Ačkoliv politická satira mívala v české literatuře svou tradici a díla Karla Havlíčka Borovského nebo Jaroslava Haška jsou pevnou součástí školních učebnic, v posledních desetiletích tento žánr z českých knihkupectví téměř vymizel. Ještě v devadesátých letech se leckteří autoři pokoušeli jej oživit, a byť tak (v čele s Martinem Nezvalem) činili poněkud účelově a pod reklamní názvy a slogany o satiře schovávali většinou díla krotká, na satirický humor spíše skoupá a celkově dosti slabá, alespoň projevili snahu. Později už politická satira vymizela z knih úplně a zůstala přítomna jen na stránkách novin a časopisů, obvykle v krátkých útvarech. Satirické podtóny do svých knih Báječná léta s Klausem, případně thrillerů Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu zapracoval také Michal Viewegh, ale v případě prvně zmíněné knihy jich nebylo mnoho a v případě druhých dvou šlo spíše o upřímně míněný vztek z politiky propojené s organizovaným zločinem než o její zesměšnění. Mimochodem – na rozdíl od většiny ostatních Vieweghových próz se ani jedna ze tří jmenovaných nikdy nedočkala druhého vydání. Zdá se, jako by politické satiře, přinejmenším té české, chyběla nadčasovost, kterou si stále ještě většina čtenářů s knižním médiem spojuje.

Také román Kočky jsou vrženy od Jakuba Horáka je silně spojený s aktuálním děním a za pár let už bude možné jej číst jen s pomocí nějakých historických vysvětlivek. Mnoho vtipů je tu založeno na znalosti aktuálního kontextu, často navíc na vtípcích a zesměšněních, které se zrodily a největší ohlas měly na sociálních sítích („menší A4“). Horák je ostatně jedou z nejvýraznějších figur českého Facebooku (přinejmenším měřeno počtem fanoušků), když předtím vydělal docela dost peněz v reklamě a marketingu. Tomu se ostatně věnuje i nadále, nedávno se jako marketingový poradce podílel na volebním úspěchu Pirátské strany, minulý týden se objevilo, že bude podobně pracovat na prezidentské kampani Mirka Topolánka. Ale má za sebou také literární minulost, pravda už poněkud dávnou: v roce 1992, tedy ještě jako student, debutoval postmoderní novelou Ostrov, která se tehdy dočkala i několika vstřícných recenzí (a v roce 2012 byla znovu vydána jako e-kniha), o desetiletí později připravil jako scenárista pro Českou televizi animovaný seriál o teenagerech Pakárna, který se pak objevil i v knižní verzi pod názvem Je to všechno Pakárna (2006).

Horákův návrat k literatuře má povahu výsměšného literárního zúčtování s neschopnými, prospěchářskými či vyloženě zákeřnými a zlomyslnými českými politiky. To zúčtování je zároveň humorné i fantaskní, přičemž zatímco zpočátku se zdá, že půjde především o román humoristický, ve finále převažují prvky fantastické (až fantasmagorické a psychedelické) a trochu nečekaně dojde i na moralizování. Děj lze rekapitulovat poměrně snadno: sebejistým českým politikům (hlavními zápornými hrdiny tu jsou dvojice Zeman-Ovčáček, Babiš-Faltýnek a Sobotka-Chovanec) začne dělat problémy záhadný muž s kočičí hlavou Klapuška, který svými absurdně (a vesele) podbízivými návrhy získává nečekanou podporu veřejnosti pro sebe jako možného prezidentského kandidáta i pro svou politickou stranu Nevím (což je odkaz na další Horákovu facebookovou recesistickou akci – v průzkumech Koho budete volit? by totiž strana s názvem Nevím pravidelně vítězila). Tři zmíněné dvojice se snaží zjistit, co je Klapuška zač a jakým způsobem jej nejlépe zlikvidovat. Ale protože kocour je bytost tak trochu nadpřirozená, nic jim nevychází a Klapuška jejich plány a kariéry ohrožuje čím dál víc. Vše vrcholí velkolepými scénami v závěru, kdy se do Prahy vracejí ozbrojení Švédové, aby pobrali, co tu zapomněli za Rudolfa II., vrací se cosi jako sametová revoluce a do toho se pletou Číňani a ještě nějaké další nadpřirozené bytosti a jevy. Zejména onen závěr je plný neobvyklých a nosných nápadů, má spád i humor, který (většinou) není laciný.

Zpočátku k vyvolání humorných situací Horákovi stačí, aby jen mírně hyperbolizoval vlastnosti (obvykle špatné) zmíněných politiků. Není to nic světoborného, ale funguje to, byť to ke zmíněným fejetonovým fabulacím, které dříve psával Martin Komárek v MF Dnes a nyní hlavně Milan Tesař v Reflexu, má možná blíže, než by sám Horák chtěl. Blízko to k novinovému útvaru má také proto, že převážně jde o epizodní děje, které jsou propojeny spíše volně a příběh vlastně nikam neposouvají. Autor tedy přeskakuje z Hradu do sídla vlády i Babišovy kanceláře a vždy tu odehraje skeč, jejich vzájemná provázanost je však jen slabá. Nikterak se nanamáhá vysvětlit, kde se tu nadpřirozené kočky (Klapuška jich kolem sebe shromáždí celou skupinku) vzaly a jak to, že jednou mají podobu zvířecí a jindy lidskou. Do děje přidává nové postavy jen pro několik málo kapitol (kancléř Forejt a dva homosexuální prostituti z Hradní stráže), někde pomrkává na své kamarády (nejen z Facebooku), častokrát příliš spoléhá na to, že čtenáři znají kontext. A do převážně ironického nadhledu se často dostávají pasáže vážnější, ba filozofující, kde jako by Horák dělal chybu vlastní většině nezavedených prozaiků, totiž dát před čtenáři najevo svou sečtělost, vzdělanost a světaznalost.

Po jistých počátečních rozpacích příběh nabere dynamiku a zajiskří nápady. Nejvíce válkou se Švédskem, kdy naštvaný český prezident záhy po jejím vyhlášení vítězoslavně Švédům vrací stíhačky, aby za ně česká armáda nemusela platit, a později Horák nechá vpadnout švédskou jednotku Čechům přímo do týla, protože si v obchodech IKEA složili funkční zbraně. Naopak vnášení dalších nadpřirozených postav do děje (včetně postaviček z televizních večerníčků) spíše znásobuje zmatek. To je ostatně dominantní dojem z textu, který má své světlé momenty a vděčné pasáže, ale jako celek se příliš tříští, ba rozpadá. Jakub Horák knihu nejen napsal (zřejmě dosti rychle, protože tu jako figuruje také Jan Chvojka, který je ministrem teprve od loňského prosince), ale také i sám vydal, v tiráži není uveden ani žádný redaktor nebo editor. Je to škoda, protože kdyby se text před publikováním dostal do ruky někomu takovému, možná by z něj vykřesal román ucelenější a smysluplnější. Ale to není problém jen autora a nakladatele v jedné osobě Jakuba Horáka, ale i mnoha spisovatelů zavedenějších, publikujících v nakladatelských domech se (zdánlivě) standardním redakčním zázemím.