„Já je někdo jiný,“ napsal Arthur Rimbaud. „Jsem prostorný, jsou ve mně celé davy,“ tvrdil Walt Whitman. „Co znamenalo říkat ,já‘, měl-li jsem pro druhé smysl a cenu, jež nemohly být nikdy mými…“, ptal se L. Pirandello. To, co o člověku tvrdí umělci už dávno (i když přitom zpravidla výslovně nemluvili o mozku), nyní potvrzují i neurovědci. Jeden z nich, David Eagleman, to poutavě ukazuje ve své knize Inkognito, aneb, Tajný život mozku. V souladu s citovanými spisovateli v ní píše, že to, co si o druhém člověku myslíme, je něco jako verze zprůměrovaná v čase, a téměř nic z toho, co se odehrává v našem duševním životě, nemáme pod vědomou kontrolou, „a je to tak lepší“ (s nadsázkou dává recept, jak vyvést z rovnováhy soupeře při tenisu: zeptejte se ho, jak dává servis). Ze zmiňovaných autorů cituje jen Whitmana; spíše než na umělce se ale odvolává na Sigmunda Freuda, jehož tušení ohledně nevědomého mozku bylo podle něj „absolutně přesné“. A především jako neurovědec vychází z experimentů a ze zkoumání lidí, jejichž mozek utrpěl různá poškození. Jaké jsou jeho poznatky? Mozek není pouhý součet jednotlivých jeho částí, podobně jako pracovníci stojící u běžícího pásu, každý soustředěný jen na svůj úkol, ale funguje spíše jako tým soupeřů. Protivníci však spolupracují tak jako členové poroty či soutěžící politické strany v demokracii, kdy každá z nich věří, že jen ona zná správný způsob řešení problémů. Někdy však nejde o spolupráci, ale spíše o bitvu. Názorně může takový vnitřní konflikt předvést tzv. syndrom cizí ruky, který může být výsledkem chirurgického rozdělení mozku. Může pak skutečně docházet ke scénám jako ze sci-fi filmu: pacientova „cizí“ ruka může například uchopit sušenku a nést ji k ústům, zatímco normálně se chovající končetina ji chytí v zápěstí, aby ji zastavila…

Do průběhu onoho zápasu mohou zasahovat různé vnější faktory. Například alkohol má tendenci „naklonit bitvu směrem ke krátkodobé, nepřemítavé straně“, která si ovšem kvůli tomu nemůže více než strana jiná činit nároky na to, že právě ona je tím „pravým“, autentickým já. Jindy může do rozhodovacího procesu vstoupit třeba etická komise, která rozhoduje, zda splnit přání pacienta ukončit předčasně svůj život. Tyto komise se často rozhodnou nesplnit pacientovo přání zemřít, protože věří, že v budoucnosti pravděpodobně najde způsob, jak se emocionálně uzdravit. Komise zde tak vykonává roli „zástupce racionálního systému“, rozpoznávajícího, že daná aktuální situace dovoluje intelektu pacienta pozvednout proti emocím jen slabý hlas. Komise v podstatě rozhodne, že jeho „neurální kongres je v té chvíli nespravedlivě nakloněn jedné straně a že je zapotřebí intervence, aby se zabránilo převzetí moci“.

Podobně autor referuje i o webových stránkách, na nichž člověk může „vyjednat obchod se svým budoucím já“: člověk zaplatí určitou finanční částku, a když se mu v určené době podaří zhubnout, dostane ji zpět, jinak ale ne. Nebo píše o klubech „vánočního bankovnictví“, ve kterých lidé dobrovolně přistupují na podmínky, které fakticky znamenají, že jim kdosi cizí znemožní nadměrně či předčasně utrácet.

Pojmem, který se v knize často opakuje, jsou „příběhy“. Ty prý mozek neustále vytváří, a to i v noci. Sám autor píše o svých vlastních snech, v nichž prý „slyšel“ nové vtipy, který prostě seskládal jeho mozek: i sny tak ilustrují naše schopnosti splétání jednotlivých příběhů ze souboru náhodných vláken. Mozek podle něj pracuje neustále, aby vytvořil logický vzorec našeho každodenního života: co se právě stalo a jaká je v tom moje role? Vymýšlení příběhů je jednou z klíčových záležitostí, do kterých se mozek zapojuje. Mozek to dělá s jediným cílem, totiž aby „mnohostranná činnost demokratického rozhodování, které se v něm odehrává, dávala smysl“. Podobně „tvořivý“ je podle něj mozek i při dotváření a interpretaci toho, co jsme vlastně viděli: zrak je ve skutečnosti „konstrukcí mozku“, jejímž jediným úkolem je vytvořit použitelný příběh v měřítku naší interakce, ať už to kdysi byla interakce „se zralými plody, medvědy nebo partnery“. (V nadsázce autor dodává, že odkrýt halucinaci je snadné, pokud je bizarní. „Co my však víme, třeba halucinujeme neustále“.)

Odvolává se na zkušenosti s pacienty, jejichž dvě hemisféry nejsou, zpravidla po chirurgickém zásahu, plně propojeny. Když jedna část mozku učiní rozhodnutí a vybere si z více možností, ostatní části rychle „vymyslí“ příběh, aby vysvětlily proč. Pokud vyšlete příkaz „chodit“ pravé hemisféře, pacient vstane a rozejde se. Pokud ho zastavíte a zeptáte se, proč odchází, jeho levá hemisféra pohotově dodá odpověď, která ovšem vůbec neodpovídá skutečné příčině, třeba že se vlastně chtěl napít vody. Pacienti trpící tzv. anosognozií prý – přestože ztratí zrak – zase často tvrdí, že vidí. Takový člověk přitom nelže, ani se tak nechová kvůli studu, jeho mozek prostě vymýšlí (zcela mylná) vysvětlení, která poskytují „koherentní příběh o tom, co se děje s jejich poškozeným tělem“. Podobně když jistá žena s poškozenou částí mozku byla požádána, aby zavřela obě oči, splnila úkol jen napůl a jedno oko nechala otevřené. Jestliže jí ale lékař ukázal tři prsty a zeptal se, kolik jich vidí, odpověděla správně. Pak však přišla záludná otázka: jak mohla určit počet prstů, když měla údajně zavřené obě oči? Následovalo ticho. Pokud by ale podle Eaglemana byla činnost mozku slyšitelná, byli bychom svědky toho, jak spolu odlišné strany mozku bojují. „Politické strany“, které chtěly věřit, že jsou oči zavřené, se pustily do argumentačního boje se stranami, které si přály, aby fungovala logika. Výsledkem byl ale pat, pacientka na otázku neodpoví: ne proto, že by byla přivedena do rozpaků, ale proto, že je „do otázky uzavřena“.

V knize autor píše i o mnoha dalších zajímavých věcech: jak je možné „vidět jazykem“; proč je uchovávání tajemství pro mozek nezdravé; jak fungují servery, na nichž se lidé anonymně svěřují se svými starostmi; jak by měl vypadat „prozíravý právní systém“, který bere ohledy na fungování mozku; čemu by posloužilo, kdyby bylo „americké“ tlačítko k rozpoutání nukleární války zabudováno v těle přítele prezidenta USA; proč kameny ležící vedle vodopádu vypadají, že šplhají nahoru, poté co jsme se chvíli dívali na padající vodu; a jak se pacienti užívající léky na Parkinsonovu nemoc stávají hazardními hráči… Mne zvláště zaujaly pasáže o údajném nevědomém „implicitním egoismu“. Ten se prý kupříkladu projevuje tak, že lidé narození 2. 2. se disproporčně často stěhují do míst s odkazem na číslovku dvě v jejich názvu; když měli studenti posuzovat osobu mnicha Rasputina a u poloviny z nich bylo datum jeho narození změněno tak, aby odpovídalo datu narození každého ze studentů, hodnotili jej poté tito lidé pozitivněji; a občané nesoucí jména jako Denis se prý podezřele často stávají dentisty…

Pro ty, kteří znají knihy Olivera Sackse či F. Koukolíka, nebo tu čerstvě vydanou od V. S. Ramachandrana (vesměs z Dybbuku), případně alespoň sledují přírodovědné pořady v médiích, kniha příliš mnoho překvapení nepřináší. Na rozdíl od Sackse, který většinou uvádí jednotlivé nepříliš související příklady „zajímavých“ úrazů a nemocí, Eagleman přináší celistvý pohled spojený se čtenářsky atraktivním výkladem. A hlavně dokáže i napříč staletími vést podnětný dialog s umělci a filozofy. I zde ale musíme přiznat, že jeho přirovnávání mozku k parlamentu či k týmu soupeřů není úplně originální. Matt Ridley v jedné ze svých knih použil pro popis lidské bytosti podobný příměr s trhem. Tvrdí svým čtenářům: nejste mozek, který aktivací hormonů ovládá tělo; nejste tělo, které aktivací hormonových receptorů ovládá genom; nejste ani genom, který aktivací genů ovládá mozek; „jste všechno toto naráz“. Tělo je podle něj jen jedním z mnoha takových systémů, protože celý svět je plný „složitých, chytře vymyšlených a vzájemně propojených systémů, které nemají řídící centrum“. Takovým systémem je i ekonomika, tvrdí Riddley, podle něhož jsou ekonomiky „trhy s decentralizovaným, rozptýleným řízením“...

V závěru knihy Eagleman dramaticky vyhlašuje, že „pouhých 400 let po našem pádu ze středu vesmíru jsme zažili pád ze středu sebe samých“. Vzápětí ovšem v jistém smyslu přímo do středu vesmíru vrací hlavní lidský orgán: právě mozek je totiž podle něj „ta nejúžasnější věc, kterou jsme ve vesmíru objevili, a jsme to my sami“. Zároveň ale dodává, že možná „vlastníme algoritmy, které nás chrání před námi samotnými“, a z toho důvodu nikdy nebudeme schopni mozek pochopit zcela. Z čehož vyplývá, že všechny naše pokusy o jeho popis jsou jen přibližné a za tisíc let budou asi neurologové v duchu teorie „sociomorfního modelování“ používat jiné příměry než analogie k demokracii. Bude to „federace galaxií“, cosi na způsob ekosystému, nebo „schůze robotů“? České čtenáře každopádně může těšit, že právě jako demokratických soubor soupeřících hlasů člověka skvěle popsal ve svém románu Obyčejný život už skoro před osmdesáti lety Karel Čapek.