Od okamžiku, kdy lidé našli první fosilní pozůstatky dinosaurů, představují tito někdejší vládci naší planety v tom nejširším slova smyslu nedílnou součást lidské kultury. Zpočátku jejich kosti inspirovaly vznik všelijakých mýtů o bájných tvorech i netvorech, mnohem později, teprve v devatenáctém století, začaly postupně pronikat také do vědeckých disputací. S rostoucím počtem objevovaných zkamenělin a s tím souvisejících vědeckých i populárních publikací se dinosauři pomalu dostávali stále hlouběji do podvědomí široké veřejnosti. Dnes bychom asi těžko hledali někoho, kdo nikdy neslyšel o brontosaurovi, tyranosaurovi či stegosaurovi.

Na dinosaurech nás ovšem nefascinuje pouze jejich život, ale rovněž (bohužel, či bohudík?) smrt, nečekaný a náhlý konec, který jim pravděpodobně přinesla asi deset kilometrů velká planetka, jejíž dopad ukončil dlouhou éru druhohor a ovlivnil další evoluční vývoj pozemského života. Dnes nás toto vysvětlení konce dinosaurů už příliš nezaráží. O to je překvapivější, že coby plnohodnotná vědecká hypotéza se objevilo teprve počátkem osmdesátých let minulého století a ani v následujících letech nemělo na růžích ustláno. Jak vlastně vědci na tohle vysvětlení přišli a proč jej dnes považujeme za nejpravděpodobnější z řady dalších? Na to se ve své nejnovější knize Velké vymírání na konci křídy: Dějiny Alvarezovy impaktní teorie a současný pohled na událost K-Pg zaměřil v současnosti bezpochyby nejznámější český popularizátor všeho dinosauřího Vladimír Socha.

Smrtonosná planetka
Ve čtrnácti kapitolách se autor snaží co možná nejkomplexněji představit problematiku vymření dinosaurů i teorii, která se jejich slavný exodus pokouší vysvětlit. Začíná u obecnější otázky, jež je na celé záležitosti asi nejznepokojivější, totiž jak se to má s pravděpodobností dopadu mimozemského tělesa dostatečně velkého na to, aby výrazně změnilo podobu života na Zemi. Poukazuje, že takové dopady nejsou ani zdaleka tak výjimečné, jak bychom si přáli, a několik nezanedbatelně velkých objektů se s naší planetou střetlo i v době, kdy už probíhala evoluce rodu Homo.

Následně se již Socha dostává k otázce samotného vyhynutí. První kosti, které byly identifikovány jako dinosauří, se našly teprve v první polovině devatenáctého století. Podobných nálezů dlouho bylo příliš málo, než aby se z nich dalo cokoli vyvozovat. Přesto si již v té době někteří badatelé povšimli, že dinosauři mizí z paleontologického záznamu poměrně náhle, leč jejich názoru nebyla přikládána příliš velká váha. Obecně se spíš mělo za to, že dinosauři vymírali postupně v průběhu druhohor. Nicméně samotnému vymírání byla v té době věnována jen malá pozornost. Té se dané oblasti začalo dostávat teprve později a ústředním motivem zkoumání mnoha paleontologů se stala až v druhé polovině století dvacátého. Tehdy vyvstaly i četné hypotézy, jež vymření dinosaurů zkoušely vysvětlit, avšak jakékoli hmatatelné důkazy chyběly. Autor tyto konkurenční teorie dělí na „gradualistické“ a „katastrofické“, přičemž ty první předpokládaly, že vyhynutí nastalo například v důsledku postupné změny podnebí, kolísání hladiny moří apod. Ty druhé zase pracovaly s předpokladem, že vymírání proběhlo znenadání a způsobila jej nějaká katastrofická událost, například silná sopečná činnost, výbuch nedaleké supernovy nebo dopad komety či asteroidu.

Zlom přišel v roce 1980, kdy Luis W. Alvarez, Walter Alwarez a dva jejich spolupracovníci publikovali proslulý článek, v němž na základě takzvané iridiové anomálie (výrazně zvýšená vrstva prvku iridia v zemské kůře) vyslovili názor, že před přibližně 66 miliony let dopadlo na Zemi mimozemské těleso, které zapříčinilo zánik dinosaurů. Jejich teorie vyvolala velkou nevoli mnoha badatelů a spoustu ohnivých diskusí, přesto se pomalu, ale jistě začala probíjet na stránky renomovaných vědeckých časopisů. Jak autor dodává, neprodleně se rozpoutal „hon na kráter“, který by takto masivní dopad musel na zemském povrchu zanechat. Pravděpodobný kráter na sebe však nechal čekat velmi dlouho (ač i to mělo své důvody, jak Socha popisuje). Odhalen byl až o deset let později u mexického města Chicxulub, které leží na Yucatánském poloostrově a dalo kráteru i asteroidu jméno.

Následky dopadu
V další kapitole Socha rozebírá, jakým způsobem probíhalo ověřování, že právě Chicxulubský kráter souvisí s iridiovou anomálií, a jestli vůbec mohl být asteroid příčinou vyhynutí dinosaurů. Na základě nejnovějších paleontologických nálezů pak líčí, do jaké míry impakt ovlivnil různé formy pozemských organismů: od rostlin přes mikroorganismy a bezobratlé až po všechny skupiny obratlovců. Ukazuje se, že „na konci křídy zřejmě vyhynulo až 75 % všech tehdy žijících druhů, včetně některých druhů rostlin a některých bezobratlých živočichů“, nicméně je třeba podotknout, že katastrofa výrazněji postihla suchozemské organismy. Každopádně se jeví jako bezmála jisté, že z dinosaurů nepřežil žádný (vyjma ptáků), přestože některé studie tvrdily opak. Těmto výzkumům autor věnuje dokonce samostatnou kapitolu, v níž ukazuje, že výzkumy naznačující přežití některých neptačích dinosaurů až do třetihor jsou prozatím zcela neprůkazné.

Nechybí ani velmi podrobné a barvité vylíčení samotného dopadu meteoritu a všeho, co v řádu sekund, minut, hodin, dnů a let následovalo (i když podobný popis si pravidelní čtenáři Sochových textů budu nejspíš pamatovat z jeho akčního románu Poslední dny dinosaurů). Posléze autor přihazuje i trochu podrobnější rozbor alternativních teorií o vyhynutí dinosaurů a dospívá k přesvědčení, že ta impaktní má v současné době podle všech důkazů jednoznačně navrch. V jedné z posledních kapitol si Socha dovoluje i trochu odlehčenější, přesto velmi zajímavé téma, totiž jak se vyhynutí dinosaurů promítlo (a stále promítá) do populární kultury. V této souvislosti zmiňuje též populární kreacionistický mýtus o souběžné existenci lidí a dinosaurů, který by celé naše znalosti převrátil naruby, jenž však – jak se záhy ukázalo – vzešel ze snůšky dezinterpretací a nepříliš dobře připravených podvržených fosilií.

Jedinečný počin
Kniha toho nabízí mnohem víc, ať už spousty detailů z dějin zkoumání dinosaurů, náhled do ověřování vědeckých hypotéz a teorií, či pohled na všelijaké obecnější evolučně-biologické a ekologické fenomény. Na rozdíl od autorových předchozích textů recenzovaných na iLiteratuře je jeho nejnovější publikace, jež vyšla jako třiadvacátý svazek edice Amfibios (vzniká pod záštitou Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy), pojata jako odborná monografie. To se po formální stránce projevuje zejména množstvím citovaných pramenů, což ze svazku dělá vskutku unikátní rozcestník pro vyhledávání další literatury, jež s impaktem nějak souvisí. Přesto kniha nijak neztrácí na čtivosti a je napsaná tak, že si ji bez potíží vychutná i čtenář, který se v problematice příliš neorientuje. Jako v případě několika předešlých Sochových svazků doplňují text precizní ilustrace Vladimíra Rimbaly, i když tentokrát v trochu decentnější podobě, než jak tomu je třeba u Dinosaurů v Čechách.

Je sice pravda, že v českém jazyce bychom několik titulů, které se dotýkají problematiky vymírání K-Pg, najít mohli – viz například vynikající knížku Tak jako dinosauři (Dokořán, Argo, 2005) francouzského paleontologa Erica Buffetauta či již zmíněný faktograficky velmi bohatý román autora recenzované knihy Poslední dny dinosaurů. Musíme však uznat, že Velké vymírání na konci křídy představuje na českém knižním trhu vzhledem ke komplexnosti, s níž Vladimír Socha k námětu přistupuje, spoustě literárních pramenů (včetně mnohých z roku 2017), fundovanému a čtivému stylu i řadě jiných drobností skutečně zcela jedinečný počin. Nezbývá než tedy doporučit knihu každému, kdo se o vymírání na konci druhohor zajímá.