkem pod paží lze také obcházet kostely, kláštery a kalvárie a sledovat uměleckohistorické kontexty díla. V neposlední řadě je novou edicí usnadněn individuální čtenářský zážitek, ke kterému editor Miloš Sládek jako nějaký textový verbíř nápadně zve.

Co se týče vlastní moderní edice, je nutno upozornit na myslím bezprecedentní rozsah editovaného textového materiálu. Právě s ohledem na pracnost zpřístupnění ať se všechny následující připomínky k práci berou na poněkud lehčí váhu.

Volba výchozího starého tisku, který, jak je v knize uvedeno, pomáhalo přepisovat množství studujících, padla na vydání z roku 1746, i když k ostatním se taky přihlíželo. Editorský tým neskrývá, že to byla volba veskrze praktická, ne textologická nebo literárněhistorická: byl to tisk „nejdostupnější“ (s. 1047). Musíme se spokojit s ujištěním, že text se přetiskoval víceméně beze změn. Dovedu si představit, že to bylo řešení vzniklé jaksi za pochodu, na konci dlouholeté práce by bylo velmi náročné je revidovat. Přesto poněkud zneklidňuje věta editorů o tom, že přes stálost textu v jednotlivých vydáních „při podrobném textovém srovnání […] nalezneme řadu diferencí“, jako jsou prý tiskové chyby a rozdíly ve značení kvantity. Asi z důvodu praktické volby dostupného tisku pak není v textu ani marginálně uváděna paginace výchozího textu. To sice bývá spíše jen badatelská pomůcka, která umožňuje snadno nahlížet do tisku i edice současně, porovnávat, vyhledávat jednotlivá místa a podobně, ale v českém prostředí se paginace originálu v edicích starších textů uvádívala.

Poměrně málo se dozvídáme o konkrétních detailech vztahu českého překladu ke Kochemovu originálu. Je to samozřejmě, opět hlavně s ohledem na rozsah, spíš úkol dalšího bádání; editoři mají zato, že je překlad velmi věrný; srovnávali „některé části kapitol německého vydání z roku 1682 (Kochemem neupravené) s českým překladem vydaným poprvé roku 1698“ (s. 11). Zvlášť bych byl zvědavý třeba na výsledky budoucí komparace expresivního lexika Kochemova textu a překladu Nymburského. Translatologická analýza bude polem, kde detailnější ohledání přinese důležité informace o strategii a záměru překladatele, o jazykovém ladění překladu, o překladatelských schopnostech Edelberta Nymburského. Podobným úkolem bude podrobnější analýza pramenů, z kterých je Kochemův text spleten. Jistě není možná v úplnosti, ale bude snad vděčným námětem analytických studií zaměřit se na vztah Velikého života k jednotlivým významným pramenům, hlavně předchozím kristovským životům, revelacím a podobně. Závdavek podává Lucie Hučínová v druhé z předmluv, Miloš Sládek v předmluvě první zase sleduje následné působení textu na divadlo a písně a nastiňuje vývojovou linku žánru „Ježíšův život“ až do půlky 19. století. A jen ještě drobnost charakteru nakladatelského: kniha je velmi pěkně doprovozena rytinami, i vlepenými složenými, tematicky vázanými k místům, kam jsou přičleněny; navíc jejich tisk při použitém tenkém recyklovaném papíře nedlouhé životnosti dopadl velmi uspokojivě; nikde jsem však v knize nenašel informace o jejich původu (předpokládám, že patří k Velikému životu, na mapce Jeruzaléma jsou německé nápisy), a kdo je z kterého tisku reprodukoval.

Nápady, co by se dalo ještě dělat navíc a dál, bych nerad zastínil fakt, že velká práce už byla vykonána. Hlavní záměr edice, zpřístupnit text k běžnému čtení, byl vyváženě a dobře naplněn, jedna z nejrozsáhlejších a nejdůležitějších knih českého 18. století je moderně vydána. Jen doufám, že ji nestihne hořký recepční osud jiných záslužných edicí. V den, kdy tuto úvahu dopisuju, přišel mi totiž poštou balík deseti svazků vzorného vydání spisů Jana Amose Komenského vyprodávaných za tak nízkou cenu, že suma i s poštovným dosahuje asi poloviny doporučené prodejní ceny Velikého života… Snad ne: v jednom z větších českých internetových knihkupectví o něm právě nacházím povzbudivý výrok: „Titul je vyprodán.“

„Pane profesore, mají tam další vydání, edici…“