Náš mozek je pravděpodobně tou nejsložitější entitou v dosud známém vesmíru. Jeho funkcím se lidé snažili porozumět odnepaměti, ale teprve s vývojem nových výzkumných metod, jež nám jeho činnost umožňují sledovat doslova v přímém přenosu, nebo ji dokonce cílenými zásahy ovlivňovat, začínáme konečně trochu poodkrývat jeho nesčetná tajemství. Obratem je nutno přiznat, že o jeho významu toho víme stále jen velmi málo, nicméně snad i právě díky těmto přetrvávajícím nejasnostem nás mozek fascinuje víc než jakákoli jiná část našeho těla. O tom koneckonců vypovídají i každoročně vydávaná kvanta odborné i populárně naučné literatury – článků i knih –, které se zabývají právě mozkem. To zároveň svědčí o skutečnosti, že neurověda se rozvíjí raketovým tempem, a co je dnes úžasná novinka, bude zítra v lepším případě obecně známá pravda, v horším slepá větev výzkumu, již nahradí teorie nová. Buď jak buď nás čeká ještě dlouhá cesta. Jedním z autorů, který se nám snaží ukázat, kde se na ní v současné době nacházíme, je americký neurovědec David Eagleman (nar. 1971). Ten se českým čtenářům možná vryl do paměti knížkou Inkognito (Incognito: The Secret Lives of the Brain, 2011, česky Dybbuk, 2012), jejíž námět se s recenzovanou publikací v lecčems prolíná.

Jeho nejnovější titul – přinejmenším v českém překladu; Eagleman totiž nedávno spolu se skladatelem a univerzitním profesorem Anthonym Brandtem vydal knihu The Runaway Species (Catapult, 2017), která se zabývá lidskou kreativitou – se jmenuje jednoduše Mozek: Váš příběh. Proč zrovna Váš příběh? Eagleman se v šesti kapitolách snaží ukázat, jakým způsobem mozek ovlivňuje náš každodenní život, povahu, reakce či vnímání reality – zkrátka to, jací jsme.

Plastický mozek

Jednou ze zásadních funkcí lidského mozku je výrazná schopnost učit se. Podobně jako u jiných živočichů „přichází i lidský mozek na svět do jisté míry předem zapojený“. Nicméně ve srovnání s jinými živočichy je až nezvykle nehotový. „Naprogramovány“ jsou jen zcela základní činnosti (dýchání, pláč, sání apod.), kdežto „zbytek dotvoří vlastní zkušenost, což umožňuje přizpůsobení se životním podmínkám“. Jak autor dodává, nejde o to, že by se postupně zvyšoval počet neuronů, jejich propojenost ale roste. V mozku novorozence ještě neurony propojeny nejsou. Spojení však začnou záhy vznikat, a to tempem kolem 2 milionů nových synapsí za sekundu! Ve věku dvou let je takových spojení vůbec nejvíce, dokonce dvakrát tolik než v mozku dospělého člověka. V průběhu dalšího života totiž dochází k jakémusi „prostřihu“ nepotřebných synapsí a k posilování těch důležitých, což je oním základem, jenž umožňuje tak výraznou pružnost dětského mozku. A co v dospělosti? Přestože se mozek vyvíjí do přibližně pětadvaceti let, i poté zůstává do jisté míry plastický, jak autor dokládá na příkladu londýnských taxikářů, kteří se museli zpaměti naučit kompletní mapu města, což na jejich mozcích zanechalo jasně patrné fyzické stopy.

Stručně řečeno každá zkušenost, každá nová informace náš mozek malinko změní, a tak vlastně utváří i nás samotné. Jak však Eagleman upozorňuje na příkladu lidí, kteří během experimentu přijali uvěřitelnou, přesto smyšlenou historku z vlastního dětství, paměť někdy může být velmi ošidná a není dobré se na přesnost svých vzpomínek přespříliš spoléhat. O tom, jak fatální důsledky by to mohlo mít, sice již nepíše, ale čtenář si to jistě snadno domyslí (podrobně o tématu viz třeba Sedm hříchů paměti Daniela L. Schactera, česky Paseka, 2003).

Okleštěná realita

S prožíváním světa rovněž úzce souvisí, jakým způsobem prožíváme realitu. Autor v tomto ohledu líčí, jak se do našeho mozku dostávají informace o okolním prostředí i principy jejich zpracování a zejména interpretace. I té se totiž musíme v průběhu života učit, což Eagleman dokládá na pozoruhodném případu muže, který v raném dětství přišel o zrak. Když mu byl díky lékařskému zákroku o čtyřicet let později navrácen, nebyl jeho mozek schopný vjemy přicházející dávno ztraceným smyslem rozklíčovat a sloučit informace získávané prostřednictvím zraku s těmi, jež dodávaly další smysly. Pacient se proto v zásadě musel „naučit“ znovu vidět. Dále je nutné si uvědomit, že naše smysly obsáhnou jen poměrně úzkou část reality. Skvěle to dokládají třeba psi a jejich bohatý svět nejrůznějších pachů či živočichové, kteří vidí světlo z ultrafialové oblasti světelného spektra, jež našemu zraku zůstává skryté (ačkoli s vhodnou technikou dnes už tento „ultrafialový svět“ zviditelnit a studovat dokážeme).

V další kapitole si pak autor pokládá otázku Kdo tady velí? a rozebírá mimo jiné, jak je to s naším pocitem svobodné vůle, která je opravdu spíš jen pocitem. Zaměřuje se i na podvědomé řízení našich nejvšednějších, leč ve své podstatě velmi komplexních pohybů a činnosti – například chůzi, k níž je potřeba koordinace mnoha svalů (Eagleman opět uvádí případ člověka, který danou schopnost ztratil a každý jednotlivý pohyb musí vykonávat cíleně a vědomě), či čtení a chápání textu. Následně se stručně podíváme i na to, jak se rozhodujeme, nebo na jednu naprosto zásadní skutečnost, totiž že aby mozek správně fungoval, bezpodmínečně vyžaduje interakci s jinými lidmi/mozky. V této souvislosti Eagelman popisuje, proč, i když jsme v zásadě empatičtí, pácháme na druhých lidech ty nejšílenější zrůdnosti. Souvisí to s konceptem vlastních a cizích skupin: pokud o někom uvažujeme jako o příslušníkovi cizí skupiny, v mozku se aktivují jiné oblasti (respektive ty zodpovědné za empatii apod. se neaktivují) a na osobu pak myslíme spíše jako na věc – dehumanizujeme ji, což je „zásadním prvkem genocidy“.

Šestá a poslední kapitola nese název Co z nás bude?. Jejím cílem je ukázat, kam až nás mohou znalosti o mozku v dalších letech posunout, případně kam nás v některých případech už posunuly. Úžas budí kupříkladu transplantace, které dnes lidem nahrazují ztracené smysly, jako je zrak či sluch. Jak už víme z předchozích kapitol, mozek se o okolním prostředí dozvídá prostřednictvím různých signálů, jež získává tradičními pěti smysly. Vždy se však jedná jen o signály, jež mozek nějakým způsobem interpretuje. Nabízí se tedy otázka, zda je pro zrak skutečně nutný dopad fotonů na sítnici, kde vyvolají vzruch, jenž dále putuje do příslušných oblastí mozku. Mozek nevidí obraz, ale interpretuje tyto signály, a je proto na místě se ptát, jestli bychom jej nemohli nějak nahradit jinými smysly. Eagleman v této souvislosti popisuje čtyři experimentálně testované „způsoby, jak neobvyklými smyslovými kanály dostat do mozku informace získávané obvykle zrakem: přes záda, uši, čelo a jazyk“. Například posledně jmenovaný způsob spočívá v převodu obrazu do slabých elektrických šoků, které proudí do jazyka nevidomého člověka. Ukázalo se, že pacienti díky zařízení dovedli vyhnout se překážkám či házet míč na koš. Neslyšícím má zase pomáhat jakási vesta, ktera zaznamenává zvuky z okolního prostředí a převádí je do slabých vibrací po celém těle. Třebaže tyto informace nejprve pacientovi nedávají žádný smysl, později se je mozek naučí zpracovávat. V samém závěru se pak autor dostává i k otázce, která někdy asi napadla každého z nás, totiž jestli bude někdy možné nahrát naše vědomí do počítače, a v podstatě si tak zajistit nesmrtelnost. Inu, nejenže vlastně moc nevíme, co vlastně vědomí je, natož jak by ho šlo přetáhnout do prostředí nul a jedniček, vyvstávají ale i jiné pochybnosti – byli bychom to vůbec ještě my?

Malá velká kniha

Ač je Eaglemanova nejnovější kniha rozsahem spíše skromnější, její kvality tím rozhodně nijak netrpí. Autor samozřejmě nezachází do přílišných podrobností o stavbě a fungování mozku, ale to nevadí, ba naopak je to možná i v jistém smyslu dobře, protože text je tak přístupnější mnohem širšímu okruhu čtenářů. To však neznamená, že by neměl co nabídnout těm, kteří jsou v problematice lidského mozku již zběhlejší. Jedním z největších kladů je, že autor umí o svém oboru psát neuvěřitelně poutavým a čtivým stylem, a i když musí občas trochu zjednodušovat, neznamená to, že by podané informace nějak zkresloval.

Za vyzdvihnutí taktéž stojí desítky příkladů, které čtenáři umožňují docenit význam abstraktnějších informací. Některé z nich jsou již známé, omílané ve většině podobných knih, například Charles Whitman, jenž v roce 1966 zastřelil z vyhlídkové věže Texaské univerzity šestnáct lidí a desítky jiných zranil; při pitvě (kterou v dopise na rozloučenou sám požadoval) mu byl nalezen nádor tlačící na amygdalu, část mozku související se strachem a agresivitou. Spousty dalších příkladů však budou pro většinu čtenářů nepochybně nové. Tyto ukázky z praxe text příjemně oživují a dovolují si od návalu informací odpočinout. Ocenit lze i bohatý obrazový doprovod.

Celkově je Mozek velmi příjemná publikace a lze ji doporučit všem, kdo se chtějí dovědět něco o sobě a svém chování, ale i o chování dalších lidí. Je to kniha, která je z hlediska popularizace vědy v mnoha ohledech ukázková, protože přes nevelký rozsah přináší velké části čtenářů zásadní vhled do jedné z nejpoutavějších a zároveň nejsložitějších oblastí současné vědy. Nepochybně v každém čtenáři zaseje semínko, z nějž může vyklíčit lepší porozumění vlastnímu životu.