Když povídková sbírka Na hraně (Kantslag, 2008) vyšla v březnu letošního roku v češtině, poděkovala její autorka na svém blogu překladatelce Markétě Klikové i výtvarnici Gabriele Sigaud Plítkové, která navrhla přebal knihy. Přes vzrůstající věhlas a mezinárodní úspěch na literárním poli – Dorthe Norsová se stala vůbec prvním Dánem, jehož povídka byla otištěna v týdeníku The New Yorker – nezapomíná spisovatelka ocenit práci lidí, kteří se nějak zasloužili o šíření jejích děl mezi čtenáře. Autorčin zájem o roli jednotlivců v celku se však neprojevuje pouze v tomto ohledu. Silně se odráží také v jejích povídkách. A možná, že právě tento rys stojí za jejich velkou oblibou u publika.

Z literární vědkyně spisovatelkou
Nedlouho po ukončení studia dějin literatury a umění přešla Dorthe Norsová na pomyslnou druhou stranu hranice, když se sama stala spisovatelkou. Zpočátku se zaměřovala výhradně na žánr románu. Jak přiznává v rozhovoru pro literární časopis The Paris Review, formu povídky se bála vyzkoušet, protože jí připadala příliš těžká. Jednou ji ale její známý učitel vybídl, aby napsala krátký příběh o jeho třídě. Ten potom při předčítání před celou školou vzbudil obrovské nadšení a Norsová získala potřebné sebevědomí k psaní krátkých textů. Tak mohla vyjít její první povídková sbírka Na hraně, která je zároveň i autorčiným prvním dílem přeloženým do češtiny. Kniha byla přeložena i do mnoha jiných jazyků, například rumunštiny a turečtiny. Velkého úspěchu se dočkala také v Americe – mnohé z povídek byly publikovány v předních amerických periodicích jako Harper’s, The Boston Review či už výše zmiňovaný The New Yorker. V roce 2014 Norsová za sbírku obdržela prestižní literární cenu Pera Olova Enquista.

Žití jako vybarvování šablony
Položme si nyní otázku, čím povídky Dorthe Norsové vzbudily u čtenářů i kritiků takový ohlas. Výše jsme naznačili, že určitou roli v tom může hrát autorčin zájem o jednotlivce, tedy o jednoho každého z nás – hrdiny jejích příběhů jsou obyčejní lidé různého pohlaví, různých věkových kategorií, různého charakteru. Norsová má nesporný talent pro vykreslení rozdílných povahových typů. Povídkám dominuje vyprávění v první osobě, umožňující nahlédnout do myšlenek a pocitů postav. Autorce lze vytknout, že místy možná až příliš manipuluje čtenáře k sympatii či přímo identifikaci s hlavními hrdiny, když je vykresluje jako velmi lidské a nezáludné, vzhlížející na svět nevinnýma, někdy až naivníma očima.

Ústředním námětem povídek je zjednodušeně řečeno fungování lidí v určitém celku, jímž může být nejen partnerský vztah a rodina, ale na širší úrovni i celá lidská společnost. Tu spisovatelka v povídce Na hraně, která dala název celé sbírce, přirovnává k nevybarveným omalovánkám. Černé obrysy předtištěných kreseb vymezují člověku prostor k tvorbě, jsou zde proto, aby byly oživeny, vymalovány a naplněny určitým obsahem. Každý z nás ovšem může dospět do bodu, kdy mu přesně vymezené linie připadají příliš těsné a pociťuje touhu je přesáhnout. To se přihodí i Annelise, hlavní hrdince a současně vypravěčce povídky, když ji její milenec zbije a znásilní. Tím sám dalece překročil hranice kresby, v tomto případě jakési ideální šablony vztahu mezi partnery. Nyní je řada na Annelise, aby „malovala“ mimo šablonu: „Zašla zcela mimo kresbu, daleko za všechny obrysy. Ovšem výsledek, válející se ve změti krve a peřiny, na pohled působil jakkoli, jen ne živě. A přece, pomyslela si Annelise.“

Psychologický pokus
Norsová ve sbírce Na hraně zachycuje hrdiny a hrdinky v konfrontaci s určitou nezvyklou a nevítanou skutečností, jež vstupuje do jejich života. Příběhy sice začínají bezstarostným tónem, záhy se však ukazuje, že věci nejsou tak ideální, jak by si je postavy přály vidět a jak je popisují. V rozhovoru pro The Paris Review autorka prohlašuje, že hrdinové jejích povídek se příliš silně upínají na to, jak by měl svět ideálně vypadat. Tím více jsou zasaženi zjištěním, že realita zdaleka není růžová. Pod povrchem se skrývá cosi, co je vnitřně sžírá a vede buď k existenciální frustraci, anebo k náhlému a mnohdy drastickému vybočení ze zažitých společenských rolí.

Dalo by se říci, že autorka provádí na postavách psychologický pokus, když je nejprve něčím vyvede z míry a následně sleduje, jak se budou s nastalou situací vyrovnávat. To u každého probíhá specifickým způsobem. Úředník z ministerstva zahraničních věcí se poté, co ho opustí manželka, stane buddhistou a pochopí, že byl vyvolen k tomu, aby spasil svět. Když se to nedaří, zapálí se v kanceláři svého nového zaměstnání. Zamilovaná žena, jejíž city nejsou opětovány, utíká před realitou na kodaňské hřbitovy, kde mezi hroby sní o tom, jak někdy v budoucnu prožije krásný vztah se svým vyvoleným.

Někdy ale Norsová ani nemusí konfrontovat postavy s negativními příhodami. To, co je sžírá nejvíce, je totiž obyčejný stereotyp všedního dne, ubíjející člověka svou neměnností. Tak je tomu například v povídce Vražedkyně, v níž znuděný manžel uniká z šedi vyčpělého vztahu večery strávenými na internetu, kde hledá informace o ženách vražedkyních a nechává se ovládnout pocity děsu a zvrácenosti. Na rozdíl od mnoha jiných hrdinů sbírky Na hraně se ovšem nakonec pokorně vrací ke svému životnímu údělu: „Vypne počítač a rozsvítí lampičku u stolu. Sedí tiše s rukama na kolenou, dokud harddisk nepřestane hučet. Přemýšlí, kolik toho lidé dokážou zjistit. Pak si zuje boty, aby neklapaly, až za ní půjde nahoru po schodech.“

Povídky k zamyšlení
Sbírka Na hraně je čtení obohacující v tom ohledu, že nastavuje zrcadlo životu ve 21. století, v žádném případně to však není čtení odpočinkové, které by si člověk přibalil na cestu do vlaku. Přestože rozsahem krátké povídky se dají přečíst poměrně rychle, je třeba vyhradit si klidnou chvíli na jejich vstřebání a zamyšlení nad tím, co jimi autorka chtěla sdělit. Vnější, dějová stránka příběhů je až druhotná, hlavní pozornost je soustředěna na chování a prožívání hrdinů v konfrontaci s nepříjemnými situacemi, do nichž se dostávají. Ty samy o sobě nejsou ničím zvláštní a mohou se přihodit každému z nás, zajímavé však je sledovat, jak na ně postavy vnitřně i navenek reagují. Prožití silných emocí spolu s postavami přitom čtenáři může přinášet jisté uvolnění či očištění od vlastních negativních pocitů.