Dorthe Norsová vstoupila do povědomí literární veřejnosti trochu neobvyklým způsobem. Dříve než v rodném Dánsku její minimalistickou tvorbu ocenili v časopise The New Yorker, kde jí v roce 2009 otiskli povídku Volavka ze sbírky Na hraně (Kantslag, 2008, česky 2015). Norsová se stala vůbec prvním dánským autorem, jehož text prestižní americký týdeník zveřejnil. Úspěch v zahraničí jí zpětně otevřel dveře i v doma, kde posléze vyšla kniha podruhé a tentokrát jí publikum i kritika věnovaly výrazně větší pozornost. V anglicky mluvícím světě na jméno skandinávské spisovatelky nezapomněli, její román Spojka, dvojka, plyn (Spejl, skulder, blink, 2016) se letos umístil v užším výběru International Man Booker Prize.

V jednom rozhovoru charakterizovala Norsová své psaní jako minimalismus, který je nabouráván impulzy zvenčí. Tato slova bezesporu platí i o románu Spojka, dvojka, plyn, kde vystihují nejen styl vyprávění, ale i téma. Do sebe uzavřená a se životem zápasící čtyřicátnice Sonja se cítí pod neustálým tlakem okolí, které jí svým chováním, významnými pohledy, nečekanými doteky a nepříjemnými otázkami dennodenně naznačuje, že s ní něco není v pořádku. Největší momenty selhání zažívá Sonja při zápolení s řadicí pákou v autoškole a při konverzaci s jejími instruktory – někteří mluví jen o sobě, jiní se zase jí pořád na něco ptají. Nevyrovnaná a mírně asociální Sonja je přesně ten typ člověka, kterého nechceme potkat a už vůbec se s ním zaplést do sebebanálnějšího rozhovoru. Když už se totiž Sonja konečně odhodlá s někým promluvit, vyvalí se z ní nekontrolovaný proud vět, v nichž se současnost mísí s minulostí, neúspěchy z autoškoly se ocitají v jednom hrnci se středoškolskými láskami, sourozeneckými sváry a dávnými traumaty. V tomto guláši se Sonja topí tak, že řízení auta už je nad její síly.

Norsová narušuje čtenářovo očekávání emancipované severské ženy, která s přehledem zvládá profesní i osobní život, aniž by zapomínala na dnes tolik skloňované hygge. Oslavovaný šťastný způsob života v románu nenajdeme, ani kdybychom sebelépe četli mezi řádky. Trápení v autoškole, v níž je Sonja pravděpodobně nejméně talentovaný student, je zřejmou paralelou k její neschopnosti pevně vést vlastní kroky směrem, který si sama určí. Auto, pro jiné cesta k volnosti a svobodě pohybu, se pro ni v přeplněných ulicích Kodaně mění v další z mnoha vězení. Tím je pro ni i práce, Sonja se živí překlady známého švédskou autora detektivek, kterého publikum zbožňuje pro jeho šťavnaté scény plné krve. Sonja má k proslulému pisálkovi zcela opačný vztah, o kvalitě jeho literatury si nedělá žádné iluze, ale zároveň je pro ni jedinou spojnicí se sestrou, která je jeho vášnivá fanynka.

Výrazově Norsová pokračuje v linii minimalismu, byť je na širším prostoru románu přeci jenom jazykově štědřejší než v povídkách Na hraně. Úspornost vyjádření koresponduje s toporností, s níž Sonja interaguje se svým okolím. Norsové text není jednoduché čtení, stejně jako hlavní hrdinka klade odpor, jako bychom ho hladili proti srsti, a chvíli trvá, než jsme schopni akceptovat jeho přerušovaný rytmus. V podstatě nedějový příběh je postaven na Sonjině vnitřní reflexi vlastního osudu. Norsová nechá Sonju vyměnit instruktora, vyjít si na nevydařený sebepoznávací výlet a napsat několik dopisů, jež skončí v koši. Vypravěčka mluví přirozeně, bez hodnocení, i bez zbytečného soucitu. Sonja proplouvá bezútěšnou každodenností a postupně začíná stále bolestněji chápat, že něco je špatně. Toto uvědomění však autorka nestaví na konkrétní události, ale rozprostírá ho do každé stránky a postupně nabaluje jako sněhovou kouli. Úsporným jazykem navíc dokonale postihuje klíčovou vlastnost lidské samoty, jíž je nesounáležitost s nikým a ničím. Sonja není součástí života nikoho – svých rodičů, sestry ani dávných kamarádek. Její izolovanost ještě prohlubuje prostředí velkoměsta, k němuž tato původem venkovanka nikdy nedokázala přilnout.

Zatímco v povídkové sbírce Na hraně autorka promlouvala střídavě hlasem obou pohlaví, tentokrát je její perspektiva výrazně ženská. Moment hledání sebe sama a domova je sice univerzální, Sonjin věk a bezdětnost však zasazují témata do specificky ženských souvislostí. Román Spojka, dvojka, plyn je kniha o ženách ve středním věku, které nemají partnera ani rodinu a bojují o své místo pod sluncem. Hrozí jim totiž, že zmizí, stanou se pro zbytek společnosti neviditelnými a nepotřebnými součástkami jinak dokonale fungujícího stroje. Norsová ukazuje typ ženy, který v literatuře nevídáme tak často, není to pečující matka, úspěšná kariéristka, už vůbec ne lovkyně mužů nebo zážitků. Sonja reprezentuje ženy, které nedokázaly najít své místo v době, která si žádá sebevědomí i sebeovládání. Sonja nemá ani jedno a zůstává sama, její bezdětnost navíc není důsledkem vlastního rozhodnutí, ale špatného řízení osudu, v němž nejde zařadit zpátečku. V této souvislosti je nutné přiznat, že pro některé čtenáře (a zvláště mužské publikum) může být sebestřednost a ufňukanost hlavní hrdinky bariérou, přes niž se bez notné dávky empatie nelze přenést.

Současní skandinávští autoři svými knihami opakovaně upozorňují na to, že studie o vysokém HDP a životní spokojenosti nejsou jediným obrazem, který lze o této části Evropy vykreslit. Dostatek financí a možnost koupit si každý druhý rok nové auto ještě neznamená, že ho budeme umět řídit. Vždy se mezi námi najdou lidé, kteří nedokážou chytit řadicí páku pevně do ruky. A co to znamená pro ostatní – máme hledat stále sofistikovanější metody výuky ovládání auta, nebo se smířit s faktem, že život není dokonalý?